Roseola postihuje malé děti a projevuje se vysokými teplotami a někdy ji provází i dechové nebo trávící obtíže. Přibližně u každého pátého nemocného se objeví typická růžová vyrážka. „Šestou nemoc“ vyvolává herpetický virus HHV-6. Do kontaktu s ním přijde během života prakticky každý. Nákaza se šíří vzduchem. Virus se ale může také dostat do plodu z těla matky přes placentu.
Nejnovější studie týmu amerických lékařů vedených Caroline Breese Hallovou z newyorské University of Rochester odhalila, že mnozí lidé virus dědí, protože se zabudoval do DNA jejich rodičů. Geny viru se tak staly nedílnou součástí jejich dědičné informace.
„Jde skutečně o unikátní mechanismus vrozené nákazy,“ komentovala Caroline Breese Hallová v rozhovoru pro britský časopis New Scientist objev zveřejněný v lékařském časopise Pediatrics.
Američtí dětští lékaři vyšetřili celkem 250 dětí. Virus HHV-6 odhalili u 85 malých pacientů, z nichž 43 se s virem už narodilo. Dvaačtyřicet dětí se nakazilo až po porodu. Caroline Breese Hallová zpočátku předpokládala, že v pozadí vrozené nákazy dětí virem HHV-6 stál přechod viru z matky na plod přes placentu. Tento mechanismus infekce se však prokázal jen u čtrnácti procent dětí. Drtivá většina měla dědičnou informaci viru zabudovanou ve své DNA. Stejným způsobem měl virus začleněn do dědičné informace aspoň jeden z jejich rodičů. Dítěti jej předali při početí buď v dědičné informaci vajíčka nebo spermie.
„Teď se snažíme zjistit, co pro člověka zabudování viru do jeho dědičné informace znamená,“ říká Caroline Breese Hallová. „Co tam virus dělá? Může se aktivovat a začít vyrábět nové virové částice? Vyvolalo by to zdravotní problémy? Anebo by se člověk stal k viru imunní?“
Genetické analýzy ukázaly, že se virus může zabudovat do lidské dědičné informace na více místech. V chromozomech, jež jsou jakýmisi porcemi dědičné informace, tíhne přednostně ke koncovým částem zvaným telomery. Ty jsou důležité pro správné fungování chromozomu a sehrávají významnou roli při stárnutí buněk.
Závažné poškození telomery může dovést buňku až k zániku nebo k nádorovému bujení. Nic z toho se u lidí, kteří mají virus HHV-6 zabudovaný v dědičné informaci, neprojevuje. Nositelé zděděného viru jsou zdraví, přestože je HHV-6 v jejich organismu prakticky všudypřítomný. V obrovských kvantech se nachází v krvi, v kůži, ale i ve vlasech nebo v nehtech. Tělo nositele virové dědičné informace si proti viru HHV-6 tvoří protilátky, což svědčí o určitém zápasu mezi virem a lidským organismem.
V tom se liší herpetický virus HHV-6 od jiných virů, jež dokážou zabudovat svou dědičnou informaci přímo do lidské DNA. Tyto „dědičné viry“ bývají označovány jako endogenní retroviry. U člověka nevyvolávají žádné známé onemocnění a také imunitní systém hostitele na jejich přítomnost nereaguje. Z mnoha endogenních retrovirů zbývají v lidské DNA pouhé zlomky a představují jakýsi „genetický šrot“.ˇ