Před několika dny jsme vás v článku „Extáze je přežitek“ informovali o překvapivém účinku podráždění imunitního systému, které se odrazí v naší dobré náladě. V podstatě šlo o vdechování mrtvých mykobakterií, které vyprovokuje nejen imunitní systém k reakci, ale též jeden druh buněk v mozku. Shodou okolností těch, které produkují serotonin, látku po níž jsme v pohodě a "vysmátí". Připomínáme to nyní proto, že šlo o pozorování něčeho, co vědci zjistili, že funguje, ale neznali přesnou odpověď proč imunitní systém ovlivňuje mozek. Jiní vědci nyní přicházejí s dalším důkazem o provázanosti těchto dvou systémů (mozku a imunity). Tentokrát jde o mikroglie, mozkové buňky s mnoha výběžky.
Mikroglie
Mikroglie jsou buňky tulačky. Proplétají se mozkem a jsou něčím mezi zdravotní a pohřební službou. Slídí po patogenech a současně uklízejí mrtvé buňky. Ukázalo se, že když myši mají těchto buněk v mozku málo, začnou péčovat o svůj zevnějšek. Nejde tu o nic pozitivního, ale o nenormální chování, při němž se myšky pacičkama hladí tak intenzivně, až si chlupy vydřou. Jde o chování, které známe i u lidí. Postižený člověk si je schopen na hlavě udělat lysinu, nebo neustálým taháním za chlupy v obočí si připravit nadočnicové oblouky o část jejich přirozeného pokryvu. Ochlupených míst na těle máme každý dost a iniciativa postižených v tomto směru je prakticky neomezena. V humánní medicíně se psychické poruše spojené s vytrháváním si chloupků odborně říká trichotillomanie. Ať již jde o odborníka, který to nazývá latinsky, nebo nás laiky, jež si o takovém člověku, že je "mírně ujetej", oba se shodneme na tom, že jde o nervovou poruchu a že to bude něco s neurony. Kdyby nám před pár dny někdo tvrdil, že na vině jsou buňky imunitního systému, nevěřili bychom mu.
Mutace
Tím kdo tvrdí, že za vším jsou buňky imunitního systému a nikoli neurony, není nikdo jiný než nositel Nobelovy ceny Mario Capecchi. Za přehnanou obsesivní péčí u myší, kdy zvíře tráví dvojnásobek času úpravou zevnějšku a probíráním svého kožichu, je mutace genu. Zajímavé na tom je, že jde o gen, který má v normálním popisu práce utváření krevních buněk a tady se chová jako škůdce nutící myši se neustále lízat a škrábat až do krve. Tím genem je Hoxb8. Patří do rodiny genů plánujících stavbu těla a ve vyvíjejícím se zárodku formuje orgány a tkáně.
Gen, který dělá z myšek nemocné parádnice je funkční (zapnut) v celém mozku, ale jen v jednom typu buněk – těmi jsou mikroglie. Když má organismus tento gen porouchán (zmutuje), je mikroglií v mozku málo. Vědci se pídili po původu mikroglií a dopátrali se měkké tkáně v kostech. V kostní dřeni je druh nezralých buněk, kterým se říká kmenové a ty také mají zapnutý gen Hoxb8. Buňky kostní dřeně jsou rezervoárem z něhož se obnovuje mnoho krevních buněk, včetně mikroglií v mozku.
Po transplantaci kostní dřeně zvířatům s porušeným genem jejich nesmyslné jednání ustalo. Nebylo to naráz, ale v průběhu čtyř měsíců. Vědci mají v rukávu ještě jeden důkaz, že za vším stojí mikrogliové buňky. Když pokus otočili a zdravým myškám dali kostní dřeň od mutovaných myší, nemocné kmenové buňky, z nichž vznikala náhrada buněk gliových v mozku, ovlivnili chování původně zdravých myšek tak, že se i ony začaly nekontrolovaně škrábat, až olysaly. Je to paradox protože pro psychologa tu jde vlastně o něco, co lze nazvat transplantací vzoru chování.
Psychické problémy byly již v minulosti dávány do souvislosti s narušenou imunitou, ale tato studie ukázala přímou příčinnou vazbu. Capecchi , jehož tým nové poznatky publikoval, se domnívá, že jde o přímý vliv gliových buněk na aktivitu neuronů. I když se to nezdá být pravděpodobné, vyloučit zatím nelze ani vliv jiných buněk imunitního systému. Ale ani takový případ by na věci nic nezměnil – stále by platilo, že psychologickou poruchu nezpůsobují neurony, ale vadné buňky imunitního systému původem z kostní dřeně.
V tuto chvíli není nikdo schopen říci, zda postižené myšky také trpí úzkostnými stavy jako člověk a zda tedy myší model na sto procent odpovídá lidské trichotillomanii. V každém případě jde o průlom v posuzování poruch, kterým jsme říkali “nervové”. Možná jsme na prahu nových způsobů léčby duševních poruch. Měli bychom pomalu brát v úvahu, že místo odborníka “na hlavu” bude někdy lepší navštívit specialistu “na krev”. Pokusy z dílny Capecchiho nasvědčují tomu, že v některých případech by nás před ubytováním ve “cvokhauzu” mohla ochránit injekce kostní dřeně.
Poznámka
Gliální buňky: Rozlišujeme tři typy gliálních buněk - astrocyty, oligodendrocyty a ependymové buňky. Čtvrtý typ nazývaný mikroglie je součástí imunitního systému a ve svém původu není vpravdě gliální. Gliální buňky rostou velmi pomalu a dělí se.
Astrocyty: Tento typ gliálních buněk pomáhá podporovat výživu neuronů. Když je mozek poraněn, vytvoří astrocyty tkáň jizvy, která pomáhá opravit poškození.
Oligodendrocyty: Tyto buňky vytvářejí myelin, který obklopuje a izoluje axony mozku a míchy. Tím pomáhají oligodendrocyty neuronům přenášet elektrické signály prostřednictvím axonů.
Ependymové buňky: Tyto buňky spojují komory v centrální části mozku a vytvářejí tak část cesty, po které se pohybuje mozkomíšní mok.
Mikroglie: Mikroglie, které tvoří 10 až 20% z celkové populace gliálních buněk v mozku, jsou imunitními buňkami centrálního nervového systému.