Ivam Mládek svého času slavil úspěch se skvělým songem o křečkovi, jehož porazila železniční vlečka. Čipmakovi východnímu nebo křečkovi bělonohému zřejmě podobná rizika nehrozí. Ne snad proto, že by se drželi doporučení pochroumaného Mládkova křečka: „na kolejích nikdy víc nebudu dělat bobky, leda bych měl na zádech odrazové stopky“. Prostě na komunikace nelezou. Bojí se silničního provozu a nebo nesnášejí otevřený prostor?

 

 

Tým biologů vedený Lenorou Fahringovou provedl experiment, který svědčí ve prospěch druhé možnosti. Celkem odchytili v přírodě 159 čipmanků východních a 244 křečků bělonohých (Paromyscus leucops) a odnesli je od místa jejich původního výskytu tak, aby různá zvířata musela překonat na cestě zpět různý počet různě rušných komunikací. Některým se postavily do cesty silnice, kde projede denně kolem 15 000 automobilů. Jiná zvířata zdolávala prakticky opuštěné cesty, kde za celý den nic nejede.

 

 

Silniční doprava neměla na návrat zvířat žádný vliv. Je patrné, že křečci i čipmankové se vyhýbají otevřeným prostorám. Každá cesta, kterou musí zvíře zdolat, snižuje pravděpodobnost jeho návratu na polovinu.

 

 

Na rozdíl od plazů a obojživelníků tak nejsou malí savci zřejmě tolik ohrožování střety s dopravními prostředky při zdolávání silnic. Tito drobní tvorové se liší chováním i od velkých savců, jako jsou jeleni, jelenci či losové, kteří se vyhýbají především komunikacím s čilou dopravou, ale méně rušné cesty zdolávají bez větších zábran.

 

 

Závěry těchto celkem jednoduchých experimentů mají význam pro záchranu podstatně vzácnějších drobných savců. Podobně působí silnice a cesty jako bariéry pro řadu dalších hlodavců, kteří jsou ohroženi vyhubením, např. na sviště vancouverského (Marmota vancouverensis) nebo myšivku labradorskou z poddruhu Zapus hudsonius preblei.

Ochraně malých savců  by napomohly  tunely, kterými by se zvířata dostala přes bariéru otevřeného prostranství.