Civilizace peruánských Inků dokázala spoustu obdivuhodných kousků, například postavit vysoko v horách město Machu Pichu. Přesto zůstává jedinou velkou civilizací doby bronzové, jež neměla písmo. Fuj, hanba! A nebo je to naše hanba, že jsem zatím nedokázali písmo inků odhalit ve uzlově-šňůrkových záznamech kipu?
Jak tedy vypadala údajná „statistická ročenka“ starých obyvatel Peru? Na základní šňůru o průměru 5 až 7 milimetrů vázali speciálně školení odborníci, tzv. kipu-kamayu, různobarevné tenčí šňůrky. Každá barva měla svůj význam, ale ten se měnil i v závislosti na „ústředním námětu“ celého kipu. Pokud v něm bylo zaneseny výsledky „sčítání lidu“, jež inkové prováděli důsledně jednou do roka, pak měly tytéž barvy jiný význam než na kipu zaznamenávajícím těžbu drahých kovů nebo soupis zbraní.
Jeden z odborníků na peruánská kipu je přirovnává „mopu, který má nejlepší léta dávno za sebou“.
Jednotlivá čísla byla zapsána do kipu v podobě uzlů. Čísla byla v desítkové soustavě a platilo, číselnou hodnotu uzlu udává to, kolikrát se provlékl provázek uzlem.
Jednoduché jako facka. Pro jedničku se provlékl provázek uzlem jednou, pro devítku devětkrát.
„Kdeže by mohlo jít o zápis textu! Jsou to jen a jen čísla, jakési „uzly na kapesníku“, které sloužily inckým statistikům k zapamatování čísel!“ tvrdí už desetiletí věhlasní experti.
Španělští conquistadoři, kteří měli informace o kipu od Inků z první ruky, přesto věřili, že v jsou v nich zaznamenány nejen čísla, ale i příběhy, mýty a dokonce prý i básně. Ničili tyto pohanské zápisy s důsledností hodnou podstatně lepších věcí. Dnes je v muzeích uloženo asi 600 kipu. Necelých pět stovek jich evidentně obsahuje jen čísla, čísla a číslo. Ale pětina je úplně jiná. Zatím nikdo netuší, co na nich je. Téměř s jistotu lze říci, že čísla to nejsou.
Stále častěji zaznívají z řad odborníků hlasy, že statistická forma kipu byla jen základní výchozí formou a pozdějším vývojem se proměnila v záznam textů. Podle svědectví španělských dobyvatelů četli inčtí kipu-kamayu jak očima tak i hmatem. Přejížděli po zauzlených šňůrkách prsty, podobně jako čtou nevidomí lidé zápis v Brailleově písmu. Navíc si pomáhali i kamínky, které vkládali mezi šňůrky kipu jako záložky.
Incký kipu-kamayu se svým „výrobkem“ tak, jak jej zachycuje ilustrace v dobovém kodexu.
Byla by chyba se domnívat, že se přitom zajímali jen o uzly. Do očí to ale praštilo teprve Williama J. Conklina z washingtonského Textile Museum, který se v roce 1997 začal zabývat kipu zřejmě jako první textilní expert.
„Když jsem se podíval na kipu, všiml jsem si velkých rozdílů ve spřádání šňůr, v jejich barvení. Každý pramen byl vyroben zcela zvláštním způsobem,“ říká Conklin. „Jsem přesvědčen, že 90% informací bylo do kipu uloženo ještě před tím, než na něm indiáni uvázali první uzel.“
Conklinův náhled přivedl Garyho Urtona k závěru, že kipu je záznamem v binárním kódu, jaký používáme pro počítače (informace je tu uložena v řadě nul a jedniček). V kipu můžou být informace binárního charakteru vyjádřeny hned na několika úrovních. Zjevně nebylo jedno, jestli kipu-kamayu použil na výrobu vlnu nebo bavlnu (první 0 a 1 tedy odpovídá volbě „vlna“ nebo „bavlna“). Druhou úroveň binárního kódování mohl představovat směr stočení vlákna (levotočivé versus pravotočivé), třetí pak úhel, v kterém je šňůrka připojena na základní šňůru (kolmo k základní šňůře nebo souběžně s ní). Také postavení uzlu na šňůře mohlo nést binární informaci (osa uzlu je souběžná s osou šňůry nebo je k ní naopak kolmá). V závislosti na tom může mít uzel 26 různých významů. K tomu musíme připočítat 24 barev používaných při vázání kipu a dostaneme se ke konečnému číslu 1536 „uzlových znaků“. Jen pro srovnání, sumerské klínové písmo využívalo 1000 až 1500 znaků. Mayům a Egypťanům stačilo k psaní zhruba 600 až 800 hieroglyfů. Kipu tedy nabízí dostatek možností pro záznam těch nejsložitějších textů.
Pokud odpovídají Urtonovy teorie pravdě, pak musíme Inkům přiznat písmo a navíc připustit, že si vyvinuli systém zápisu, který nemá ve světě obdoby – trojrozměrné písmo v binárním kódu. Další zvláštností „uzlového písma“ by byl fakt, že zápis nezaznamenává mluvenou řeč jako písmo čínské, latinské nebo mayské. Místo toho zaznamenává fakta způsobem, který má něco společného s matematickými vzorci.
Kipu-kamayu odevzdává kipu inkovi. Takhle si vladař udržoval dokonalý přehled o stavu své říše. Nejnižší náčelníci sebrali v roli sčítacích komisařů data po jednotlivých rodinách a ve formě kipu je odevzdali vyšším náčelníkům. Ti vypracovali z dodaných „uzlových“ dat jakési „sumární“ kipu za jim svěřený úsek a to podstoupili svému nadřízenému. Nakonec dostal inka jediné kipu s údaji za celou říši. Pokud se tehdejší „statistický úřad“ dopustil zásadní chyby (jako se to občas povede současným statistickým úřadům vybaveným moderními počítači), padaly hlavy, a to nikoli obrazně ale doslova.
Všichni zastánci uzlového písma touží po jediném – po nálezu překladu textu z kipu zapsaného do jiného jazyka. Takový text by posloužil vědcům stejně jako slavná rosettská deska při luštění staroegyptských hieroglyfů.
V roce 1996 se už zdálo, že se takový nález podařil Ohlásila jej amatérská archeoložka Clara Miccinelliová, která údajně nalezla v rodovém archivu španělský překlad kipu. Měla na něm být zaznamenána píseň v jazyce indiánů Kečua, kterým mluvili Inkové a kterým mluví i dnešní andští indiáni. Stejná sbírka starých dokumentů v rodovém archivu italského šlechtického rodu Miccinelliů ale obsahuje i oslavné popisy španělského dobývání Peru a to je vzhledem k údajnému indiánskému autorství původních textů krajně podezřelé. Porobení Inkové věru neměli na dobytí své vlasti co oslavovat. Miccinelliové se skepse vědců dotkla a od té doby nedovolí nikomu, aby si příslušné texty prostudoval. Svolila jen s analýzami, které měly prověřit stáří kipu z miccinellijských bírek. Ty odhalily, že šňůry kipu pocházejí z 11. až 13. století. Jak by tedy mohly zaznamenávat události po dobytí říše Inků v roce 1532?
Italská archeoložka Laura Laurencich Minelliová z university v Boloni se domnívá, že Inkové provázky a šňůrky ze starých kipu běžně „recyklovali“ a že si v používání materiálu ze starých kipu dokonce libovali, protože byl „nabit silou předků“.
Většina badatelů nedostupný zdroj informací z miccinellijského archivu raději ignoruje. O to více se zajímají o ostatní dochovaná kipu. Americká National Science Foundation financuje projekt, v kterém by se mělo dostat do veřejně přístupné internetové databáze všech 600 dochovaných kipu. Každý badatel by se tak mohl věnovat jejich luštění bez složitého shánění příslušných povolení k práci s nedocenitelným historickým materiálem a bez drahého a zdlouhavého cestování.
Pokračuje i pátrání po „rosettské desce“ – tedy po písemném překladu některého z dochovaných „vyprávěcích“ kipu. Urton věří, že některé španělské dokumenty z peruánské Amazonie jsou překladem kipu. V oblasti bylo nalezeno 32 dochovaných kipu, ale pro žádné z nich se zatím nepodařilo najít příslušný španělsky psaný překlad. Urton po něm zdaleka nepátrá jen v peruánské Amazonii, ale prosívá archivy i na pacifickém peruánském pobřeží a dokonce i ve Španělsku. Nahrává mu fakt, že dokumenty z jedné provincie Španěly obsazeného Peru se často překrývají a dublují s dokumenty z okolních provincií. Pro jeden a tentýž dokument existovalo hned několik kopií a tím stoupá šance, že se alespoň jeden z nich podaří najít.