Jak asi zjistil každý, kdo kdy přičichl k nějaké odborné klasifikaci, škatulkování v sobě skrývá dobrodiní a zároveň také prokletí. Když dokážeme jevy, které nás zajímají, nějak rozumně zařadit, hned se o nich mluví snadněji. Svět je ale komplikovaný a občas v něm najdeme věci, které se vzpírají našemu škatulkování. Ve snaze řešit podobné problémy se pak taxonomické systémy nevyhnutelně stávají méně přehlednými a také méně srozumitelnými. S tím se musejí vyrovnávat zoologové, mikrobiologové a také astronomové, kteří si škatulkují objekty astronomických rozměrů.
Vlastní taxonomii mají i ty nejmasivnější exploze ve vesmíru – supernovy. Tak trochu příznačně se rozdělují nejprve na základě spektra zachyceného záření, tohle dělení ale úplně nesedí na rozdělení supernov podle předpokládaného mechanismu spuštění exploze. Když jsou ve viditelné oblasti spektra supernovy přítomné absorpční čáry vodíku, čili takzvaná Balmerova série, jde o supernovu typu II, v opačném případě je to supernova typu I. Přitom ale jak typ II, tak i typ I zahrnují supernovy odpálené zhroucením jádra masivní hvězdy, kdežto supernovy podtypu Ia explodují po zažehnutí fúze uhlíku na bílém trpaslíkovi, v důsledku nahromadění materiálu od hvězdného společníka, ať už postupným ujídáním akrecí, anebo splynutím při dramatické srážce.
Jak už to tak bývá, supernovy typu I i II nejsou všechny stejné. Dokonce ani jejich podtypy nejsou vždy stejné. Platí to i pro zmíněné explodující bílé trpaslíky, tedy supernovy Ia. Obvykle se zažehnou, když si bílý trpaslík nasyslí tolik materiálu, že jeho hmotnost překročí Chandrasekharovu mez, tj. cca 1,38 hmotnosti Slunce. Zářivý výkon supernov Ia přitom bývá tak zázračně stálý , že je astrofyzici využívají jako standardní svíčky pro měření vzdálenosti bližších galaxií. Jejich absolutní magnituda je vždy rovna –19,3 (tj. 5 miliardám Sluncí). Některé supernovy Ia jsou ale jiné. Když například dojde ke srážce a splynutí dvou bílých trpaslíků, tak vznikne objekt, jehož hmotnost může Chandrasekharovu mez v různé míře překročit. Pokud dojde k jeho explozi, tak může být velmi různá, často méně zářivá, než u klasické supernovy Ia.
Ryan Foley z Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics (CfA) a jeho kolegové nedávno přišli s návrhem na zavedení nové dílčí kategorie vesmírných explozí – supernovy typu Iax. Podle jejich představy to jsou minisupernovy, znatelně méně jasné a méně energetické, nežli supernovy Ia. Badatelé zatím odhalili 25 případů, které podle nich spadají do této kategorie, přičemž žádná z těchto supernov nepochází z eliptické galaxie. Typickým představitelem těchto supernov je SN 2002cx z galaxie CGCG 044-035. Na základě mnoha různých pozorování se domnívají, že supernovy Iax vznikají ve hvězdných systémech, v nichž se bílý trpaslík krmí na modře zářící a horké heliové hvězdě. V takovém případě by se dotyčný bílý trpaslík obaloval heliem a to by se buď samo vznítilo anebo by způsobilo explozi bílého trpaslíka.
Ať už je mechanismus zážehu exploze supernovy Iax jakýkoliv, zdá se, že by ji postižený bílý trpaslík docela dobře mohl ustát a nezmizet ve víru exploze, tak jako u supernovy Ia. Foley a spol. odhadují, že počet takových supernov odpovídá jedné třetině supernov Ia. Bývají ale mnohem méně jasné, takže jich nacházíme méně, než bychom měli. Zavedení nového typu minisupernov Iax je zajímavým počinem i podle Jana Novotného z Ústavu fyziky Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Rozhodně prý bude zajímavé sledovat další vývoj problematiky supernov odpalovaných bílými trpaslíky, které jsou očividně rozmanitější, než se původně zdálo.
Literatura
Carnegie Institution for Science News 26.3. 2013, Wikipedia (Supernova, Helium star, SN 2002cx).