Tak jako lidská nemluvňata tropí rozpustilosti a občas jsou nebezpečná svému okolí, tak se i hvězdná mimina v zajímavé analogii k malým primátům projevují efektními ohňostroji. Říká se jim Herbig-Harovy objekty a vznikají ve chvíli, když úzký výtrysk hvězdné plazmy z pólů nově zrozené hvězdy zasáhne v rychlosti několika set kilometrů za sekundu okolní chladný mezihvězdný plyn a prach. Tyto dramatické polární výtrysky zase nejspíš pohání proud materiálu z prachoplynového disku, který obklopuje hvězdné mládě. Odborníci to celé rozverně popisují jako motor (hvězda) s palivovou nádrží (disk) a výfukem (polární výtrysky).
Komplikované pohyby rázových vln v náhle drasticky ohřátém mezihvězdném materiálu vytvářejí skvosty vesmírné galerie, většinou ve vzdálenosti do 3 světelných let od hvězdy. Bývají pravidelně k vidění ve hvězdných porodnicích, ale jinak to je velmi pomíjivý fenomén, který u jedné hvězdy podle všeho trvá jen několik málo tisíc let. Pokud je pozorujeme hodně detailně a delší dobu, tak se pohybují přímo před našimi zraky. Velmi často bývají v těsné blízkosti Bokových globulí, nápadně hustých oblaků plynu a prachu, v nichž se někdy formují hvězdy. HH objektů známe několik set, v celé Mléčné dráze jich v jednu chvílí bývá asi kolem 150 tisíc.
Běžný výtrysk hmoty vytvářející Herbig-Harovy objekty není nijak zvlášť velký, odborníci odhadují, že představují 1-20 násobků hmotnosti Země, což je ve srovnání s mladou hvězdou naprosto nicotné. Teplota HH objektů bývá kolem 8-12 tisíc Kelvinů, což je srovnatelné s planetárními mlhovinami nebo emisními mlhovinami typu HII, čili mračny ionizovaného vodíku. Na rozdíl od obou zmíněných typů mlhovin jsou ale HH objekty několikanásobně hustší. S několika desítkami tisíc částic na centimetr krychlový jsou ale ještě stále výrazně řidší, než třeba kouř tady dole na Zemi. 75 procent jejich hmoty představuje vodík, 25 procent helium a ještě v nich bývá méně než 1 procento příměsi těžších prvků.
Hubbleho vesmírný dalekohled před časem na několikrát vyfotil úchvatný Herbig-Harův objekt HH 110 v souhvězdí Orionu, který je od nás vzdálený 1300 světelných let. V jeho případě jde ale o něco tak trochu speciálního.
Astronomové totiž opakovaně nedokázali nalézt jeho hvězdu, což je přinejmenším zvláštní. Zdá se, že objekt HH 110 je vlastně pokračováním jiného Herbig-Harova objektu, HH 270. Ten podle všeho zasáhl pořádně husté a studené mezihvězdné mračno, odchýlil se ze svého směru, stal se pro nás neviditelným a o kus dál se zase vynořil, tentokrát jako Herbig-Harův objekt HH 110. Na tomhle případu je krásně vidět, jak jsou výtrysky mladičkých hvězdy proměnlivé a pestré. Stejně jako pozemské ohňostroje na noční obloze vykreslují neuvěřitelné tvary na pozadí hlubokého vesmíru. Není vyloučeno, že i naše Slunce, když bylo ještě úplně čerstvým hvězdným mládětem, vykouzlilo podobné ionizované abstraktní umění.
Prameny: NASA Hubble Science News 3.7. 2012, Wikipedia (Herbig–Haro object).