Současné robotické sondy přistávají za souhry padáků, brzdících raket a pružících nafouknutých vaků. Nějaká nepředvídaná odchylka od propočtů vedoucí k tvrdšímu dopadu, nevěstí nic dobrého. Omezit rizika nejkritičtější fáze průzkumných misí (přistání) by měla nová pružící konstrukce, která zvládne i drsnější zacházení. Nejde jen o přistávací manévr, ale i o pozdější pohyb robota po planetě. Nové řešení s flexibilním deformovatelným robotickým exoskeletem nabízí další výhodu - úsporu hmotnosti.
Adrian Agogino, Vytas SunSpiral a David Atkinson vyvinuli pro NASA robotickou platformu, která takovou představu univerzálnosti splňuje. Vzhledem k malé hmotnosti by mohla být na místo dopravována v desítkách či dokonce stovkách kusů. Planety Sluneční soustavy nejspíš brzo budou zkoumat roboty dovybavené skládačkou o hmotnosti jen několika kilogramů. Jejich vnější kostra z pružného materiálu bude schopna absorbovat sílu nárazů. Její elektromagnety zase zajišťovat pohyb změnou postavení kosterních stavebních prvků vzájemně propojených lanky. I když navržená robotická platforma nemá kola, pohybuje se v terénu tak trochu jako míč. Její výhodou je, že má poměrně velkou styčnou plochu s podložkou, což jí zajišťuje bezpečný pohyb třeba i v písečných dunách. Problém ji nečiní ani překonávání kamenitého terénu s ostrými hranami. Malá hmotnost umožňuje vybavit takovým udělátkem velký počet průzkumných pracantů. Navržené řešení eliminuje riziko všech misí, při nichž úspěch záleží na jednom exempláři.
Celá řada odborníků na kosmonautiku již delší dobu předvídala odklon od klasických robotů směrem k univerzálnějším systémům, schopných pracovat i ve složitých podmínkách a v těžko předvídatelných situacích. Možná ten čas již nastal.
Tahle vize asi nebude tím pravým ořechovým:
Literatura: NASA