Kostižerky (Osedax) jsou hlubokomořští červi, které systematika řadí do podtřídy vláknonošců, třídy mnohoštětinatců. Pro laického obdivovatele rozmanitosti přírody je spíše zajímavé, že (i latinský) název odhaluje zdroj obživy – kosti uhynulých mořských obratlovců, jejichž těla dopadla na mořské dno. I proto se také nazývají zombie červy. Nepožírají ale kostní minerální hmotu, uhličitan a fosforečnan vápenatý je nezajímá. Povrchem se jen chemicky „provrtávají“, aby se dostali ke své hlavní potravě – ke kostním lipidům a proteinům.
Zajímavostí je, že tito „primitivní“ tvorové nemají trávicí soustavu. Žádný otvor, který by se dal přirovnat k ústům, žádnou trávicí trubici a žaludek. Vše, co potřebují k růstu a existenci jim zajišťují symbiotické bakterie metabolizující uhlovodíky, které červi z kostí vysají – zejména tuky a kolagen. Platí jim pak dodávkou takových výživných látek, které tělní buňky červů dokáží přímo absorbovat. Kyslík kostižerky získávají z vody přes povrch koncových vláknitých útvarů pokrytých brvy, jež jim slouží jako rybám žábry.
Do kosti se dobývají tak, že do ní doslova vrůstají zvláštními výběžky připomínající kořeny. Jejich povrch vylučuje látky, které kost rozpouštějí. Vzniká tak dutina, v níž je kostižerka pevně ukotvena přímo v zdroji potravy, kterou „kořeny“ absorbují a v nich zabydlené symbiotické bakterie hned zpracovávají.
Hlubiny oceánů sice zajišťují jistou stabilitu podmínek, ty ale nejsou zrovna k životu přívětivé. Nalezení vhodné potravy pro druhy, kterým nestačí biologický „sníh“ mrtvých drobných organismů vznášející se a pomalu padající z hladiny ke dnu, je šťastnou a výjimečnou událostí. Hledání vhodného partnera k páření v tom temném nekonečnu by se povětšinou proměnilo v zoufalé bloudění. Kreativita evolučních mechanismů je ale úžasná a něco jako rozmnožování nemůže nechat na málo pravděpodobnou náhodu. U kostižerek, stejně jako u některých dalších hlubokomořských tvorů, evoluce proměnila samečky v drobné příživníky samiček. Jsou zcela neschopni samostatné existence, dokonce jejich vývoj ustrne v larválním stadiu. Pro evoluci druhu ale stačí, když tvoří pohlavní buňky pro oplodnění těch samičích - oocytů. Toto řešení umožňuje samičkám mít neustále u sebe i stovky takovýchto nevyspělých mini-samečků, kteří žijí ve speciální dutině připomínající želatinovou trubici okolo jejího těla (viz video, cca 1:24 min.).
Je to sice zvláštní, ale úspěšný způsob adaptace. Přestože uhynulé velryby lze nalézt jen zřídka, rod kostižerek je pravděpodobně podivuhodně rozmanitý a geograficky rozšířený. A to byly objeveny jen nedávno – v roce 2002, v tichomořském zálivu Monterey u pobřeží Kalifornie, v hloubce přes 2,5 km. O tři roky poté však biology překvapily i ve fjordu u švédského pobřeží Severního moře, dokonce v poměrně „malé“ hloubce 125 m.
Jenže hlubokomořský svět se zkoumá snad obtížněji než vesmírné dálavy, proto rozpor mezi předpokládanou druhovou rozmanitostí a omezenými zdroji potravy patří zatím mezi nezodpovězené otázky. Někteří biologové jsou přesvědčeni, že tito mnohoštětinatí červi nepatří mezi potravinové specialisty, že problém řeší způsobem „kost jako kost“. Jenže na rozlehlých oceánských pláních mnoho jiných živočichů s dostatečně masivní kostrou kromě kytovců není. To, že při pokusech kostižerkám postačily i kosti suchozemských savců, nic nevysvětluje. Těch do vzdálených končin oceánu dokonce ani s přispěním člověka moc nenapadá. Částečnou, ale ne postačující odpověď možná nabízejí hejna migrujících ptáků.
Další zatím ne zcela vyplněnou tajenkou je zrod kostižerek. Teoreticky se uvažuje o koevoluci s velkými mořskými ještěry v období křídy (před 145 až 65 miliony lety), nebo podstatně později, až po jejich vyhynutí. V tom případě by rozšíření kostižerek bylo spjato s kytovci a datovalo by se do období nejdříve před 50 miliony let.
Protože rozkládají i to, co mohlo zůstat z dávného života zachováno a jejich měkké tělo samotné není vhodným objektem pro fosilizaci, jsou tito červi zlomyslnými nepřáteli paleontologů. Moc stop po sobě nezanechali, jsou to jen těžko zjistitelné otvory ve vzácně zachovalých kostech, které svědčí o jejich činnosti. Mezi ty nejstarší patří indicie na nálezu velrybí fosílie staré asi 30 milionů let (článek v PNAS je volně dostupný). A právě ve spodním oligocénu, v období před 33,9 – 28,4 miliony let, došlo k významnému rozšíření kytovců.
Nalezení fosilních důkazů o dávno žijících kostižerkách je tedy spíše šťastnou náhodou. O tu se potkl i doktorand Nicholas Higgs ze severobritské University of Leeds, který při počítačové tomografii fosilních velrybích kostí našel otvory typické pro destrukční činnost kostižerek. I když jde o nález starý „jenom“ tři miliony let, z období mladšího pliocénu (před 3,6 až 2,6 miliony let), je zajímavý tím, že jde o první svého druhu ze Středozemního moře, konkrétně z oblasti Toskánska, což svědčí o velkém rozšíření a adaptační schopnosti těchto červů. Studii uveřejnil časopis Historical Biology.
Protože Středozemní moře před téměř šesti miliony let zcela vyschlo a prohlubeň se naplnila vodami Atlantiku až po dalších 500 tisíci letech, všechny zde nyní žijící hlubokomořské organismy jsou potomky těch, které sem dopravila tato životodární záplava.
„Proto zjištění, že se zde kostižerky krmily na velrybích kostech před třemi miliony let, svědčí o tom, že jejich předkové žili v Atlantiku, jehož vody před 5,5 miliony let Středozemní moře znovu kolonizovaly,“ vysvětluje Higgs a dodává, „...že je celkem možné, že tyto vody jsou domovem zatím neznámých druhů současných kostižerek. Jenom v kalifornském zálivu Monterey se doposud objevilo 20 druhů a je téměř jisté, že jich je tam mnohem více. Pokud před třemi miliony let kostižerky v Středozemním moři žily, není důvod, proč by tam neměly žit i nyní.“
Video: Uhynulá velryba je pro hlubokomořské živočichy doslova manou nebeskou. Mezi posledními, které uživí i její kostra bez měkkých tkání, jsou právě kostižerky.
Další informace, video a zajímavé snímky - stránka Natural History Museum.
Zdroje: University of Leeds, Historical Biology