Nejstarší netopýři pocházejí ze spodního eocénu, z doby před více než 50 Ma. Přestože fosilní materiál není nijak zvlášť bohatý, pochází z různých světových nalezišť – Severní Ameriky (formace Green River ve Wyomingu), Severní Afriky (Chambi v Tunisku), Evropy (Pařížská pánev ve Francii), Austrálie (Queensland) a v roce 2007 byly popsány pozůstatky i z Asie – zde byly do té doby známy fosílie ze středního eocénu Pákistánu (izolovaný zub popsaný v roce 1981) a Číny (pánev Yuanqu). Nedávno publikovaný fosilní materiál raných netopýrů ze spodního eocénu pochází z indické formace Cambay a zahnuje sedm druhů ze sedmi různých rodů (nově popsány byly dva rody a pět druhů).
Jedna z nejzajímavějších publikací na téma bazálních představitelů Chiroptera byla také publikována v posledním Nature. Nancy B. Simmons s kolegy totiž popsali nový druh netopýra z formace Green River ve Wyomingu. Savec byl pojmenován Onychonycteris finneyi („Finneyho netopýr s drápy“) a je starý přibližně 52,5 Ma. Jelikož nešlo nový druh zařadit k žádnému již existujícímu taxonu, autoři pro něj vytvořili novou čeleď Onychonycteridae.
Nový netopýr je zajímavý zejména proto, že přináší další důležité informace o evoluci netopýřího letu a echolokace. Tato problematika je totiž již dlouhou dobu předmětem diskuzí. Nabízely se zde tři hlavní hypotézy na téma posloupnosti nabývání schopnosti letu a využívání laryngeální (hrtanové) echolokace: „flight-first“ (dříve se vyvinula schopnost letu), „echolocation-first“ (netopýři používali echolokaci než se u nich vyvinula schopnost letu) a „tandem-development“ (echolokace i let se vyvinuly téměř zároveň).
Onychonycteris, fylogeneticky nejprimitivnější představitel Chiroptera, schopný letu byl, ale echolokaci nepoužíval (jeho hlemýžď byl podobných rozměrů, jako v případě kaloňovitých, ale menší než u netopýrů, kteří echolokaci používají), takže se zdá, že správná je hypotéza „flight-first“, tedy že echolokace se u nich objevila teprve po tom, kdy se u nich vyvinula schopnost letu. Morfologie lebky a obsah žaludku ovšem napovídají, že minimálně šest jiných bazálních netopýrů z eocénu (Icaronycteris, Archaeonycteris, Palaeochiropteryx, Hassianycteris, Tachypteron a Tanzanycteris) echolokaci používalo.
Rod Onychonycteris se od svých nejbližších příbuzných, mezi které patřil např. Icaronycteris, jež taktéž pochází z wyomingské formace Green River, liší zejména většími rozměry, morfologií lebky a dlouhými drápy na každém z prstů křídla (prst IV a V má již drápy kratší, ale stále zřetelné). Primitivní proporce končetin a přítomnost takto velkých drápu pak naznačuje, že se jednalo o agilního stromového živočicha. Morfologie chrupu napovídá, že se O. finneyi živil hmyzem. Vzhledem k tomu, že nebyl vybaven echolokací, je pravděpodobné, že na svoji kořist útočil teprve tehdy, až ji spatřil nebo ucítil. Není tedy známo, zda šlo o nokturnálního (nočního), diurnálního (denního) nebo krepuskulárního (soumračného) živočicha. Částečnou odpověď by snad mohla poskytnout velikost očnice, ty ale u obou známých jedinců byly posmrtně rozdrceny.
Pokud jde o samotný fosilní materiál, Onychonycteris je znám, jak už bylo ostatně řečeno, na základě dvou víceméně dobře zachovalých jedinců, z nichž jeden byl objeven v kamenolomu Finney v Lincoln County, dne 23.8.2003, a druhý pochází ze... soukromé sbírky.
Autor článku provozuje stránky Wild Prehistory
Zdroj: Nature, Naturwissenschaften.