Ve městě Charlotte sídlí dvě největší národní banky. Centrum města, ale i jeho okrajová sídliště oplývají prostranstvími se zelení a udržovanými trávníky. Charlotte už v nedávné minulosti zaznamenalo nárůst počtů veverek, divokých hus, mývalů a dokonce i vysoké zvěře. To, že se zde usadila a vzkvétá významná populace třetí z největších sov v USA, je ale překvapením i pro ornitology. Dosud se totiž mělo za to, že k přežití sov jako je puštík, je potřeba vzrostlých lesů. Šestileté studium Roba Bierregaarda z University of North Carolina, tento učebnicově tradovaný mýtus, nyní vyvrací. Těmto velkým opeřencům se totiž ve městě ohromně daří.
Bierregaard toto tvrzení dokládá pozorováním 200 hnízd a 78 různých párů. Ve všech případech se jedná o „městské“ ptáky. Pozadí tohoto výzkumu je dost kuriózní. Původně mělo jít o projekt sledování výskytu puštíka na venkově. Dobrovolníci, kteří byli ochotní se projektu účastnit, ale byli všichni z města a do míst, kde měli pozorování provádět, měli daleko. Z nouze ctnost a pragmatická změna v zadání úkolu nakonec slavily úspěch zajímavým poznáním.
Puštíci proužkovaní jsou velcí ptáci a do této doby byli ornitologové přesvědčeni, že ke spokojenému životu potřebují les, který jim poskytuje dostatek vykotlaných stromů s dutinami pro hnízdění. Svědčí pro to i technika lovu těchto ptáků, která je na vzrostlý les vázána. Ptáci totiž většinu času jen sedí vysoko na větvi a bedlivě pozorují, kde se co na volném prostranství šustne. Spatří-li oběť, tiše ale agresivně zaútočí. Mladý les s hustým podrostem dobrému výhledu zrovna nepřeje. Nevyhovuje ani co do schopností manévrovacích schopností těchto velkých predátorů.
Totéž co letitý les, ale nabízí sovám i město Charlotte. Tu a tam se najdou staré duby s dírami pro hnízdění a městské pěstěné trávníky jsou k lovu také ideální. Deratizační opatření se také nemohou zrovna chlubit velkými úspěchy a televizní antény, stožáry a různá vedení plní funkci pozorovatelen stejně dobře, jako větvoví stromových velikánů.
Výzkum na sovách v tomto městě již probíhá od roku 2001 a využívá těch nejmodernějších metod, včetně připoutávání malých batůžků s vysílačem na odchycené ptáky. Radiotelemetrické sledování populace sov v jižní části města dovolilo mapovat zhruba tucet sovích teritorií. Ukázalo se, že životní prostor jedno páru představuje plochu okolo 0,8 čtverečního kilometru.
Schopnost sov vyvádět ve městě mladé a úspěšně se množit je překvapením. Výzkum jiného dravce, jestřába, kterého také můžeme občas ve městech spatřit, totiž vyzněl velmi tristně. Tito dravci mají s hnízděním v městských aglomeracích problémy a vyvádění potomstva je zde spíše výjimkou. Ne, že by tito výborní letci měli ve městech nedostatek potravy, nebo že by jim vadil hluk. Nic takového. Ani přítomnost lidí jim nevadí. Jejich hlavní potravy – holubů, se zde také mohou nacpat až k prasknutí. Problém je jinde. Městští holubi jsou semeništěm všemožných parazitů. Ti se stávají pro hnízdící dravce pohromou. Jejich mláďata útoky parazitů a mikrobiální infekce natolik oslabují, že výsledkem je pokles populace v celém širokém okolním regionu. Městští holubi jsou pro ptáky, kteří je loví, jakousi pastí. Lokalita je pro dravce atraktivní, ale nejsou zde schopni vyvádět potomstvo a reprodukovat se.
Výzkum nyní ukázal, že pro sovy to neplatí. Ty jsou schopny zde vyvádět mláďata bez jakýchkoli problémů. Dokonce efektivněji, než jak se jim to daří v lese. Ptáci jsou ve městě vystaveni většímu riziku infekce, podobně jako jejich rychlejší kolegové, a také jim zde hrozí riziko úhynu v důsledku střetu s městským provozem. Nicméně všechny ztráty, ke kterým v důsledku těchto rizik u sov dochází, jsou menší, než početní přírůstky zajišťované přirozenou reprodukcí.
Sledování ptáků pomocí vysílačů umožnilo také zjistit, co se vlastně v hnízdištích při nastalé ztrátě partnera děje. Jako příklad vědci uvádějí hnízdo, které sledují již po tři roky. Běžným sledováním by pozorovatel nic nepostřehl, ale z radiových signálů bylo zřejmé, že před třemi lety samec v důsledku nehody uhynul. Prakticky hned za něj nastoupil náhradník.
Rok nato se něco podobného stalo se sledovanou samicí z původního páru. Mladý samec zůstal vdovcem jen do příštího roku. Následující sezónu se už samec choval podle hesla „do nového domu s novou paní“. Pár se během tří let omladil a běžný pozorovatel, bez patřičného technického vybavení, by si ničeho ani nevšimnul. Lidé si chování sov dost idealizovali. Nyní víme, že si se ztrátou partnera zase až tak moc hlavu nelámou a prakticky hned vstupují do nových svazků.
Další záhadou městského života těchto ptáků byl jejich městský jídelníček. Jsou to veverky? Myši? Raci? Kapříci koi,..? Na to daly odpověď kamery, které studenti účastnící se projektu, instalovali k několika hnízdům.
Hned první spuštění kamery přineslo překvapení. Z osmi úlovků byly čtyři ptáci. Tříleté sledování několika hnízd ukázalo, že složení potravy se značně liší podle toho, jaké teritorium pár obývá. Jednomu hnízdu dali studenti dokonce přezdívku „suši box“. To proto, že rodiče svým ratolestem nosili domů prakticky jen samé ryby. Překvapením jistě bylo i to, že velkou část sovího jídelníčku netvoří ve městě hlodavci, nýbrž ptáci.
Závěr výzkumu tedy zní – sovy jsou ve městě stejně šťastné, jako na venkově. Obdobně jako my nemají rády městskou dopravu, ale stejně jako nám jim bydlení ve městě poskytuje nadstandardní služby a rády se sem stěhují a nechce se jim z města pryč. Přesto, že je zde střet s autem nejčastější příčinou jejich odchodu do ptačího nebe, překvapivě mnoho střetů s autem nedopadá pro sovy nijak zvlášť fatálně. A pokud přece jen dojde k nejhoršímu, přebytek soví mládeže tyto ztráty snadno zaceluje.
Pramen: University of North Carolina at Charlotte