O.S.E.L. - Těla v akci: Současná česká performance na mapě Evropy
 Těla v akci: Současná česká performance na mapě Evropy
Od provokativních akcí v normalizační šedi po dnešní feministické rituály a digitální experimenty – česká performance žije, dráždí a nutí k zamyšlení. Prozkoumejte s námi tuto dynamickou scénu plnou těl, nápadů a občas i třpytek, která aktivně komunikuje s Evropou i naší současností.

Tak co to vlastně je, to umění, kde se někdo svléká, válí po zemi, případně dělá věci, nad nimiž slušný člověk zdvihá obočí a ptá se „Proč?“ Umění performance, často prchavé, občas provokativní a vždy bytostně spjaté s přítomným okamžikem a tělem umělce, má v českém prostředí svou vlastní, svébytnou a stále pulzující tradici. Není to jen tak nějaký výstřelek moderní doby, jak by se mohlo zdát těm, kdo dávají přednost klidnějším zážitkům v galeriích s obrazy, na které se dá dívat bez rizika, že na vás autor nečekaně promluví nebo vás vtáhne do děje. Navazuje na bohaté dědictví akčního umění 60. až 80. let, které bylo v podmínkách normalizačního Československa často jedinou možnou formou tichého odporu, alternativní komunikace či introspektivního rituálu – umění dělané tak trochu „na tajňačku“. Současná scéna se samozřejmě proměňuje. Vliv mají nové technologie (ano, i umělci už objevili internet a AI), globální témata jako jsou ekologie (protože planeta hoří, jak nám neustále někdo připomíná), politika identity (kdo vlastně jsme a kdo nám to smí říkat?) či kritika institucí (protože nadávat na systém je věčné), ale reflektuje i specificky lokální otázky. Tento článek nenabízí vyčerpávající encyklopedii – na to nemáme ani prostor, ani trpělivost. Je to spíše pokus zmapovat několik výrazných ohnisek v krajině tělesného a akčního umění, která aktivně komunikují se svým okolím, ať už se nám to líbí, nebo ne. Pojďme se tedy podívat, co se děje, když těla vstoupí do akce.

Ozvěny minulosti, kvas současnosti: Od akce k performanci

Abychom pochopili, proč dnes někdo dělá to, co dělá, musíme se, ač neradi, ohlédnout do minulosti. Současná performance nevznikla z ničeho; má své kořeny v českém akčním umění. Postavy jako Milan Knížák se svými happeningy a akcemi Aktualu, které svého času budily vášně (a dodnes je někteří nemohou vystát), Eugen Brikcius, Jan Steklík, Zorka Ságlová s akcemi v krajině (její „Kladení plín u Sudoměře“ je dnes legendární, i když si asi málokdo umí představit, jak přesně to vypadalo), nebo Jan Mlčoch, Petr Štembera či Karel Miler svými často minimalistickými, konceptuálními a body-artovými akcemi položili v 60. a 70. letech základy umění, které se záměrně vymykalo oficiálním strukturám a hledalo nové, neokoukané formy vyjádření. Jejich práce často balancovala na hraně absurdity (což bylo v tehdejší době možná nejlepší vyjádření reality), rituálu, sociální kritiky a zkoumání fyzických i psychických limitů.

 

Specifický politický kontext normalizace po roce 1968, kdy se zdálo, že se zastavil čas a všichni chodili v šedivých oblecích, výrazně ovlivnil charakter tohoto umění. Omezené možnosti veřejného vystupování a prakticky nulová institucionální podpora (pokud tedy nešlo o umění oslavující stranu a vládu) vedly k logickému přesunu aktivit do soukromých bytů, ateliérů či alternativních prostor, do přírody (kde naštěstí nikdo moc nekontroloval, co tam kdo dělá – odtud land art a akce v krajině) nebo k intimnějším, často až hermetickým formám body artu a rituálních performancí. Všichni víme, jak snadné je odsoudit něco, čemu nerozumíme, zvlášť když se to děje za zavřenými dveřmi.

 

V těchto podmínkách nabyla mimořádného významu dokumentace – především fotografie a text. Bylo to umění tak prchavé, že kdyby nebylo fotek a popisů, možná bychom si dnes mysleli, že se nám to jen zdálo. Což by někteří možná uvítali. Vzhledem k efemérní povaze akcí a omezeným možnostem jejich přímého sdílení se fotografie stala klíčovým médiem pro jejich šíření, a to i v mezinárodním kontextu. Jak ukazují texty Petra Rezka nebo pozdější analýzy, fotografie nebyla pouhým pasivním záznamem, ale aktivním prvkem recepce a interpretace – někdy jediným dostupným artefaktem akce. Právě skrze fotografickou dokumentaci, často zasílanou poštou, navazovali čeští umělci jako Petr Štembera kontakty se zahraniční scénou a získávali mezinárodní uznání navzdory železné oponě. Textové popisy a manifesty pak doplňovaly vizuální záznam a umožňovaly hlubší pochopení konceptuálního pozadí akcí. Dokumentace tak nebyla jen mrtvým záznamem, ale stala se aktivní součástí uměleckého díla a jeho života po životě. Vznikl tak paradox: umění definované svou živou, neopakovatelnou přítomností přežilo a bylo interpretováno hlavně skrze své statické, neživé stopy. Minulost k nám promlouvá skrze tyto fragmenty a my se snažíme poskládat obraz něčeho, co už dávno není.

 

Na tuto tradici, byť často polemicky nebo s úplně jinými důrazy, navazují i dnešní tvůrci. Někteří umělci přímo tvoří most mezi generacemi. Patří k nim například Vladimír Havlík (*1959), který začínal v 80. letech a jehož konceptuální performance, často minimalistické a s jemným, nenápadným humorem, zkoumající vztahy těla, prostoru a času, jsou stále relevantní součástí scény. Havlík, působící pedagogicky v Olomouci a Brně, se věnuje i malbě, kresbě a dalším médiím, ale performativní rozměr zůstává pro jeho tvorbu podstatný. Jeho nedávná práce dokonce tematizuje samotnou dokumentaci a její potenciální manipulaci pomocí umělé inteligence, čímž navazuje na historickou důležitost záznamu v akčním umění a zároveň ji problematizuje. Jeho chystaný projekt „A(I) Performer“ (2025) plánuje využít archiv neuskutečněných projektů z přelomu 70. a 80. let a „odperformovat“ je s pomocí AI. Tím nejen oživuje minulost, ale ptá se, co je vlastně autentický záznam v době, kdy technologie dokáže generovat přesvědčivé falzifikáty. Možná AI bude brzy lepší performer než člověk – bude mít méně trémy a nebude potřebovat honorář. Havlíkova práce tak představuje fascinující meta-komentář k celé historii performance a jejího zaznamenávání, používajíc nástroje, které tradiční představu o dokumentu jako důkazu zpochybňují.

Milan Kozelka: Nekompromisní most mezi časy

Výraznou postavou, která doslova propojila historické akční umění se současnější performancí a jejíž radikální odkaz rezonuje dodnes, byl Milan Kozelka (1948–2014). Tento básník, prozaik, performer a multimediální umělec zanechal nesmazatelnou stopu v českém umění zejména v 80. a 90. letech. Jeho cesta začala v 60. letech poezií řazenou do kontextu českého beat generation. Od 70. let se však stále více věnoval vizuálnímu umění – konceptuálním kresbám, land-artovým akcím a především performancím.

 

Milan Kozelka při jedné ze svých fyzicky náročných akcí, circa 1979. Zdroj: Archiv Milana Kozelky / GAVU Cheb / Archiv Vladimíra Meistra / Archiv Milana Mikuláštíka.

 

Kozelkovy akce byly proslulé svou fyzickou náročností, často hraničící s bolestí a sebezraňováním. Patřil k průkopníkům body artu v Československu. Jeho série „Kontakty“ z počátku 80. let, realizovaná na Šumavě, je považována za klíčový příspěvek k českému body artu. Akce jako „Kontakty s řekou Vydrou“ nebo extrémní „Ležení na Hamerském potoku“ (kde strávil noc natažený na kládách nad proudem) či „Zavěšení“ v proudu potoka vyžadovaly nesmírné fyzické nasazení a byly často velmi riskantní. Pro ty, kdo dávají přednost ústřednímu topení a teplé večeři, možná nepochopitelné, ale tyto akce měly charakter jakýchsi šamanských rituálů, zkoumání hranic těla, bolesti, vztahu k přírodě a společenským tabu. Sám Kozelka chápal performanci nikoli jako obor, ale jako způsob života a postoj, který se musí neustále vyvíjet.

 

V 70. a 80. letech publikoval v samizdatu a jeho akce měly často politický podtext, reflektující absurditu a tlaky normalizační společnosti. Jeho neklidná povaha a potřeba komentovat aktuální dění ho vedly k neustálé aktivitě. Po roce 1989 se věnoval i organizační a editorské činnosti (založil Artforum v Karlových Varech, pracoval v nakladatelství Votobia, založil vlastní Gulu-gulu), přednášel a nadále vystupoval. V pozdějším období své tvorby se věnoval i digitálním médiím, například ve spolupráci s Andreou Lexovou vytvářel ironické a parodické digitální koláže a projekce pod názvem „Podvratné mýty“ (Subversive Myths), které dále rozvíjely jeho kritický postoj ke společnosti. Kozelkova tvorba se tak vyvíjela od meditativních, přírodních rituálů k přímější, byť stále ironické a absurditu využívající, socio-politické kritice – od zápasení s řekami k zápasení s Photoshopem, dalo by se říct. Jeho kariéra ukazuje, jak se může měnit forma uměleckého radikalismu v závislosti na kontextu; co bylo podvratné v totalitě (fyzická konfrontace s přírodou jako únik a zároveň protest), se v demokracii transformovalo do jiných, třeba digitálně ironických, forem kritiky. Jeho odkaz spočívá v nekompromisnosti, radikalitě a v neustálém posouvání hranic uměleckého vyjádření i společenské konvence.

 

Milan Kozelka při jedné ze svých fyzicky náročných akcí, circa 1979. Zdroj: Archiv Milana Kozelky / GAVU Cheb / Archiv Vladimíra Meistra / Archiv Milana Mikuláštíka.

Politika těla a mateřství: Kateřina Olivová

Jednou z nejvýraznějších a, řekněme si to upřímně, nejdiskutovanějších postav současné české performance je bezesporu Kateřina Olivová (*1984), známá též jako Kača Olivová. Absolventka Ateliéru tělového designu na FaVU VUT v Brně a nyní pedagožka na AVU v Praze (spolu s Darinou Alster), Olivová ve své tvorbě konzistentně a bez servítků zkoumá témata tělesnosti, mateřství, sexuality, feminismu a aktivismu, často s odzbrojující upřímností, humorem a provokativní estetikou, která nenechává nikoho chladným.

 

Její práce je neodmyslitelně spjata s jejím vlastním tělem, které chápe jako primární materiál i nástroj umělecké výpovědi. Olivová programově narušuje zažité stereotypy a společenské normy spojené s ženským tělem, krásou, nahotou a mateřstvím. Otevřeně pracuje s tématem "tloušťky" a body positivity, respektive s konceptem, který sama nazývá "radikální body pozitivita" nebo "radikální sebeláska", čímž jde nad rámec pouhé neutrality k tělu. Její performance často využívají nahotu, nikoli však jako samoúčelnou provokaci (i když provokuje spolehlivě), ale jako prostředek k otevření diskuse o tabu, o přijetí vlastního těla a jeho schopnostech, zejména v kontextu mateřství. Právě zkušenost mateřství se stala klíčovým tématem její práce v posledních letech, vedoucí k hlubšímu respektu k tělu a jeho možnostem – tělo, které dokáže vyrobit mléko, je podle ní zázračné.

 

Kateřina Olivová: Artrozcvička

 

Olivová je známá svým specifickým vizuálním stylem, který zahrnuje zářivé barvy, třpytky, prvky kýče a záměrné trapnosti. Humor je pro ni zásadní zbraní proti společenským tlakům i vlastní nejistotě. Jak sama říká, odmítá naplňovat umění bolestí a utrpením, preferuje optimismus a "glitry" a nejlepší obranou je "udělat si z toho prdel". Její akce mají často podobu rituálů, feministických manifestů, terapeutických sezení nebo happeningů, které stírají hranice mezi uměním a životem, soukromým a veřejným.

 

Významnou součástí její praxe je komunitní a aktivistický rozměr. Založila podpůrnou skupinu (nejen) pro matky umělkyně Mothers Artlovers (spolu s Darinou Alster v roce 2016) a iniciovala akce Kojící guerilly. Ukazuje se totiž, že nic nevyvolá takovou bouři ve sklenici vody jako matka kojící na veřejnosti. Tyto akce, často reagující na negativní zkušenosti s kojením (včetně té její vlastní, kdy byla v kavárně požádána, aby „to nějak vyřešila“), měly podobu kolektivních performancí a happeningů, které si kladly za cíl normalizovat kojení a posílit pozici matek ve veřejném prostoru. Spolupracuje také s dalšími umělci, například s partnerem Aloisem Stratilem na tématech rodičovství nebo s Darinou Alster, se kterou vede ateliér na AVU.

 

Olivová pravidelně vystavuje a performuje v Česku i v zahraničí (např. Polsko, Německo, Slovensko). Její práce byla oceněna finálovou účastí na Ceně Jindřicha Chalupeckého v roce 2018. Její otevřenost a provokativnost občas vyvolává kontroverze, jako například nedávná debata o nahotě na akci za přítomnosti dětí, což ale sama umělkyně vnímá spíše jako záminku pro kritiku ze strany těch, kteří by její práci odmítali tak jako tak. Její tvorba je ukázkovým příkladem toho, jak se osobní zkušenost – boj s představami o vlastním těle, zkušenost mateřství, střety s netolerancí – může stát materiálem pro umění, které je zároveň silným politickým gestem. Tím, že Olivová vynáší své soukromé a tělesné na veřejnost, a činí tak s humorem a bez studu, přímo konfrontuje společenské normy a předsudky. Její práce je tak živoucím důkazem, že osobní je politické, a v jejím případě i performativní.

 

Kateřina Olivová je myslivkyně, náhrdelník "Náš les", broušený a nebroušený drahoplast, Nicole Taubinger, 2019 Performance artist: Kateřina Olivová Fotografie: Barbora Trnková, Divý tvor Make-up: Sara Wollasch

 

Kateřina Olivová v akci, využívající své tělo – často s humorem a provokativní estetikou – k prozkoumávání témat mateřství a radikální body positivity. Zdroj: ART ANTIQUES, https://www.artantiques.cz/katerina-olivova

Fluidní identity, digitální světy: Frída Kakao

Další výraznou postavou, jejíž tvorba obohacuje českou performativní scénu, i když zcela jiným způsobem než Olivová, je Frída Kakao, umělecký pseudonym Terezy Damcové (*1977). Její práce je charakteristická snovou, pohádkovou až mystickou atmosférou, často využívá loutky, masky a kostýmy k vytváření éterických postav a situací, které jako by vypadly z jiné reality.

Absolventka ateliéru grafiky na FaVU VUT v Brně, Damcová ve svých performancích a instalacích odhaluje fragmenty svého vnitřního, imaginativního světa, který čerpá z pohádek, mytologie a možná i sci-fi. Její akce často působí jako vizuálně podmanivé, hravé rituály nebo divadelní experimenty. Například performance „V lese, Lese Panena's divadlo“ je popisována jako „experiment o cestě supernaturálních bytostí ve vesmírném roji lesa pohádka elektro“. Vystavovala také objekt nazvaný „Hvězdná brána“ a věnuje se i tvorbě komiksů. Spolupracovala také s Milanem Kozelkou na filmových animacích/performancích.

Její práce s identitou skrze masky, kostýmy a alter ega (Bubačka, Frída Kakao, Lída Malkao) a její zkoumání snových a alternativních realit nepochybně představuje svébytný příspěvek k širšímu poli performance artu zabývajícího se konstrukcí subjektivity. Její přístup, byť odlišný od explicitně politického nebo tělesně radikálního umění jiných performerů, ukazuje další možnou cestu, jak skrze performativní prostředky zkoumat hranice reality a identity. V době, kdy se zdá, že realita je často neuchopitelná a nepříjemná, není divu, že někteří umělci volí únik – nebo spíše aktivní tvorbu – do světů vlastních. Její práce tak není ani tak přímou kritikou společnosti, jako spíše budováním alternativních vesmírů, do kterých může divák na chvíli nahlédnout. Performance se zde stává nástrojem pro externalizaci vnitřní imaginace, pro zhmotnění snů a fantazií. Mít několik identit a žít v několika světech najednou – možná je to praktická strategie pro přežití 21. století.

 

 

Frída Kakao (Tereza Damcová) v jedné ze svých performancí či instalací, kde se skrze kostým/masku a snovou estetiku prozkoumávají hranice identity a alternativní reality. Zdroj: Web umělkyně (bubacka.cz).

Spektrum hlasů: Mapování současné scény

Česká scéna performance je, jak už asi tušíte, bohatá a zahrnuje široké spektrum přístupů a generací umělců. Není to žádný monolitický proud, spíše dynamické pole, kde se potkávají různé estetiky a zájmy. Vedle již profilovaných postav Kozelky, Olivové a Kakao (Damcové) ji utváří řada dalších výrazných osobností. A co je zajímavé, mnozí z nich nejen tvoří, ale také učí na uměleckých školách (AVU v Praze, FaVU VUT v Brně, Ostravská univerzita, Univerzita Palackého v Olomouci), což naznačuje silné propojení mezi praxí a teorií – a možná i jistou míru akademizace scény. Scéna tak živá, že se o ní už píší i diplomky. Což je vždycky trochu podezřelé, ale zároveň známka jisté legitimity. K té přispívají i instituce jako Společnost Jindřicha Chalupeckého, jejíž cena pomáhá zviditelnit mladé talenty. Pojďme si stručně představit pár dalších jmen, která byste měli znát:

Následující tabulka nabízí zhuštěný přehled těchto a dalších postav:

 

Tabulka: Další výrazné postavy současné české performance

Umělec/Umělkyně Klíčová Témata/Klíčová Slova Charakteristické Médium/Styl Příklad Díla/Projektu
Darina Alster Spiritualita, rituál, feminismus, posthumanismus, politika Performance, video, instalace, kolektivní akce, nové médie, archetypy Imago Dei (2013), Mothers Artlovers
Jiří Surůvka Společenská/politická kritika, historie, ironie, humor, Ostrava Performance (Batman), digitální tisk/airbrush, malba, objekt, kabaret Performance v roli Batmana, série Strůjci války
Roman Týc/Ztohoven Média, politika, veřejný prostor, technologie, aktivismus Intervence ve veřejném prostoru, mediální hacky, performance, street art Mediální realita (2007), Červené trenýrky (2015)
Martin Zet Paměť, historie (Miloš Zet), politika, tělo, text, sochařství Performance, socha, video, instalace, autorská kniha, konceptuální přístup Osud národa (2006), práce s odkazem Miloše Zeta
Vladimír Havlík Konceptualismus, tělo, prostor, čas, humor, dokumentace/AI Performance, malba, kresba, objekt, autorská kniha, minimalistický styl Pokusná květina (1981), A(I) Performer (2025)
Barbora Klímová Reenactment, historie (normalizace), paměť, veřejný prostor Konceptuální projekty, performance (reenactment), práce s archivem, video Replaced - Brno (2006)
Lukáš Hofmann (Saliva) Identita, úzkost, odcizení, móda, tělesnost, kolektivita Performance, instalace, móda, kurátorství, práce se skupinou performerů Dry Me a River (2017), Long story short.
Marie Tučková Politika naslouchání, hlas, feminismus, queer, ekologie, tělo Performance, instalace, audio (písně), video, text, multimediální projekty The Polyphonic Womb (2021-2022)

 

Tato rozmanitost svědčí o vitalitě scény, která funguje v rámci komplexního ekosystému. Umělci nejen tvoří, ale často i učí, čímž předávají zkušenosti a formují další generace. Instituce udělují ceny, galerie vystavují, festivaly poskytují platformu a teoretici analyzují. Je to propojený svět, kde se „alternativní“ umění setkává s akademickým prostředím a institucionálním rámcem – což je možná nevyhnutelné, ale vždycky trochu ironické.

 

Darina Alster (1979): Les Reines prochaines

 

 

Jiří Surůvka - Otcovství

 


Frída Kakao: Brazílie (klikněte pro přehrání)

Česká performance v evropském dialogu

Současná česká performance rozhodně není nějakým izolovaným ostrovem uprostřed Evropy, kde by si umělci vařili vlastní, nesrozumitelnou polévku. Navzdory historickým obdobím omezených kontaktů, zejména během normalizace (kdy se kontakty udržovaly spíše pokoutně), je dnes scéna aktivně zapojena do mezinárodních sítí a dialogů. Umělci jako Kateřina Olivová, Darina Alster, Jiří Surůvka, Roman Týc, Martin Zet, Barbora Klímová, Lukas Hofmann či Marie Tučková pravidelně vystavují v zahraničí, účastní se mezinárodních festivalů, rezidenčních pobytů a workshopů napříč Evropou i mimo ni. Dokumentace jejich práce, dnes snadno šiřitelná digitálně (díky platformám jako Artycok.tv), navazuje na historickou roli fotografie jako prostředku mezinárodní komunikace českého akčního umění – jen místo posílání fotek poštou se dnes sdílí odkazy.

 

Tematicky česká performance rezonuje s celoevropskými diskurzy. Otázky identity v post-digitální době, zkoumání genderu a queer teorie (např. u mladší generace jako Hofmann, Tučková, nebo v práci Alster či Olivové) nacházejí paralely v zahraničních debatách. Ekologická úzkost, kritika konzumu a vztah k přírodě a krajině (Olivová, Alster, Zet, Tučková) jsou rovněž tématy s mezinárodním přesahem. Stejně tak politický aktivismus, kritika institucí, reflexe historie a společenských traumat (Zet, Surůvka, Týc/Ztohoven, Klímová) navazují na linie kritického umění přítomné v celé Evropě. Zdá se, že umělci napříč kontinentem řeší podobné problémy, jen možná s jinými lokálními specifiky a s trochu jiným přízvukem.

 

Dochází k dialogu nejen tematickému, ale i formálnímu. Vlivy zahraničních scén a teoretických proudů (posthumanismus, nové materialismy, queer teorie, teorie afektu) jsou patrné, avšak česká scéna si často udržuje svá specifika. Ta jsou daná historickou zkušeností (život za železnou oponou a jeho následky zanechaly stopy), lokálním kontextem a kontinuitou určitých uměleckých přístupů – například specifický druh humoru a ironie (který je někdy těžko přeložitelný), přetrvávající zájem o rituál nebo specifické formy body artu. Česká scéna tak sice naslouchá globálním trendům, ale neměla by být vnímána jako pouhý epigon. Přispívá do mezinárodní konverzace vlastním hlasem, který je formován její jedinečnou historií a prostředím.

 

Klíčovou roli v tomto mezinárodním propojení hrají festivaly. Ostravský Malamut Performance Meeting, založený Jiřím Surůvkou, je nejstarším mezinárodním festivalem akčního umění u nás a pravidelně představuje umělce z celého světa vedle české scény. Pražský festival 4+4 dny v pohybu, ač má širší záběr, pravidelně zahrnuje performance a site-specific projekty českých i zahraničních tvůrců, často v netradičních, revitalizovaných lokacích. Další platformy jako Performance Crossings nebo Festival nahých forem (FNAF) rovněž přispívají k mezinárodní výměně. Galerie jako PLATO Ostrava, MeetFactory, DOX, Národní galerie Praha či online platformy jako Artlist.cz a Artycok.tv dokumentují a prezentují českou scénu a její mezinárodní vazby. Práce českých kurátorů a teoretiků (např. Pavlína Morganová) v mezinárodním kontextu a jejich publikace dále posilují toto propojení. Je to zkrátka živý organismus, který dýchá nejen domácí, ale i mezinárodní vzduch.

Závěrem: Scéna v pohybu

Pokud jste dočetli až sem, gratulujeme. Snad je nyní jasnější, že současné české umění performance není jen bandou podivínů, ale dynamickou, rozmanitou a společensky relevantní scénou. Od intimních rituálů po politické provokace, od zkoumání hranic těla po kritiku digitálního světa – čeští performeři a performerky nabízejí silné a často nepohodlné reflexe naší doby. Navazují na bohatou tradici domácího akčního umění, ale zároveň aktivně vstřebávají podněty z mezinárodního prostředí a zapojují se do aktuálních uměleckých i společenských dialogů.

 

Jak ukázala tato letmá mapa několika výrazných ohnisek, scéna zahrnuje širokou škálu přístupů: radikální tělesnost a politiku mateřství u Kateřiny Olivové, snové světy Frídy Kakao, spirituální rituály Dariny Alster, provokativní humor Jiřího Surůvky, mediální intervence Romana Týce a Ztohoven, konceptuální reflexe historie u Martina Zeta a Barbory Klímové, minimalistickou práci s tělem Vladimíra Havlíka, či zkoumání úzkostí a identit mladší generace u Lukáše Hofmanna a Marie Tučkové.

 

Jejich práce dokazuje, že i v éře zahlcené obrazy a virtuální realitou, kdy se zdá, že všechno už bylo řečeno a viděno (většinou na TikToku), má bezprostřední, tělesná a pomíjivá událost performance své nezastupitelné místo. Je to umění, které nutí k přemýšlení, vyvolává emoce a často narušuje divácký komfort. Možná právě proto je důležité. Je to scéna živá, proměnlivá a neustále hledající nové formy vyjádření. Zaslouží si pozornost nejen doma, ale i v širším evropském kontextu. Takže až příště uvidíte nějakou pozvánku na performance, možná místo zdviženého obočí zkuste zvědavost. Může to být zajímavější než hádky na internetu. I když možná méně pohodlné.

Další čtení

Pro ty, kdo by se chtěli ponořit hlouběji do fascinujícího (a občas matoucího) světa české performance, nabízíme několik tipů, kam se podívat dál. Berte to jako mapu k dalšímu dobrodružství, ale pozor, můžete se snadno ztratit v králičí noře uměleckého výzkumu.

 

Online databáze a archívy:

Online magazín:

Klíčové publikace:

Webové stránky:

Právě probíhá: Výstavy a akce v klíčových centrech (do konce května 2025)

Česká scéna performance a současného umění žije a dýchá, i když její tep nemusí být vždy slyšet na první dobrou. Pokud vás zajímá, co se děje právě teď nebo v nejbližších týdnech, nabízíme několik tipů, kam zaměřit pozornost, zejména v Brně, Praze a Ostravě. Nečekejte vyčerpávající seznam, spíše pár aktuálních střípků z mozaiky.

Brno a okolí

Praha

Ostrava

Tento přehled samozřejmě není vyčerpávající. Doporučujeme sledovat weby jednotlivých institucí a specializované portály jako Artalk.cz, Artlist.cz nebo Artycok.tv pro nejaktuálnější informace.


Autor: Viktor Lošťák
Datum:30.04.2025