O.S.E.L. - Krátkodobý stres chrání před rakovinou
 Krátkodobý stres chrání před rakovinou
Stresovaným myším se aktivuje imunitní systém. Ten pak zařídí, že se stanou ke kožnímu nádoru odolnější.


 

 

Spinocelulární karcinom histologický preparát (Foto: Facultad de Medicina,Universidad de Los Andes

Nový poznatek z oblasti imunoterapie zhoubných nádorů by se dal také nadepsat „Strašením proti rakovině“. Nebýt to výsledek z pracoviště Stanford University, která je v oblasti medicíny pojmem a téměř zárukou kvalitního výzkumu, přešli bychom takovou zprávu bez většího zaujetí.

 

Zvětšit obrázek
Firdaus Dhabhar (Foto: Erin Pietrzak)

Firdaus Dhabhar je ze Stanford Cancer Center and Institute for Immunity, Transplantation and Infection. Včera zveřejnil na stránkách svého mateřského pracoviště zprávu o tom, že se mu poařilo stresem přispět k odolnosti před jedním typem rakoviny. I když jde o výsledek získaný na myším modelu, je překvapením. Dosud se soudilo, že stres nám škodí a že vyhlídky na uzdravení pacientům bere. Toto je první důkaz, že by u krátkodobého stresu tomu mohlo být naopak.
Nový poznatek zřejmě souvisí s mobilizací přirozených obranných mechanismů. Podrobnosti celého pokusu vyjdou v nejbližším čísle časopisu Brain, Behavior, and Immunity.

 

Vše vyšlo najevo když v nemocnici na myších zkoumali speciální typ rakoviny - spinocelulární karcinom. Jde o onemocnění kůže o němž se ví, že závisí na stavu imunitního systému a že postihuje zvířata i lidi. Vztah mezi imunitním systémem, stresem a rakovinou je zamotaný. Zajímavý se z pohledu nových poznatků jeví ten druh stresu, který motivuje naše těla k ostražitosti. Jde soubor hormonálních změn, který vede ke stavu, jemuž se souborně říká „bojuj nebo uteč“. Pokud stresový podnět, který tento stav navozuje trvá dostatečně dlouho, způsobí, že dojde k přesunu leukocytů (buněk imunitního aparátu) z hloubkových depozitních skladů do povrchových vrstev kůže a příslušných blízkých spádových uzlin. Zřejmě jde o evolucí vypěstovanou reakci připravující tělo na riziko možného zranění. Pokud je doba stresové stimulace příliš dlouhá, imunitnímu systému to škodí – přejde působením cytokinů a pomocných T lymfocytů do jakési letargie. Stav se učeně nazývá imunosuprese.
I když se jedná o jeden ze základních obranných mechanismů, kterými nás příroda obdařila, jsou pro nás jeho účinky v mnoha směrech stále záhadou.

To, co vědci v tomto případě poodhalili, je příznivý efekt krátce trvajícího a možná i akutního stresu. Vyplynulo to z pokusu na třiceti myškách, které vystavovali třikrát týdně po dobu deseti týdnů působení ultrafialového světla. Ozařování volili tak, aby u myšek došlo jen k mírnému zčervenání kůže, ale aby nedošlo k zánětu a netvořily se bolestivé puchýřky. I když myškám osvit žádnou bolest nezpůsoboval a šlo o světlo jehož přirozeným zdrojem je i Slunce, jednalo se zvláště škodlivou část spektra - záření UVB. Toto neviditelné elektromagnetické záření má vlnovou délku kratší než má viditelné světlo, avšak je delší než jakou má rentgen.


Ultrafialová složka se dělí na blízké ultrafialové záření a daleké ultrafialové záření. Z hlediska biologických účinků se dělí na UVA, UVB a UVC.

 


 

Lidský spinocelulární karcinom (Kredit Justin-Dumitru DIACONU, Spitalul Clinic de Dermato-venerologie,Bucuresti

I když tomuto typu záření (UVB) vděčíme za tvorbu vitamínu D v kůži, všeho moc škodí. Pokusným myškám, počínaje jedenáctým týdnem, začaly růst zhoubné nádory.
Některé z ozařovaných myšek začali vědci navíc týrat stresem. Vyvolávali ho zvířatům omezením pohybu. Použili k tomu obyčejnou plastikovou zužující se rouru. I když v ní měla zvířata dostatek čerstvého vzduchu, nemoci se pohnout jim způsobovalo šok. Trauma způsobující procedúře je podrobovali 2,5 hodiny před vlastním ozařováním a to od čtvrtého do šestého týdne trvání pokusu. Myšky tedy zažily celkem devět šoků. Vždy šlo pouze o záležitost psychiky. Myškám nebyly nikterak mačkány kosti, ani jim nebyla jinak způsobována bolest.  Že psychický teror spouští celou řadu hormonálních reakcí se ví již dlouho. Jak ale již tušíte, Dhabharovu týmu se vyjevil překvapivý obraz i co do vzniku nádorů na kůži – týrané myšky vzdorovaly rakovině lépe, než ty, které vědci nechali na pokoji. Stresovaným myškám se v době mezi jedenáctým a dvacátým prvým týdnem nádory nevyvinuly, a pokud jim narostly, měly jich méně.  

 

Bohužel, stres neochránil myšky natrvalo. Zhruba po 22 týdnu u obou myších populací (stresovaných i nestresovaných) rakovina přece jen získala navrch. Stresované myši měly sice nádorů méně, nicméně jim to moc platné nebylo. V obou skupinách rakovina propukla ve zhruba stejném zastoupení (90%).   
Vědci si prospěšný účinek stresu vysvětlují tím, že „nabuzený“ imunitní systém byl v odstraňování rakovinových buněk úspěšnější. Nyní se vědci chtějí dobrat odpovědi na otázku, proč „ochranný efekt stresu“ není trvalý.  Proč jeho příznivé účinky v případě odolnosti proti zhoubnému bujení v době po 26. týdnu mizí, když jiné změny navozené stresem tuto časovou hranici přesahují? Zatím se tedy "jen" podařilo zjistit, že stres se v kožních buňkách projevil vyšším počtem aktivovaných genů majících co do činění s imunitním systémem. Evolučně to dává smysl, neboť riziko avizované strachem a aktivace obranných mechanismů by měly jít ruku v ruce.

 

Zvětšit obrázek
Tak, jako již existují pilulky proti celé řadě nechtěností, možná není daleko doba, kdy je při slunění budeme užívat stejně, jako opalovací krémy.

Když se ale na nový poznatek podíváme kriticky, zjistíme, že vlastně stejného efektu cíleně využíváme již dlouho. I když v poněkud jiné souvislosti. Jde o použití „adjuvans“. Látky pod tímto názvem se používají při vakcinaci proti infekčním nemocem již celá desetiletí. Abychom nemuseli na injekce chodit často, přidávají se do imunizačních roztoků látky na které je náš imunitní systém „alergický“.  Takových látek, které rozčilují naše bílé krvinky do té míry, že začnou protilátky tvořit ve velkém a to dokonce i proti antigenům, které by je jinak nechávaly v klidu, je celá řada. Dokážou to proteiny z povrchu těl nebezpečných bakterií, hydroxid hlinitý, ale i obyčejné kapičky oleje. Jde o látky svou podstatou zcela nesourodé, souborně jim říkáme adjuvans.

 

Pokus na myších ukázal, že krátkodobý stres nemusí mít pro nás tak zlé následky, jak jsme si dosud mysleli. Bude jistě žádoucí poznat biologickou podstatu těchto dějů podrobněji. Například to, jaké že molekuly mají tento ochranný efekt pod palcem. Mohlo by nám to být ku prospěchu ve vývoji nových léků účinkujících na principu aktivace přirozených obranných mechanismů.

 

Co dodat na závěr? Snad jen přání, aby se šarlatáni o tomto výzkumu moc brzo nedočetli. Dovedu si představit, jak na smrt nemocné chudáky začnou za peníze léčit tím, že je budou chodit strašit.

 

Pramen:
Stanford University
Dhabhar FS, Neuroimmunomodulation. 2009; 16 (5): 300-17


Autor: Josef Pazdera
Datum:23.09.2009 14:28