Uplynulo 10. výročí od startu a Cassini je stále velmi aktivní. To už je solidní důvod nejen k oslavě. Na 1500 vědců z celého světa se v těchto dnech sešlo na obří astronomické konferenci v Orlandu na Floridě, aby prodiskutovali nejnovější poznatky získané touto vytrvalou kosmickou sondou.
15. říjen 1997, Kennedy Space Center, raketa Titan IVB vynáší do vesmíru sondu Cassini
Kredit – NASA
Když 15. října před 10 lety odstartovala kosmická sonda na svou pouť k planetě Saturn, bylo to na jedné straně vyvrcholení mnohaletého úsilí nespočetné armády vědců a inženýrů, ale na straně druhé teprve začátek nepřetržitého proudu objevů. Do vesmíru Cassiniho vynesla obří raketa Titan IVB, toho času již ve výslužbě. Jeho putování k cíli nebylo ovšem přímočaré. Sonda postupně čtyřikrát využila gravitačního pole některé z planet pro získání dodatečné energie. Nejdříve dvakrát minula Venuši, poté samotnou naši Zemi a nakonec ji urychlil svým mocným gravitačním polem i Jupiter. Žádná ze současných raket totiž není schopná poslat tak těžkou sondu k Saturnu přímo.
Sonda Cassini v Kennedy kosmické středisku v červenci 1997 během příprav ke startu.
Kredit – NASA
Cassini je ve srovnání s většinou kosmických sond doslova obrem. Hlavní těleso sondy má hmotnost 2150 kg, modul Huygens, který byl vypuštěn do atmosféry měsíce Titan vážil 350 kg a k tomu si sebou sonda na počátku výpravy vezla na 3 000 kg paliva pro vlastní raketové motory. Na palubě sondy je 12 přístrojů, modul Huygens vezl dalších šest. Často se uvádí, že Cassini je vůbec nejsložitější kosmickou sondou s vědeckým posláním, která byla do vesmíru vypuštěna.
Z vědeckého hlediska byl velmi zajímavý průlet kolem Jupitera. K nejmenšímu přiblížení sondy od planety došlo 30. prosince 2000 ve vzdálenosti 10 miliónů kilometrů. Unikátní na této situaci byla zejména skutečnost, že kolem planety v této době obíhala sonda Galileo. Vědci chtěli proto využít této výjimečné příležitosti zejména ke studiu atmosféry a magnetického pole planety. Zatímco Cassini prolétal vně Jupiterovy magnetosféry, Galileo se ve stejnou dobu nacházel uvnitř ní.
Snímek Jupitera s Velkou rudou skvrnou a měsícem Io pořízený ze vzdálenosti 28,6 miliónů kilometrů.
Kredit – NASA/JPL/University of Arizona
K Saturnu sonda dorazila na začátku července 2004. Ale už o 3 týdny dříve se setkala s prvním příslušníkem místního „planetárního systému“. Cassini prolétl ve vzdálenosti pouhých 2000 kilometrů od Saturnova měsíce Phoebe a přinesl první detailní snímky tohoto dosud neznámého světa. Data ukázala, že Phoebe je ve skutečnosti mnohem podobnější kometám a tělesům Kuiperova pásu než známým planetkám. Vůbec nepřipomíná planetky, které byly dosud kosmickými sondami navštíveny.
Bizarní svět Saturnova měsíce Phoebe.
Kredit – NASA/JPL/Space Science Institute
A pak už to přišlo – nejkritičtější fáze celé výpravy nastala 1. července 2004. Kosmickou sondu čekal 96 minut trvající zážeh hlavního raketového motoru. Jeho úkolem bylo snížit rychlost sondy natolik, aby byla zachycena gravitačním polem planety. Odborníci v řídícím středisku netrpělivě čekali na signál potvrzující úspěšný vstup na oběžnou dráhu. Saturn a Zemi v té době dělila vzdálenost 1,5 miliardy kilometrů.
Kritický manévr dopadl úspěšně a začal nepřetržitý seriál objevů. Výše zmíněné shromáždění vědců na Floridě je důkazem její produktivity. Data plynoucí od Saturnu skutečně zaměstnávají tisíce vědců po celém světě. Neustále tak objevujeme nové poznatky nejen o samotné planetě. Činnost sondy u Saturna byla původně plánována na 4 roky, ale pokud po jejich uplynutí bude Cassini v pořádku, není pochyb o tom, že výprava bude prodloužena.
Uveďme zde jenom několik zajímavých objevů, kterých sonda dosud dosáhla. Celá řada výsledků sondy Cassini byla již na Oslu prezentována:
Modul Hyugens vstoupil 14. ledna 2005 do atmosféry měsíce Titan a 2,5 hodinách měkce dosedl – snad do „blátíčka“ z metanu – na jeho povrch. Obrázek je složený ze 30 snímků, které byly pořízeny z výšek mezi 13 a 8 kilometry. Na snímcích je možno identifikovat útvary, které připomínají říční ramena a mořské pobřeží.
Kredit – NASA/JPL/ESA/University of Arizona
Tento relativně malý měsíc (průměr 500 km) má řídkou atmosféru tvořenou molekulami vody a příbuznými sloučeninami. Atmosféra z měsíce uniká a přispívá k materiálu, z něhož je vytvořen prstenec E. Musí být proto neustále obnovována. Jejím zdrojem mohou být výtrysky z nitra měsíce, kterých vědci dosud identifikovali osm.
Kredit – NASA/JPL/Space Science Institute
Bizardní je rovněž měsíc Iapetus. Je to doslova měsíc dvou tváří. Zatímco jedna jeho polokoule je světlá, druhá je tmavá jako uhel a odráží jenom zlomek slunečního záření. Snímky z Cassiniho navíc odhalily, že povrch měsíce je skvrnitý jako kůže dalmatina. Iapetův rovník je navíc obklopen vysokým horským hřebenem.
Kredit – NASA/JPL/Space Science Institute
Určit délku dne na planetě jako je Saturn je překvapivě poměrně složité a hodnoty získané různými metodami se poněkud liší. Saturn má shodně orientované rotační osu a osu magnetického pole a ani nemá pevný povrch, takže je obtížné nalézt nějaký záchytný bod pro takové měření. Přesto se vědcům v loňském roce podařilo rotační dobu určit na 10 hodin a 47 minut.
Kredit – NASA/JPL/Space Science Institute
Saturn je znám svým rozsáhlým systémem prstenců, které sahají do vzdálenosti téměř 500 tisíc kilometrů od ní. Nedávno se za pomoci dat sondy Cassini podařilo vysvětlit původ slaboučkého prstence G. Uvnitř prstence je oblouk s vyšší hustotou, kde neustále dochází ke srážkám a drolení zde přítomných těles. Vzniklý prach a ledové krystalky posléze přispívají k samotnému prstenci.
Kredit – NASA/JPL/Space Science Institute