Jistě to každý zná, každé z našich pohlaví preferuje určité barvy. Není úniku, už v porodnici dostávají holky převážně růžovou výbavičku a kluci převážně nerůžovou. Až na militantní feministky proti tomu nikdo nic nenamítá, prostě se to tak dělalo vždycky. Síla zvyku, kulturní tradice nebo něco takového.

 

Jenže teď se ukazuje, že je to nejspíš zajímavější, než by si kdo myslel. Anya Hurlbert z University of Newcastle upon Tyne a její spolupracovníci svým výzkumem dokládají, že lidové povědomí je v tomhle případě na správné stopě. Dokonce se zdá, že by ženská obliba růžových a červenavých odstínů mohla být napevno zadrátovaná v našich genech.

 

Předešlé výzkumy na tohle téma ukázaly, že muži i ženy obecně považují za nejpřitažlivější barvu z celého barevného spektra modrou. Až dosud ovšem nebylo jasné, jestli se naše pohlaví nějak liší v oblíbenosti jednotlivých barevných odstínů.

 

Vědci testovali oblíbenost barev u 171 dospělých Britů a 37 imigrantů, kteří v nedávné době přišli do Velké Británie z Číny. Mezi dobrovolníky bylo zhruba stejně mužů a žen. Zvolená skladba dobrovolníků autorům umožnila sledovat i případné kulturně dané rozdíly ve vnímání barev muži a ženami. Každý účastník experimentu shlédl 750 různých dvojic barev dohromady zahrnujících celé spektrum a pokaždé určil, která z dotyčné dvojice barev mu je sympatičtější.
Jak se už tušilo podle dříve uskutečněných experimentů, obě pohlaví skutečně milují modrou.

 

Pečlivá analýza odpovědí účastníků u jednotlivých dvojic barev ale navíc odhalila, že ženy mají nepopiratelně víc rády modrou s růžovými podtóny, jako je třeba barva lila, zatímco muži dávají přednost spíše čistě modré.

 

Jakou roli v tom hraje kultura? Zajímavé bylo, že růžovou preferují i Číňanky, které narozdíl od Britek moc růžové barvy v čínské kultuře neužijí. V Číně si holky až donedávna rozhodně nehrály s barbínkou od Mattela. Přesto Číňanky rády růžové odstíny ještě víc, než Britky. Lokální kultura v tom tedy nejspíš nebude.

 

Vysvětlení by mohlo být někde jinde. Zrak savců většinou nestojí za nic. Velcí primáti jsou v tomhle výjimeční, vidíme totiž relativně slušně a barevně. Je to tím, že máme navíc jeden typ zrakových receptorů, který dovede pracovat s delšími vlnovými délkami viditelného světla.

 

Zrak je obvykle pod tuhým evolučním tlakem a vyvíjí se podle toho, jaký jeho nositel vyznává životní styl. Předci velkých primátů měli rádi listy a plody a tak se jim barevné vidění docela hodilo. Zralé listy a plody jsou totiž v barvě dobře rozeznatelné od okolního světa.

 

Autorka se domnívá, že záliba žen v růžových a červenavých odstínech má hluboké kořeny v dávné specializaci pohlaví, které je jinak mezi savci zcela výjimečné a je typické právě pro náš druh. Rovněž lze podle ní hledat nějaké takové ekologické důvody pro obecnou lásku k modré barvě, třeba jako signál pěkného počasí. Vysvětlení ovšem může být i někde úplně jinde. Odstíny červené u primátů až podezřele často souvisejí se sexem a sex je mocný evoluční čaroděj. Zároveň vždy visí ve vzduchu možnost, že to není ani nebylo dobré vůbec k ničemu, že je to jenom souvislost daná uspořádáním zraku, mozku nebo čert ví čeho jiného. Moc zajímavé by také bylo zjistit, jakou barvu mají nejradši šimpanzi a gorily. Ale ať je to jak chce, pro lidi obecně modrou a pro holky růžovou prostě máme natvrdo v genech.

Pramen: Current Biology 17: R623-R625.