Nejnovější technologické zázraky v biomedicíně, jako jsou organoidy, aplikace kmenových buněk anebo editace lidských genů, mají ohromně našlápnuto k léčení doposud nezvladatelných onemocnění a k zachraňování mnoha životů. Zároveň ale také rozdmýchávají šílenství v očích bioetiků, kteří se snaží poměřovat výzkum morálními kritérii.
Vědci většinou bioetiky snášejí jako nutné zlo, jako jednu z mrzutých překážek, které je nutné překonat při nadějném výzkumu. Někdy ale pohár trpělivosti přeteče. Nedávno se to stalo populárnímu experimentálnímu psychologovi a popularizátorovi psychologie Stevenu Pinkerovi z Harvardu, specialistovi na mezilidské násilí. Prvního srpna (2015) se v Boston Globe objevil jeho text „Morální imperativ pro bioetiku“ a Pinker se v něm rozhodně s bioetikou příliš nemaže.
Podle Pinkera je dnešní biomedicína natolik svázaná řečmi o bioetice a formálními pravidly, že to zásadně omezuje její rozvoj a přínos toho je jenom velmi pochybný. Nejde přitom o nějaké maličkosti, v biomedicíně se hraje o naše utrpení a životy. Stále více z nás potřebuje sofistikované diagnostické a léčebné postupy a každé zdržení je zaplaceno neštěstím mnoha pacientů. Jazýček vah se vychýlil v náš neprospěch. Pinker rovněž podotýká, že budoucnost biotechnologií je obtížně předpověditelná a proto politika založená na takových předpovědích bude jen těžko spolehlivě fungovat. Pro Pinkera je proto hlavní úkol dnešní bioetiky jasný – klidit se z cesty.
Asi není těžké si představit, jak se takový článek líbil bioetikům a jaký vzbudil poprask na sociálních sítích. Bouřlivou debatu sledovali i na webu časopisu Nature. Anglický bioetik a právník Daniel Sokol se rozčiluje, že bioetika není míněna tak, aby stála v cestě, ale že posouzení potenciálního nebezpečí nemůže být ponecháno na vědcích. Právník Hank Greely ze Stanfordu zase namítá, že existují i pozitivní příklady, kdy bioetika udělala svou práci vcelku dobře – například Asilomarská konference o rekombinantní DNA. Podle Greely právě díky Asilomaru nemáme problémy s technologiemi rekombinantní DNA.
Někteří komentátoři polemizují s Pinkerovým tvrzením, že výzkum v lidské biologii už je dostatečně ochráněn současnými předpisy. Podle bioetičky Alice Dregerové ze Severozápadní univerzity chrání mnohé etické předpisy spíše instituce než studované subjekty a jasně nevysvětlují možná rizika a přínosy výzkumu.
Mnozí bioetici a diskutující ale vlastně s Pinkerem z valné většiny souhlasí. Řada lidí přikyvuje tomu, že v dnešním biologickém výzkumu je doopravdy příliš mnoho bezúčelné bioetiky, která jenom zvyšuje byrokratickou zátěž. Podle bioetika Juliana Savulesca z Oxfordu bioetici vlastně často čelí rozhodnutí, jestli se klidit z cesty anebo naopak dělat problémy. Podle Savulesca pak dochází k tomu, že bioetici nedovedou identifikovat problematický výzkum a překážejí výzkumu, který si to nezaslouží.
Podle etika genomiky Stuarta Nichollse z Univerzity v Ottawě je také velmi problematické zhodnotit účinnost bioetických regulací. Ví to velice dobře, nedávno s kolegy vypracoval review více než 200 studií hodnotících takové regulace. Prý se většina z nich soustředí na administrativní záležitosti a faktický dopad bioetiky jim je ukradený.
Přes veškeré rozčilené reakce bioetiků, které jsou vcelku pochopitelné, když o vás někdo řekne, že jste k ničemu, ale Nicholls, Savulescu, Dregerová a další bioetici dospívají k překvapivě tvrdé sebereflexi. Bioetika podle nich doopravdy má sklon k přehnané opatrnosti vůči novým technologiím. Prý není moudré zavádět široce pojatá moratoria která by zakazovala používání nově vznikajících metod a postupů – kvůli povaze vědy jako takové. Vědu pohání vnitřní touha se rozvíjet a bez prudkého pohybu vpřed žádná věda nebude. Proto Savulescu namísto zákazů technologií navrhuje používat konkrétní regulace, které by vycházely z pečlivého zhodnocení konkrétního výzkumu.
Video: Conversation with Steven Pinker
Literatura
Nature 5. 8. 2015, Boston Globe 1. 8. 2015.