Encyklopedie praví, že fyziognomie, čili rozpoznávání povahy a vloh člověka podle vzhledu, zejména podle obličeje, je pavěda a v moderní psychologii nemá místo. Každý slušný odborník přece ví, že historie fyziognomie je sice dlouhá, ale zároveň taky pěkně nechutná a proto by si s ní nikdo neměl špinit ruce. V nepochybně politicky nekorektním rozpoznávání lidí podle obličeje pro mnohé stále ještě nepříjemně rezonuje sociální darwinismus a také plynové komory. Háček je v tom, že to asi funguje.
Potvrzuje to Jeffrey Valla z Cornell University, který společně s kolegy Stephenem Ceci a Wendy Williams zorganizoval dva experimenty s rozeznáváním kriminálníků na fotografiích. Jejich výsledky nedávno publikoval časopis Journal of Social, Evolutionary, and Cultural Psychology. Badatelé nejprve nafotili fotografie obličejů bělochů ve věku 20 až 29 let, proti bílému pozadí. Snažili se přitom o neutrální výraz ve fotografovaných tvářích a hlídali tím jejich atraktivitu a vyjádření emocí, které by mohly získaná data určitým směrem ovlivnit.
Polovina z hladce oholených a nakrátko ostříhaných fotografovaných mužů byli zločinci, poprvé usvědčení z kriminálního činu. Polovina z těchto zločinců se dopustila násilí, jako například znásilnění, loupežného přepadení nebo vraždy. Druhá polovina kriminálníků byli pachatelé nenásilných činů, jmenovitě padělatelství, krádeží, žhářství či pašování drog. Účastníci experimentu měli na škále 1-7 ohodnotit pravděpodobnost, s jakou podle nich muž na fotografii spáchal trestní čin. Pokud si mysleli, že jde o kriminálníka, tak měli dále odhadnout, zda se provinil násilným či naopak nenásilným činem a který konkrétní skutek to byl.
Valla a spol. nalezli nevelkou, ale statisticky zajímavou souvislost mezi vzhledem člověka a jeho povahou. Dobrovolníci se dobře strefovali do kriminálníků, zároveň ale nedokázali rozlišit, zda jde o pachatele násilných nebo nenásilných činů a ženy měly větší problém odhalit sexuální násilníky, než muži. Badatelé spekulují, že minimálně část úspěchu při znásilnění spočívá v promyšlené snaze pachatelů vypadat, že nejsou pro kolemjdoucí ženy hrozbou.
Výzkum rozpoznávání povahy lidí podle jejich vzhledu očividně skrývá fascinující odpovědi o fungování našeho mozku. Valla s kolegy operují mimo jiné s možností, že se na vzhledu člověka čitelně podepisuje jeho životní zkušenost, tedy takzvaný efekt Doriana Graye, známý z románu Oscara Wildeho Obraz Doriana Graye. V něm dekadentní mladík toho jména vysloví přání, že by místo něj měl stárnout jeho portrét, z něhož se pak stává zrcadlo Dorianovy duše.
Jak se dalo čekat, vědci se u části lidí setkali s nepochopením a odporem, které pramenily z představ o zneužití výsledků zastánci sociálního darwinismu, eugeniky nebo snad totálního řešení židovské otázky. Je vlastně dost smutné, jak i 66 let po globální válce stín brutálního vraždění brání zajímavému výzkumu lidské přirozenosti. Přitom je rozpoznávání povahy podle vzhledu zřejmě významnou součástí našich sociálních vztahů, zvláště v prostředí, kde většinu lidí osobně neznáme. Valla a spol. zjistili, že když se při odhalování kriminálníků mýlíme, tak je častější situace, v níž považujeme za kriminálníka nevinného člověka, než naopak. Naše mozky jsou opatrné. Často slýcháme, že není charakterní soudit lidi podle prvního dojmu, ale zároveň je vidět, že bychom opravdu měli věřit předsudkům. Nejspíš nám zachraňují peněženku, zdraví a někdy i život.
Prameny: Cornell University Chronicle online 7.4. 2011, Journal of Social, Evolutionary, and Cultural Psychology 5: 66-91, Wikipedia (Physiognomy).