Mikrokvasary jsou opravdu jako skromnější příbuzní kvasarů, aktivních galaktických jader z dávných časů. Sdílejí s nimi silné a proměnlivé vyzařování rádiových vln z relativistických polárních výtrysků hmoty. Stejně jako kvasary i mikrokvasary vlastní freneticky rotující akreční disk, který krouží kolem černé díry anebo neutronové hvězdy. Kvasary ovšem pohání supermasivní černá díra o hmotnosti milionů Sluncí, kdežto mikrokvasary si musejí vystačit s mnohem menší černou dírou, jejíž hmotnost se pohybuje kolem několika Sluncí.
Mikrokvasary obyvkle vysávají hmotu hvězdného partnera, přičemž jejich akreční disky nápadně září v optické a rentgenové části spektra. Astrofyzici mají mikrokvasary rádi, protože jsou skvělým modelem pro studium relativistických polárních výtrysků hmoty. Jsou totiž oproti monstrózním kvasarům sympaticky malé a dostatečně rychlé, takže můžeme pozorovat jejich pohyb v reálném čase. Prvním odhaleným mikrokvasarem se stal hvězdný systém SS 433 ze souhvězdí Orla, po čase se ve společnosti mikrokvasarů ocitl i věhlasný systém Cygnus X-1, s nejbližší známou černou dírou. Až doposud jsme ale znali mikrokvasary pouze z prostoru Mléčné dráhy.
Teď můžeme slavit. Matthew Middleton z britské University of Durham a holandského Astronomical Institute Anton Pannekoek společně s dalšími kolegy nalezl první mikrokvasar, který nemá v poštovní adrese Mléčnou dráhu, nýbrž blízkou a dobře známou Galaxii v Andromedě. Je to ultrasvítivý zdroj rentgenového záření (UltraLuminous X-ray source, ULX), který podle všeho hltá hmotu hvězdného společníka tak ďábelskou rychlostí, že je prý na samotné teoretické hranici schopností podobných objektů. Vlastně pořádně nevíme, jak to funguje. To se teď ale může změnit. Když pozorujeme mikrokvasary v Mléčné dráze, tak se nám do toho obvykle nepříjemně motá mezihvězdný prach a plyn. Na mikrokvasar Galaxie v Andromedě máme vlastně lepší výhled, i když je o hodně dál, než naše domácí mikrokvasary.
Jak už to tak v astronomii poslední dobou bývá, dotyčný objekt dostal hrozivě vyhlížející jméno XMMU J004243.6+412519, které pro zasvěcené odkazuje na jeho objev rentgenovou orbitální observatoří XMM-Newton 15. ledna 2012. Na jeho pozorování se pak dál podílely satelity Swift a Chandra a v pásmu radiových vln pozemní observatoře Karl G. Jansky Very Large Array (VLA), globální soustava Very Long Baseline Array (VLBA) s ústředím také v Novém Mexiku a ještě britská Arcminute Microkelvin Imager Large Array. Chování pozorovaného objektu v pásmech rentgenových a rádiových vln badatelům intenzivně připomnělo právě mikrokvasary Mléčné dráhy. Rychlost změn jasnosti rádiového záření, k nimž dochází během minut, ukázala, že ho nevyzařuje oblast větší, než vzdálenosti mezi Sluncem a Jupiterem a bylo prakticky hotovo. Middleton a spol. odhadují, že má černou díru o hmotnosti 10 Sluncí a že jeho společníkem je spíše hvězda střední velikosti. Můžeme si být také prakticky jistí, že XMMU J004243.6+412519 nebude posledním cizím mikrokvasarem, další budou jistě záhy následovat.
Prameny:
NRAO News 12.12. 2012, NASA News 12.12. 2012, Wikipedia (X-ray binary).