Proč vzniklo náboženství? Na tuto otázku by asi odpověděl každý hloubající člověk, ale jeho myšlenky by zcela jistě byly poplatné jeho vlastnímu přesvědčení v existenci, nebo neexistenci nadpřirozené bytosti (boha, bohů…) jenž nás případně sleduje, trestá neposlušnost a nevěru ve vztahu k němu a odměňuje věrnost, oddanost a šíření té pravé „pravdy“.
Může věda najít jednoznačnější a objektivní odpověď, když ji provozují opět jenom lidé nábožensky věřící, nebo nevěřící? Akceptovali by věřící argumentaci, že nadpřirozeno si vytváříme například z jistých obranných psychologických důvodů a víra v něj je důsledkem vědomí o naší „nicotné“ prchavé existenci, touhy po nekompromisní (v reálném životě tak zdeformované) spravedlnosti a potřeby silného socializačního prvku, který nám dává pocit sounáležitosti k té „své“ komunitě? Principiálně nemohou.
Přesvědčí ateistu mnohokrát citované, nebo mnoha způsoby interpretované (i dezinterpretované) příběhy a úryvky z písemností toho, či onoho náboženství? Může přijmout tvrzení, že náboženská dogmata nejsou lidského původu, ale jsou součástí „pravd“ pocházejících od vyšší bytosti a určené skupině vyvolených a jsou tedy, spolu s jejich Tvůrcem, poznáním nepolapitelné? Principiálně nemůže.
Tato světonázorová polarita naznačuje, že i vědecké práce na téma vzniku náboženské víry budou přijímána velmi nejednoznačně. Svůj vlastní postoj si můžete otestovat na článku Fina Ilkky Pyysiainena z Kolégia pokročilých studií v Helsinkách a Američana Marca Hausera z Katedry psychologie a humánní evoluční biologie Harvardovy university v Cambridge, Massachusetts, který pod názvem "The origins of religion Q1 : evolved adaptation or by-product?"" (Vznik náboženství - otázka1: vyvinutá adaptace, nebo vedlejší produkt?) vyšel 8. února v časopisu Trends in Cognitive Science.
Autoři nezveřejňují výsledky nového výzkumu, ale sumarizují mnoho předešlých a diskutují o dvou převládajících teoriích:
a) náboženská víra se vyvinula jako adaptace na potřebu spolupráce mezi geneticky nepříbuznými lidmi žijícími v jedné komunitě,
b) náboženské představy jsou vedlejším produktem původně s religiozitou nesouvisejících poznávacích schopností člověka.
Vědci svou pozornost zaměřili zejména na souvislost mezi náboženstvím a morálkou.
Jak uvádějí v článku, nejnovější empirické práce v oblasti psychologie morálky více podporují koncepci vzniku náboženství jako vedlejšího produktu již dříve a tedy od víry nezávisle vyvinutých kognitivních funkcí. Několik výzkumů prokázalo, že příslušníci různých náboženských vyznání a lidi bez vyznání z hlediska vlastních morálních postojů v podstatě stejně hodnotí fiktivní neznámé, s konkrétními tradicemi nesouvisející situace, které vědci vykonstruovali. Neznamená to ale, že druhou teorii je nutno úplně zavrhnout.
Podle autorů článku se náboženství sice nevyvinulo kvůli nutnosti spolupráce mezi nepříbuznými členy skupiny, ale když vzniklo, stalo se předmětem selektivního výběru a vytvořilo adaptací formovaný systém, který dokáže problém spolupráce řešit efektivně. Náboženská víra a rituály slouží jako „nákladné“ signály, znamení příslušnosti k dané skupině. Pomocí těchto veřejně kontrolovaných signálů komunita lehce odhalí „černé ovce“, jež například neobětují požadovaný čas a materiální zdroje na náboženské aktivity, nepodstupují bolest při tradičních rituálech, nebo nedodržují tabu. Tato společenská omezení vytváří základ pro kulturní výběr, upevňují soudržnost komunity a podporují spolupráci jejich členů.
Když k tomu připočteme, že za nevěru ke skupině a k jejím kulturním tradicím hrozí tresty nejen ze strany lidí, ale zejména bohů, kteří všechno vidí a vědí, není divu, že - jak uvádí Pyysiainen a Hauser: „…náboženské skupiny zjevně přetrvávají déle než ty nenáboženské.“
Je morálka bez náboženství amorálnější?
Není. Rozsáhlé výzkumy, do nichž se zapojily tisíce lidí z různých kultur, různého věku, vzdělání, politického přesvědčení, náboženského vyznání, nebo ateistů prokázaly, že základní vzory morálního hodnocení mají věřící i nevěřící v podstatě stejné. Lidé jsou sociálními tvory a mechanismy, které jim umožňují spolužití ve větších skupinách, se vyvinuly před vznikem náboženství a jsou od něho nezávislé. Autoři to formulují: „…náboženství stojí na ramenou obrů poznávacích mentálních mechanismů, které se vyvinuly na řešení obecnějších problémů sociálních interakcí ve velkých, geneticky nepříbuzných skupinách.“
Aby nedošlo k dezinterpretaci myšlenek těch, kteří se otázkou vzniku náboženství a jeho vztahem k morálnímu chování zabývají již dlouhá léta, nabízíme téměř celý závěr jejich práce v překladu, který se snaží o kompromis mezi přesností a srozumitelností:
"Vyjadřovaná (explicitní) zbožnost neproniká do morálních intuitivních zásad, jež tvoří pozadí naší schopnosti navzájem spolupracovat. Proto náboženská víra nemůže představovat hlavní zdroj spolupráce uvnitř komunity. Spolupráci umožňuje soubor duševních (mentálních) mechanismů, které nejsou pro náboženskou víru specifické. Morální soud (hodnocení, úsudek) závisí od těchto mechanismů a zjevně funguje nezávisle na náboženském přesvědčení jednotlivce. Nicméně, i když náboženství původně nevzniklo jako biologická adaptace, může hrát roli jak v usnadnění, tak v stabilizaci spolupráce v rámci skupiny, a jako takové by mohlo představovat cíl kulturního výběru…
Zjevně v mnoha kulturách se náboženské představy a smýšlení staly standardním způsobem konceptualizace (vytvořením pojmů, definováním vztahů a principů) přirozené morální intuice. Přestože, (jak jsme rozebírali) toto propojení není nezbytné, mnoho lidí si natolik zvyklo jej používat, že kritiku náboženství vnímají jako principiální ohrožení našeho morálního způsobu života."
Zdroj: Trends in Cognitive Science -847
Pyysiainen, Hauser et al.: "The origins of religion Q1 : evolved adaptation or by-product?""