Asi jenom šílenec může obdivovat smutnou krásu ledových plání Antarktidy. Ne že by nebyly jedinečné, ale při pohledu na ně se jen těžko lze ubránit vzpomínce na bývalé rostlinstvo a zvířenu ještě vcelku nedávno zeleného kontinentu, Dnes svírá těžký ledový krunýř. Mráz tu drtí veškeré emoce. Na druhou stranu je ale jedna věc, která se Antarktidě nedá upřít. Je tu všude bílo a všechno, co sem spadne, je dlouho vidět. A tak se tu naprosto skvěle hledají meteority. V antarktických Alan Hills se v roce 1984 našel dnes již kultovní meteorit z Marsu ALH 84001, který stále ještě budí astrobiology ze spaní. Poslední zprávy naznačují, že Antarktida ještě zdaleka neřekla poslední slovo.
Mají je na svědomí badatelé z Center for Nuclear Spectrometry and Mass Spectrometry, CNRS/Université, Paris-Sud 11), kteří nedávno nalezli u francouzsko-italské výzkumné základny Concordia poblíž lokality Dome C v centrální oblasti antarktického kontinentu nový typ mimozemských částic. Logisticky je přitom podporovali francouzský Paul-Émile Victor Polar Institute a italský Programma Nazionale Ricerche in Antarktidea.
K objevu došlo ve vrstvách ultra-čistého sněhu, který v těchto místech leží v hloubkách kolem 4 metrů. Vědci z nich vytáhli naprosto unikátní zrnka o průměrné velikosti kolem 0,1 milimetru. Podle všeho to jsou perfektně zachovalé mikrometeority s extrémně vysokým obsahem uhlíkatých sloučenin, který činí 50 až 80 procent. Místo nálezu je jednou z nejodlehlejších oblastí planety Země, takže je prý takřka jistě, že objevený prach není pozemského původu. Mimozemský prach vzbudil velkou pozornost, podle objevitelů se zatím nic tohoto typu na Zemi nenašlo.
Data z transmisní elektronové mikroskopie ukazují, že tyto částice tvoří kromě směsi organické hmoty ještě příměs různých minerálů. Podle analýz s využitím iontové mikrosondy mají nápadně vysoký poměr izotopů vodíku - deuteria vůči klasickému vodíku (protiu). Jeho hodnota zhruba desetkrát převyšuje čísla naměřená v pozemských oceánech. Vše nasvědčuje tomu, že nalezený prach pochází ze starobylých tuláků našeho planetárního systému, čili z komet.
Komety jsou vlastně špinavé studené koule z ledu a prachu. Většinou se drží dál od Slunce, ale jednou za čas se některá z nich vypraví do vnitřní části Sluneční soustavy. Pokud do ničeho nevrazí, tak se během přiblížení ke Slunci zahřeje a začne do meziplanetárního prostoru poměrně intenzivně vypouštět pestrou směs plynů a kometárního prachu. Když se chvost komety prolne s pozemskou atmosférou, tak část kometárního prachu nenápadně nasněží na zemský povrch. A právě v Antarktidě je na sněhu a ledu dobře vidět.
Mimozemský prach z Antarktidy je v mnohých ohledech podobný kometárnímu prachu nasbíranému sondou Stardust při průletu chvostem komety 81P/Wild2. Badatelům se tak vlastně podařilo získat výjimečně zachovalé vzorky materiálu, který se v době vzniku naší hvězdné soustavy nacházel za oběžnou dráhou Jupitera směrem od Slunce. Z jeho struktury a složení se můžeme dozvědět mimo jiné leccos zajímavého o fyzikálních a chemických pochodech v protoplanetárním disku prachu a plynu, který před 4,5 miliardami let obklopoval naše Slunce.
Zdroje: ScienceDaily 10.5. 2010, CNRS