O.S.E.L. - Vajíčko z potracených lidských plodů
 Vajíčko z potracených lidských plodů
Straší vás vize, podle které budou přicházet na svět děti nenarozených lidských plodů. Nebojte se!


Na madridském kongresu věnovaném humánní reprodukční medicíně přednesla doktorka Tal Biron-Shentalová  z Meir Hospital v izraelské Kfar Sabě referát, v kterém oznámila, že se jí podařilo v laboratorních podmínkách udržet na živu tkáň lidského vaječníku odebranou z potracených plodů. Ba co víc, folikuly s vajíčky se dokonce „trošku vyvíjely“. Dodejme, že šlo o folikuly primordiální, tedy o samotná počáteční vývojová stádia. V případě člověka čeká tyto folikuly  vývoj minimálně desetiletý, než může dojít k uvolnění zralého vajíčka z vaječníku a situace se nachýlí k početí člověka. Teprve během této dlouhé  vývojové cesty je završena celá řada procesů, o jejichž povaze ještě nemáme v mnoha směrech ani potuchy.

A tak je kritický řev nejrůznějších aktivistů, jimž dala na svých webových stránkách prostor i jinak celkem seriózní BBC, tak trochu variací na Shakespearův kousek „Mnoho povyku pro nic“.

Jmenujme alespoň paní  Josephine Quintavalleovou zastupující hnutí  Comment on Reproductive Ethics, která pro BBC reagovala na zprávy o referátu doktorky Biron- Shentalové slovy : „Ráda bych viděla někoho, kdo není těmito vizemi poděšen.“

Inu každý se občas něčeho bojíme. Většinou nás opanuje strach v situacích, kdy je naše obrazotvornost silnější než naše vědomosti. Já jsem byl jako malý kluk poděšen vizí, že ježibaba nakonec skutečně upeče a sežere Jeníčka s Mařenkou a bude k lidské pečeni přikusovat marcipánový perník. S odstupem času už mě děsí jen představa kombinace masa a perníku. Ježibab jsem se přestal bát. Stejně tak se nebojím vize vajíček získaných z potracených plodů poté, co jsem si přečetl dvoudílnou Nobilovu knihu „The Physiology of Reproduction“.  S paní Josefínou se ale kvůli tomu vidět nemusím.

Vize, podle kterých se budou nechávat najmout matky, které pak zcela schválně podstoupí interrupci, aby někdo získal dostatek vajíček a mohl je prodávat ženám, které třeba po léčbě rakoviny už vlastní vajíčka nemají, je absurdní. Je to stejné, jako když seberete doma klukovi stříkací pistolku a zažalujete jej na nejbližší policejní stanici za aktivní přípravu bankovní loupeže. Zhruba před rokem pokusili získat  oplození schopná vajíčka z primordiálních folikulů myší japonští biologové. A krutě se zapotili, než se jim -  po mnoha eskapádách a kouscích, které s lidským vajíčkem ještě nikdo nezvládl, - podařilo dopracovat několika myších mláďat.

Spousta lidí má pocit, že musí pohlídat svět před biology, kteří chodí dnes a denně do práce a usilovně přemýšlejí, jaká zvěrstva by mohli provést. Jistě, kontrola veřejností není na škodu. Ovšem měla by to být veřejnost, která se nezdráhá otevřít alespoň středoškolskou učebnici a nastudovat si základní informace o tom, co vlastně kritizují. Takže až nás začnou televizní moderátoři nebo rozhlasoví redaktoři v podvečerních hodinách strašit nějakými divokými vizemi o dětech, které mají za matku nenarozený plod, nechme je vykládat jejich nesmysly a  sáhněme po Shakespearovi. To je přeci jen staletími osvědčená kvalita, na kterou není škoda času. O televizním či rozhlasovém zpravodajství to zdaleka neplatí. Ostatně už tím, že se prokoušete tímto příspěvkem až do konce, získáte na  paní redaktorku či pana redaktorem ve znalostech růstu folikulu a vývoje vajíčka sedmimílový náskok.


Červená šipka označuje tzv. primordiální folikul s lidským vajíčkem. Tohle vajíčko neumí skoro nic z toho, co potřebuje ke splnění náročné úlohy pohlavní buňky. Jeho geny jsou pro roli pohlavní buňky zcela nepřipraveny a i kdyby někdo takové vajíčko v laboratoři „znásilnil“ spermií, vzniklý zárodek je odsouzen bídně zhynout. Ani modré šipky nejsou na obrázku zbytečně, i když na první pohled na nic neukazují. Právě v těchto místech byly také primordiální folikuly, ale ty zanikly. Redukce folikulů je masová i v optimálních podmínkách, jaké vládnou v těle plodu. Vyvíjejících se folikulů je mnohonásobně méně než foliklů, které zanikají. V laboratorních podmínkách by zřejmě vypukl mezi primordiálními folikuly hotový masakr. A folikuly, které by „přežily“, by se podobaly napoleonským veteránům navracejícím se z bitvy u Waterloo. K dokonalosti by měly hodně daleko.


A tohle už je jiná káva. Tzv. Graafův folikul obsahuje vajíčko (opět označené červenou šipkou) schopné úplně všeho. Na počátku života každého z nás stál právě takový folikul.
A jak dlouho to trvá, než folikul zvládne tuhle proměnu? Maličkost. Do puberty. Vážně si někdo myslí, že tenhle nesmírně komplikovaný proces dokážeme uskutečnit v laboratorních podmínkách? Pokud ano, měl by praštit se svou profesí a dát se na sci-fi. Na jakékoli jiné povolání je jeho bujné fantazie škoda.


Po pubertě se každý pohlavní cyklus opakuje stále jedno a totéž. Až do klimakteria. Z jednoho folikulu se uvolní vajíčko schopné oplození. Řečeno na rovinu, současná humánní medicína čeká při oplození ve zkumavce až do okamžiku, kdy by se vajíčko užuž  samo vymanilo z folikulu a vydalo se na cestu vejcovodem vstříc spermiím (humánní lékaři tedy odebírají matkám „hotová“ vajíčka znázorněná u zeleného puntíku). Zatím je považováno za mistrovský kousek i uskutečnění kroku znázorněného červenou šipkou. Představa, že bychom zvládli vývoj od primordiálního folikulu (od červeného puntíku až po puntík zelený) je legrační svou naivitou.  Vím, o čem píšu. Sám jsem si to vyzkoušel s prasečími vajíčky od bodu, který jsem označil tyrkysovým kolečkem. K zelenému puntíku jsem se dostal jen zcela výjimečně. Můj závěr z několikaleté tvrdé práce se shoduje s glosou havrana ze slavné Poeovy básně: „Never more.“ čili jak to přeložil Vítězslav Nezval : „Víckrát ne!“


Josephine Quintavalleová zastupuje hnutí  Comment on Reproductive Ethics a nedovede si představit, že by se někdo nebál vizí dětí narozených z vajíček odebraných z potracených plodů. K tomu lze říci jediné:
„No Comment!“


Autor: Jaroslav Petr
Datum:02.07.2003