O.S.E.L. - Patnáct let jí ve volné přírodě nikdo neviděl, až nyní – saolu
 Patnáct let jí ve volné přírodě nikdo neviděl, až nyní – saolu
Jedna z fotopastí, nastražených v lesích na pomezí Vietnamu a Laosu, kde řádí pytláci a vybíjejí jeleny a cibetky, zachytila nejohroženějšího savce planety.


 

Zvětšit obrázek
Toto je fotografie jedné ze dvou Saol, které v roce 1993 vesničané chytili ve středním Vietnamu, obě záhy uhynuly. (Kredit: AP/ WWF)

Vypadá jako severoafrická antilopa, ale antilopa to není, geneticky je spřízněna se skotem a pesimisté tvrdí, že jich je už jen několik desítek, optimisté připouštějí i několik stovek. 
 


Lokalita původního výskytu


 
Kromě označení saola, případně Sao La je tento sudokopytník znám také jako Sun Duong, nebo jen krátce Yang. Domorodci používají jiné názvy jako např. Vu Quang. Jmen je možná více, než přežívajících exemplářů. Pro západní svět se toto zvíře stalo známým prakticky až v roce 1992, kdy v těžko přístupné hornaté oblasti nedaleko Laosu se našla lebka s neobvyklými rohy, kterou měl doma jeden lovec. Tehdy z toho byla velká sláva, protože to bylo poprvé po padesáti letech, co někdo objevil neznámého velkého savce.


Zvětšit obrázek
Jeden z mála snímků saoly (Pseudoryx nghetinhensis) ve volné přírodě. Tento je z roku 2007. (Kredit:Thể loại:Sách đỏ Việt Nam)

Osahat si živé zvíře se výzkumníkům na krátký čas podařilo až v roce 2010. Dotknout se mohli dvou ubožaček. Jedna z verzí tehdy byla, že  jí vesničané chytili do nastraženého oka, druhá, že se jim zvíře přišlo ukázat na zahrádku samo. Žádná z nich to nepřežila a dodnes ani žádná zoologická zahrada saoly nechová, ani nechovala.  

Saoly jsou svérázným druhem. Sstematikové ho zařadili do turovitých, ale společného toho má s nimi jen málo. Dva roky po objevení byla saola prohlášena za ohrožený druh a spustil se program na její záchranu. Úspěšný nebyl a tak po dvou letech zvíře na žebříčku poskočilo do kolonky vysoce ohrožený druh. Zbytky této zvěře byly dříve vídány na území z něhož část patí Vietnamu a část Laosu. Lesy jsou dnes z velké části rezervací, stále mají plochu 15 000 kilometrů čtverečních, ale na většině plochy se již zvířata nevyskytují. Přesné sčítání není možné a tak se často uvádí dřívější odhady, těm za základ sloužily výpovědi domorodců. Podle nich dospělců a mláďat, nebylo nikdy více než 750.  Protože zvíře již patnáct let nikdo neviděl, dnesšní realita může být mnohem smutnější.
Navzdory všem proklamacím a vyhlašování parků, je tamní zvěř stále lovena. Její  původní pralesní revír je kultivován a kouskován silnicemi. Zbylé skupinky a jednotlivá zvířata jsou od sebe separována a mají málo příležitostí se stýkat. Bez kontaktu a sexu není ani potomstvo. Během tří generací měly již dříve stavy klesnout o více než 80 %. Před pěti lety byl počet dospělců odhadován už jen na přibližně 250 kusů Největší z populací měla méně než 50 jedinců v reprodukčním věku. To ale znamená, že inbríding u těchto zvířat neutěšeně a dlouhodobě roste a také není dobrá vyhlídka. 

Tím, že lesy v nížinách berou rychle za své, zvířatům nezbývá, než se přesouvat do stále vyšších oblastí. Ty jsou ale jejich životnímu stylu a skladbě pastvy cizí. Největší pohromou pro saoly je, že si lidé nedají pokoj s jejich lovem ani tam. Nám se to ale snadno kritizuje. V tamních končinách ale je vyhlásit nějaký zákaz jedna věc a druhá jeho vymáhání. V okruhu 100 km od posledního útočiště saol se snaží nějak přežít devět milionů hladových Vietnamců a pro mnohé je „bushmeat“ jedinou možností obživy. Jako druh jsme velmi úspěšní a tak to ty ostatní dostávají pocítit. Ve styčném pásmu 35 km od lidských obydlí se již žádné saoly nevyskytují, byly vybity.

Další obrázky
Saola, kterou před několika lety chytili v Laosu a následně zavřeli do místního zvěřince, přežila jen několik týdnů. Detail a další fotografie ZDE. (Kredit: William Robichaud/WCS, 1996 – IUCN Saola Working Group)

Reprodukční interval těchto zvířat je relativně dlouhý, pravděpodobně delší než tři roky. A tak se jim na stejném území těžko soupeří s takovými druhy, jako jsou divoká prasata. Těch jejich  počty naopak rostou více než utěšeně.

Zvětšit obrázek
Minulý měsíc zachytila jednoho z nejvzácnějších a nejohroženějších savců automatická kamera. Je to poprvé po patnácti letech, co bylo zvíře v přírodě spatřeno. (Kredit: AP Photo / WWF)

Se saolami to nevypadá dobře ani z dalších důvodů. V jejich teritoriu se plánuje výstavba vodních děl a těžba nerostných surovin a tak místní samospráva má jiné starosti, než červenou knihu ohrožených druhů. A i když nějaký ten zákaz vydají, tamní horalé si ho stejně neumí přečíst, a i kdyby, kručící žaludky jsou ve srovnání s popsaným lejstrem pádnějším argumentem. Kameru, která nyní saolu vyfotografovala, nastražili ochránci v místech, kde řádí pytláci a byla políčena aby monitorovala zvířata decimovaná nezákonným lovem - jeleny a cibetky, které Vietnamci považují za velkou pochoutku. Obrázek, z něhož media mají takovou radost, je sice dokladem, že saoly ještě  nevymřely, ale když se kriticky zamyslíme nad tím, že v jejich útočišti, přírodní rezervaci v centrální provincii Vietnamu Quang Nam jí naposledy spatřili v roce 1998, tak ani tento poslední snímek lepší zítřky saolám nesignalizuje.




Autor: Josef Pazdera
Datum:14.11.2013 12:03