O.S.E.L. - CWD infekčnější než se myslelo
 CWD infekčnější než se myslelo
Vypořádat se s CWD bude vyžadovat roky a miliony. Možná i desetiletí a miliardy. Možná se nám to nepovede nikdy.


Kdo má děti, ten to zná. Kdo je nemá a netrpí výpadkem paměti, pamatuje si to z vlastních dětských let. Většina výmluv začíná slovy „jsem myslel(a)“ nebo „to samo“. Zpráva amerických vědců o možnostech šíření prionů (infekčních bílkovinných částic) vyvolávající tzv. „chronic wasting disease“ (CWD) čili chorobu chronického vyčerpání postihující americké jelence a jeleny by mohla začínat právě slovy: „Jsme mysleli, že to samo.“

Jako prionová choroba patří CWD do příbuzenstva spongiformních encefalopatií, tedy k povedené rodince  zastoupené u českých ovcí klusavkou, u českého skotu chorobou BSE a u obyvatel české kotliny a moravských vrchů i úvalů  Creutzfeldt-Jakobovou nemocí. CWD trápí jeleny ve volné přírodě i chované na farmách. Choroba se šíří takovým tempem, že v některých oblastech zřejmě postihne celou jelení populaci. Například ve státě Colorado je dnes nakažen každý desátý z půl milionu tamějších jelenců. Jediným řešením se zdá vybíjení zvěře a porážky jelenů na farmách. Amerika je natolik vyděšená, že zřejmě po systému „všem hlavy dolů“ skutečně sáhne. To se neobejde bez ekonomických problémů, protože lov jelenů a jelenců přináší hospodářství USA ročně 380 milionů dolarů. A ty najednou nebudou. Místo příjmů tu budou naopak výdaje za likvidaci zvířat.

Způsob šíření CWD nebyl jasný. Priony se může nakazit plod v těle matky a zároveň existovalo podezření, že nakažená zvířata šíří priony do okolí, kde se jimi mohou nakazit další. Veterinář Mike Miller z Wildlife Research Centre ve Fort Collins ve státě Colorado prokázal, že druhý způsob je evidentně ve hře, a to měrou, jaká bere dech. Miller pozoroval osudy kolouchů v experimentálním stádě, kteří se narodili nemocným i zdravým matkám. Pokud by byl rozhodující přenos z matky na mládě, pak by měli kolouši zdravých matek onemocnět méně častěji. Nestalo se. Kromě jednoho se nakazili všichni. Z toho je jasné, že se choroba šíří patrně i slinami, výkaly a močí obsahujícími priony. O tom, že se priony udrží v půdě hodně dlouho  svědčí případy jeleních  farem, kde byla provedena dekontaminace výběhů relativně velmi důkladným způsobem a choroba se tam stejně vrátila. Šíření prionů močí, výkaly a slinami bylo považováno za krajně nepravděpodobné. Prostě „jsme mysleli“, že „to samo“. Nyní se zdá tato cesta nákazy více než pravděpodobná. Na jeleních farmách, kde je zvěř ve vyšších koncentracích, jsou podmínky pro nákazu mnohonásobně příznivější než ve volné přírodě.  Ale i v divočině CWD nezadržitelně postupuje. Vypořádat se s CWD bude vyžadovat roky a miliony. Možná i desetiletí a miliardy. Možná se nám to nepovede nikdy.

Zatím  nebyl prokázán přenos CWD na člověka, i když lovci jelenů a konzumenti zvěřiny jsou v USA a Kanadě varování a jsou jim doporučena opatření, jež by snížila rizika nákazy na minimum. Také přenos CWD na skot nebyl prokázán. A tak „myslíme, že“ nám (na rozdíl od jelenů a jelenců) nic vážného nehrozí.

Evropská populace vysoké je v pohodě – zatím. Cesty prionů jsou všakne vyzpytatelné a náhoda, jak známo, se chová zcela nevypočitelně.


Autor: Jaroslav Petr
Datum:08.09.2003