Dneska tvoří bionafta v EU asi 2% spotřeby pohonných hmot. Podle nařízení EU o biopalivech z roku 2003 měl tento podíl stoupnout do roku 2010 na 5,75%. Letos v lednu se EU usnesla, že je to málo a zvýšila podíl biopaliv do roku 2010 na 10%.
Doprava v současné době produkuje v EU zhruba pětinu všech skleníkových plynů a EU proto tlačí na stále větší využívání bionafty, do které se přidávají estery mastných kyselin vyráběné z řepky. Analýzy zveřejněné v časopise Chemistry & Industry ale varují. Pokud započítáme celkovou produkci skleníkových plynů při spalování tradiční nafty a bionafty, pak se oba produkty valně neliší.
Při jízdě na tradiční naftu vzniká 85% skleníkových plynů jejím spalováním v motoru. Bionafta je v tomto ohledu výrazně šetrnější. Když se však započítají i skleníkové plyny vyprodukované při pěstování řepky, je situace rázem jiná. Dvě třetiny skleníkových plynů produkuje řepka na poli. Jde především o oxid dusný, který je co do skleníkového efektu 200-300krát „výkonnější“ než oxid uhličitý.
Analýza z Chemistry & Industry nabízí řešení. Opustit pěstování řepky pro výrobu bionafty, místo toho pole zalesnit a jezdit na tradiční naftu. V té chvíli jsme co do produkce skleníkových plynů na třetině ve srovnání s bionaftou.
Je zřejmé, že tento postup by byl pro EU jen těžko přijatelný. Jedním z hlavních smyslů pěstování řepky na bionaftu je ochrana evropského zemědělství, které by nemohlo osévat tak velké plochy řepkou, pokud by byla pěstována pro potravinářské využití. Bionafta je vítanou příležitostí, jak zemědělcům pomoci. Navíc se dá veřejnosti servírovat se zelenou mašlí ekologického počinu.
Pokud bychom pole s řepkou nahradili plantážemi s rychle rostoucími dřevinami…
… a dál jezdili na obyčejnou naftu, byli bychom za vodou. Jenže podle nějaké šťouravé studie narušují plantáže rychle rostoucích dřevin vážným způsobem oběh vody v krajině.
Takže snad jedině přesedlat na koně. Ovšem očkovaného proti metanogenním bakteriím. Nezapomínejme, že metan vznikající v trávicím traktu zvířat je ve vytváření skleníkového efektu čtyřikrát účinnější než oxid uhličitý.
Pramen: Chemistry & Industry