O.S.E.L. - Diktátorský gen
 Diktátorský gen
Hloupý Honza se rozdělil s kouzelným dědečkem o uzlík buchet, ale jeho vychytralejší bratři dědečkovi nedali nic. Pohádka se příčinou rozdílu v chování bratří nezabývá. Článek izraelských vědců zveřejněný časopisem Genes, Brain and Development dokazuje, že na tom, zda se chováme nezištně nebo sobecky se podílí varianty genu AVPR1.


 


 

Zvětšit obrázek
Bezcitný diktátorský gen ( AVPR1) je na chromozómu 12 (místo je vyznačeno tenkou červenou čárkou). Lidé s kratší verzí genu mají bílkovinnou anténu pro příjem hormonu vasopresinu rozmístěnou v mozku tak, že jim to nedovolí užívat si dobrý pocit z obdarování druhých lidí.

Podle genu AVPR1a se v lidském mozku vyrábí bílkovina zprostředkovávající účinky hormonu vasopresinu. Ten významně zasahuje do společenského života zvířat. Například u hrabošů prérijních spojí samce a samici vzestup hladin vasopresinu v těle na zbytek života do věrného páru.

 


Lidé můžou zdědit gen AVPR1a ve dvou formách. Jedna varianta je delší, druhé některá písmena genetického kódu chybí. Forma genu neovlivňuje práci bílkovinné antény pro vasopresin. Usměrňuje však její působení do různých částí mozku.

Zvětšit obrázek
Zkrácená verze genu AVPR1a se na vrozeném sklonu k sobectví bez soucitu určitě podílí, ale sama o sobě není jediným, natož pak rozhodujícím faktorem.

Tým vědců z Hebrejské university v Jeruzalémě vedený Richardem Ebsteinem zajímalo, zda se vlastnictví odlišných variant genu AVPR1a projeví v našem chování. Vybrali si z řad studentů dvě stovky dobrovolníků a všem provedli testy genu AVPR1a.

 


Následně nechali dobrovolníky hrát hru „na diktátora“. Rozdělili je do dvojic a jednomu svěřili částku odpovídající 250 korunám. Obdarovaný se zároveň dozvěděl, že může libovolnou část peněz věnovat druhému účastníkovi hry. Nemusí mu však dát nic. Pak se zachová jako skutečný diktátor, například bývalý zairský prezident Mobutu, který si přivlastnil většinu výnosů z těžby nerostných surovin ve své zemi a stal se jedním z nejbohatších lidí světa, zatímco obyvatelé Zairu živořili v bídě.   

 

 

Zvětšit obrázek
Richard Ebstein, Hebrew University, Jerusalem, Israel


Jen třetina účastníků jeruzalémského pokusu se s druhým hráčem spravedlivě rozdělila. Každý pátý si nechal všechny peníze a jen pět procent hráčů se vzdalo celé částky. Pohled na výsledky genetických testů odhalil, že k sobeckému jednání tíhnou přednostně vlastníci kratší varianty genu AVPR1a.

 


Ebstein předpokládá, že lidé s kratší verzí genu  AVPR1a mají bílkovinnou anténu pro příjem hormonu vasopresinu rozmístěnou v mozku tak, že jim to nedovolí užívat si dobrý pocit z obdarování druhých lidí. Zkrácená verze genu AVPR1a se na vrozeném sklonu k sobectví bez soucitu určitě podílí, ale sama o sobě není jediným, natož pak rozhodujícím faktorem.

 

 



Dědičnost a fobie


Zvětšit obrázek
Kenneth Kendler, Virginia Commonwealth University

Sklon k chorobnému strachu z pavouků, hadů nebo myší se dědí. Dokládá to fakt, že jednovaječná dvojčata, která mají shodnou dědičnou informaci, trpí stejnou fobií mnohem častěji, než dvojvaječná dvojčata sdílející jen polovinu genů. Genetické vlohy k chorobnému strachu se navíc projevují jen v určitém věku. Tým dětských psychiatrů vedený Kennethem Kendlerem z Virginia Commonwealth University z amerického Richmondu například zjistil, že se vlohy přispívající k přehnanému strachu ze tmy projeví už ve čtvrtém roce věku dítěte. Vlohy pro přehnaný strach z krve a poranění se  prosazují obvykle mezi 13 a 17 roky. Podle Kendrela souvisí období nástupu přehnaného strachu z různých hrozeb s životním stylem našich dávných předků. Pro čtyřleté dítě představovalo největší hrozbu, že se ztratilo matce uprostřed temné noci a nenašlo cestu zpět. Odrostlejší mladík už se tmy bát nemusel. Mnohem většímu riziku čelil, když se potkal  s agresivními příslušníky cizí tlupy a nevěděl, jestli na něj nezaútočí.

 

 


Autor: Jaroslav Petr
Datum:15.04.2008 17:30