O tom, že sobeckost je přirozenému výběru vlastní, pochybuje po vydání Dawkinsovy knihy The Selfish Gene, jen málo kdo. I v případě spermií se hraje o všechno a vítěz, který se dostane k vajíčku chtivému oplodnění jako první, „bere vše“. Tak nás to také učili ve škole, že nejrychlejší spermie mají největší šanci na oplodňovací úspěch. Ostatně i proto, nám mužům, v případě že se nám nedaří mít děti, dělají nejprve vyšetření sperma na počet a mobilitu – zdali ty naše „mršky“ nejsou moc líné a jestli se jim ocásky vrtí dostatečně rychle a patřičně dlouho.
Když někdo z provinčního města začne tvrdit pravý opak a prohlašuje, že rychlost spermií není předností, nejspíš nabudeme dojmu, že dedukcím chvástajícího se virtuóza dál čas věnovat netřeba. Tentokrát by to ale byla chyba. Jednak nejde o sicilské Syrakusy, zapsané na seznam UNESCO kvůli hřbitovu, nýbrž u nás prakticky neznámé, americké, ve státě New York. A mladík Stefan Lüpold neválí jen na strunných nástrojích a v programování, ale mluví německy, anglicky, francouzsky, italsky, dánsky, španělsky a za sebou stáže na universitách v Zürichu, Sheffieldu. Kromě vyučování na mateřské Syracuse University, má na svém kontě i slušnou řádku publikací v karentovaných časopisech.
Nejnovější Lüpoldovu práci zveřejnil on line časopis Current Biology a v papírovém vydání vyjde koncem září. Popisuje v ní výsledky tak trochu voyerského sledování intimního počínání banánových mušek. Nejde o obyčejné drozofily, ale o geneticky upravené tak, aby jejich spermie bylo lépe vidět. Hlavičky jim pod ultrafialovým světlem barevně fluoreskují. Mušáky vědci upravili kvůli samičkám. Neoplývají totiž zrovna věrností a jinak by se ve spermiích od jednotlivých milenců v nich nevyznali. Proto pro jedny zvolili červenou a soky zelenou svítící barvičku. Barevné rozlišení jim dovolilo v mikroskopu sledovat, co se se spermiemi děje uvnitř samičího reprodukčního ústrojí a dokonce v reálném čase. Barvení spermií je jen taková třešnička na dortu. Pro zodpovězení otázky – proč po některých muších milovnících je více potomků než po jiných a v čem jsou jejich spermie úspěšnější, by samotné barvení nestačilo.
Kromě vpravování genu pro fluorescenční protein do mušáků, bylo potřeba vyřešit problém, který se týká i lidí – někteří samci mají hodně spermií, jiní málo. Protože potřebovali tuto příčinu plodnosti vyloučit, museli získat jakési „standardní“ samce. Pokusili se je tedy vyšlechtit. Tvrdou selekcí se jim podařilo ustálit v několika muších chovech samčí „produktivitu“ tak aby i po desítkách generací samečci dávali stejná množství ejakulátu a se srovnatelným počtem spermií. Teprve s nimi pak zahájili to správné pokusničení. Vzali vždy dva borce (každého z jiné skupiny s mírně odlišnými nepodstatnými fenotypovými znaky) a dopřáli jim sex. Oběma předhodili k milování jednu, dosud nezadanou, chtivou muší slečnu. Podle nepodstatných znaků, které je odlišovaly, mohli určit „po kom to dítě“ vlastně je. U samců, po nichž se rodilo více potomků, zahájili detailnější pátrání proč tomu tak je.
Se vztahem k sexu jsou na tom otomilky stejně jako evropské ženy, také se v průměru milují každé tři dny. Spermií si ale váží více a po každém aktu si je shromažďují v orgánu zvaném burza. Je to jakési skladiště, z něhož je vypouští až když u nich dojde k ovulaci vajíčka. Žádný sklad ale není nikdy dost velký aby pojal všechno. I v tom muším vzniká klasický problém - „kam s ním“. Samička se doručování stále nového tovaru stará svědomitě, dál už ale všemu nechává přirozený průběh. Výsledkem je, že „nově příchozí“ se snaží „starousedlíky“ z jejich postu vyšoupnout. Z pohledu spermie tedy burza ani zdaleka není čekárnou na sex, ale bitevním polem v němž je vše dovoleno. Samička se stará jen o poražené, kteří se ocitnou mimo hájené kolbiště. Chce mít ve svých chodbičkách čisto a tak odpadlíky jednoduše vytlačí ze svého těla ven.
Nakonec přišly na řadu barvičky. Porováním mušího skladového hospodářství oplozovacího materiálu vyplavala na povrch překvapivá věc - pomalejší spermie zdaleka nepatří mezi ty neúspěšné. Hendikepem se naopak ukázal rychlý pohyb a neustálé šmejdění sem tam. Jakoby na muší spermie platilo rčení o agilním kuřeti, které toho víc sežere a dříve chcípne.
Tím nejdůležitějším poznatkem ze Syrakus je, že rychlost spermií nemusí být vždy cílem výběru sexuální selekce! Možná je to proto, že ty mrštnější častěji vyplouvají z chráněných území do rizikových míst, kde paní domácí nesnáší svinčík. Stejně tak ale může jít jen o výsledek obyčejného přetlačování, v němž pomalejší spermie mají časem navrch, protože mají delší výdrž. Ale to už jsou jen nepodložené spekulace. A jaké poučení z toho vyplývá pro nás? Nejspíš žádné.
Pramen: Syracuse University