O.S.E.L. - Chodil „hobit“ k zubaři?
 Chodil „hobit“ k zubaři?
Homo floresiensis prý při chůzi podivně našlapoval. Aby ne, když ho čekalo vrtání stoličky M1 vlevo dole.


 

 
Bill Jungers, State University of New York

Na rozdíl od svých jmenovců, kteří došli z Kraje až na mordorskou Horu osudu, nebyl  zřejmě pravěký „hobit“ Homo floresiensis nijak zdatný chodec. Aspoň to tvrdí americký antropolog Bill Jungers ze State University of New York ve Stony Brook. Argumenty pro nevalné mínění o hobitově chodecké zdatnosti představil účastníkům kongresu American Association of Physical Anthropologists konané v ohijském Columbusu.

 


 

Maciej Henneberg, The University of Adelaide

Jungers prostudoval téměř kompletně zachovanou levou dolní končetinu exempláře Homo floresiensis označovaného jako LB1. Zjistili, že hobit měl s ohledem na svou asi metrovou výšku neuvěřitelně „velké číslo bot“.
„Jako když si děvče obuje máminy střevíce,“ říká Jungers.
S takhle velkým chodidlem musel hobit při chůzi poměrně vysoko zvedat kolena a to činilo jeho chůzi velmi neefektivní.

 


Hobitova noha nese i řadu dalších pozoruhodných anatomických rysů. Má například velmi krátký palec. V tom se podobá australopitekům. Proporce prstních kůstek nohy ale připomínají moderního člověka. Takže lidské prsty v opičí velikosti. Mnozí vidí v Jungersově studii další důkaz toho, že Homo floresiensis byl skutečně samostatný druh člověka a nikoli nemocný chudák náležející k druhu Homo sapiens. Z teorií odpůrců připomeňme například nedávné tvrzení, že tento člověk  je Homo sapiens stižený kretenismem.

 

 

Zvětšit obrázek
Noha Homo floresiensis, LB1

Kam se tedy ubíraly hobitovy vysoké kroky? Podle knihy „Hobbit Trap“polského anatoma Macieje Henneberga působícího v Austrálii na University of Adelaide mohl „hobit“ chodit k zubaři. Henneberg se podíval lebce exempláře LB1 na zoubek. Doslova. Prostudoval stoličku (M1 vlevo dole) a konstatuje, že „nalezl cosi neuvěřitelného. Část povrchu zubu je tvořena bílou hmotou, jejíž barva je o něco světlejší než barva okolní skloviny. Pro tento fenomén mám hypotetické vysvětlení: plombu.“

 

Zvětšit obrázek
Srovnání lebky Homo floresiensis LB1 (vlevo) s lebkou Homo sapiens. Že by její „majitelka“ slýchávala obligátní větu: „Vypláchnout a dvě hodiny nekousat.“?

Henneberg je přesvědčený, že kostra „hobita“ není starší než osmdesát let. Zubař musel podle něj  spravovat tyto tzuby někdy ve 30. letech minulého století. A jak se mohlo stát, že si objevitelé zubní plomby nevšimli, zatímco Henneberg ji objevil?
„Je pochopitelné, že v rozrušení nad objevem jim drobná nepravidelnost na povrchu zubu unikla,“ říká Henneberg.

 

A co na to objevitelé „hobita“?
„Naprostá šílenost!“  říká Peter Brown. „Neexistuje pro to jediný důkaz. Ta stolička nenese ani stopy po práci zubaře a lze to dokázat fotografiemi, rentgenovými snímky i snímky pořízenými počítačovým tomografem. Na celé věci mě nejvíc mrzí, že tenhle argument nebyl publikován ve vědeckém časopise a je rovnou uveden v populárně vědecké knize.“

 

Ale tak už to s šarlatány (i těmi, kteří jsou ověnčeni akademickými tituly) bývá. Plácnout ničím nepodložený nesmysl, kterým hodí špínu na práci druhých, je nestojí ani zlomek úsilí, jaké musí seriózní vědec vynaložit, pokud chce lež vyvrátit.
 

Pramen: New Scientist, State University of New York, Archeology, The University of Adelaide.

 


Autor: Jaroslav Petr
Datum:22.04.2008 07:50