Meteorologie je věda půvabná a ošemetná, v antice i dneska. O počasí se živě zajímáme i my, přestože většinou nejsme zemědělci ani námořníci. V antických časech byli lidé zasazeni do koloběhů i rozmarů počasí ještě mnohem intimněji, mnohdy až osudově. Většina z nich žila v okolí pobřeží a za sebou měli hory, takže o rozmanitost projevů počasí nouzi neměli. Dávní básníci zpívají o tom, že náš život je unášen větry a mořskými proudy, vydán všanc nebi a moři i všemu, co je mezi nebem a mořem, tedy atmosférickým a lidským dějům.

 

Mnohé zvyky (v nové době říkáme zákonitosti) počasí jsou dobře intuitivní. V létě je většinou tepleji než v zimě, odpoledne bývá tepleji než ráno, letní déšť většinou ochladí vzduch, suchý kámen u břehu je v letním odpoledni teplejší než hluboká voda v jeho sousedství, prádlo se dává schnout na sluníčko a do průvanu. Některé projevy počasí jsou ovšem zvláštní, třeba bouře s blesky a hromy. Zvykli jsme si na ně a bleskům se snažíme vyhýbat, jsou pro naši křehkou konstituci moc silné. Blesk překvapuje nenadálostí a ohromující silou, ale v naivním vnímání není zase až tak moc divné, že na nebi se kromě Slunce a dalších světel občas objevuje i takto zvláštní rámusivý a nebezpečný oheň, nebe je přece silné. Občas potkáváme i takové povětrnostní jevy, které jsou s naší naivní intuicí v konfliktu. Například kroupy. Jak se tam nahoře, blíže Slunci, vzala taková strašná zima, že tam voda zmrzla? A proč se v Egyptě zvedá hladina Nilu v nejprudším létě, když kolem je poušť a nezaprší? Vznik řecké meteorologie, dokonce už pod tímto jménem, je spojen s hledáním méně naivních přístupů k intuitivně srozumitelným i k neočekávaným projevům počasí, přibližně od 6. století před n. l. Nutno připomenout, že všechny tyto nauky vznikaly v egejském prostoru v těsném okolí 38. rovnoběžky (Efesos, Athény), tedy v klimatu subtropickém, navíc specificky etéziovém. Led a sníh zde jsou kromě vysokých hor jen kuriozity a v suché letní části roku překvapivě převažuje skoro severní vítr.

 

Meteorologická metafora

Na chvíli se ještě vraťme k naivnímu prožívání světa. Pro Řecko archaické doby je příznačné, že skutečnost k nám přichází z toho, co nás obklopuje, převážně prostřednictvím vzduchu, dýcháním. Svoji roli ovšem hraje také země a moře pod námi, čemuž odpovídá přijímání potravy a pití. Vzduch je aktivován působením nebe, u některých básníků (např. Archilochos) bývá vzduch dokonce chápán jako momentální projev božského působení. Nadechujeme se takového vzduchu, jaký bohové zrovna dávají, zvláště Zeus, a na způsob toho také myslíme, pokud ovšem myslíme. Představu, že lidé obecně vzato myslí, pak Hérakleitos v polemice s Archilochem kritizuje, nikoli ale ovlivnění okolním vzduchem. Každopádně jsme do značné míry vydáni všanc našemu okolí, leč nad tím nelkáme, díky tomu k nám smyslovým drahami i metabolismem přichází skutečnost, božská skutečnost.

(Až v průběhu klasické doby a pozdější antiky se to začne postupně obracet na způsob kulové inverze, což dokončí raný novověk, když vymyslí vědomí. Pak bych měl naopak já být tím, kdo udílí alespoň jistotu, když ne rovnou skutečnost. To se vymstí v problémech subjektu a „vědomí“.)

Pro Řecko doby 7. a 6. století před n. l. je typická představa, že plochá Země se vznáší uprostřed všeho, co ji obklopuje (periechon), tedy ve vzduchu, ale poslední instancí obklopování je nebeský oheň (pyr), odkud přichází aktivita proměn.

Ve vzduchu i jinde probíhá řada jevů, které připomínají lidské situace. Někdy je klidno, dokonce jasno, jindy pošmourno. Občas bouře bouří, podobně někdy šéf zuří. Když bychom ona slovesa prohodili, chápali bychom to my pouze jako metafory. V archaické vnímavosti spíše obojí běsní, podobně jako někdy taky moře nebo tchýně. Prostě se vybíjí akumulované napětí, což bývá hlasité a může to představovat riziko pro lidi v okolí. Někdy si Zeus možná hraje s blesky jen tak pro radost, ale stejně je bezpečnější od toho být radši dál. Prý se občas rád trefuje do svých dubů. Poseidónovy vrtochy typu zemětřesení a tsunami teď pomineme.

Meteorologická metafora znamená, že ne vždy ostře rozlišujeme mezi jevem meteorologickým a jiným, a spokojíme se s popisem pomocí slovníku o počasí. Tomu počasí se snažíme přijít na kloub a přitom doufáme, že si tím pomůžeme i k pochopení řady jiných jevů, od lidských po astronomické. Počasí je přece typickým příkladem dějů mezi nebem a zemí, tedy v oblasti vzduchu, v našem okolí.

Diference (ve) vzduchu

Na začátku tohoto článku jsem zmínil obecně známé jevy, jejichž výklad je dobře intuitivní. Týkají se rozdílů teplot a vlhkostí, třeba sušení teplem. Dobře intuitivní jsou proto, že je potkáváme velice často, dokonce mají řadu využití, a navíc je jejich racionální výklad dost nasnadě, nepotýká se s paradoxy. Je pochopitelné, že ustavení meteorologie jako vědy začalo právě od nich. Až po jejich zvládnutí se mohlo přistoupit k úspěšnému popisu záhadněji působících jevů. Těm ovšem zachované legendy dávají přednost, protože jsou zajímavější.

Klíčem k pochopení jsou diference, tedy rozdíly, zdroje napětí a vůbec aktivit. Raději mluvím o diferencích než o protikladech, byť jsou to synonyma, obě užívaná spíše v pozdějších výkladech dávných nauk. Navozují ovšem trochu odlišné představy. Zápas šachistů, fotbalistů nebo bitva dvou armád se dobře popíše jako zápas protikladů. Na místě nevidíme plynulou škálu mezipodob, spojující oba manšafty. Elektrostatický výboj sice vypadá na podobný souboj příslovečně opačných pólů, kladného a záporného, jenže na rozdíl od moralistní metafory jde o relativní rozdíl potenciálů, je čistě diferencí. (Omlouvám se za novodobý příklad, ale snad pomůže.) Dobrým školním příkladem, který respektuje dávnou mentalitu a reálie, je naše orientace uvnitř teplotní škály. Vlastní rukou poměřím, ve kterém kýblu je voda teplejší, a ve kterém chladnější. Když rozdíl nevnímám, tak je to jedno, přinejmenším mně. A další kbelík s jinak teplou vodou můžu zařadit mezi ně nebo za ten chladnější či teplejší, a tak dál. Vznikne škála. Jednotlivé kbelíky ji sice nereprezentují spojitě, ale to je jen jejich konečným počtem, mohlo by jich být libovolně mnoho. Škála je co do své povahy plynulá. Podstatné je, že k orientaci v teplotních rozdílech (chladnější / teplejší) nemusím mít k dispozici extrémy, tedy mrznoucí a vařící vodu, stačí orientovanost té škály. Krom toho bych mohl škálu prodloužit i za jejich teploty, otázka je, jak daleko. Něčemu takovému se při výkladu Anaximandra a Hérakleita říká apeiratická škála, začal s tím Platón v dialogu Filébos. Tedy plynulá škála, která se z každého svého místa otevírá na obě strany.

Teplotní škála není jediná. Podobných škál je velice mnoho, podle zmíněných autorů dokonce opět apeiraticky, tedy libovolně mnoho, kolik dovedu najít a kolik mě zajímá. To je ono „dvojí apeiron“, spojitost orientované škály a potenciální bezpočet takových škál. Napětí v každé škále se časem vyrovnává. „Chladné se zahřívá, horké se ochlazuje; vlhké se vysušuje, seschlé se zvlhčuje“ (Hérakleitos, zlomek B 126, asi jako ozvěna Anaximandra). Většinou se tak děje v cyklech, a dalším během kosmu se vynoří nové diference. Z toho ovšem neplyne, že ony cykly jsou vždy přesně pravidelné a jeden jako druhý, viz třeba průběhy teploty během dní nebo roků, nebo třeba srážek.

Pokud se chci vyznat v něčem konkrétním, tak není produktivní zůstat u mudrování o bezpočtu škál. Je dobré si z nich vybrat několik málo takových, jimiž lze určitou třídu jevů popsat. To je poznávací redukce, kterou nutno provést na míru problému. (Například historici neřadí události podle teplotní škály, dějiny vojenství uspořádané od Stalingradu po Tobruk by byly zvláštní, jak říkal jeden kolega.)

 

K popisu a výkladu meteorologických dějů se teplotní škála hodí skvěle. A je dobré k ní přidat škálu vlhkostní. Ta je trochu zvláštní tím, že můžeme mít k dispozici rovnou její téměř konce, třeba suchý troud a vodu, tedy reprezentanty téměř čistého protikladu, ale uvnitř škály mezi nimi jde stejně o apeiratické diference, tedy zakládané od kterékoli relativní vlhkosti na obě strany, k vlhčímu i suššímu. Právě vhodnost těchto dvou škál pro meteorologii byla spolu s obrovským vlivem meteorologických metafor důvodem, proč si řada lidí myslí, že „základních protikladů“ jsou právě a jen dvě dvojice, teplotní a vlhkostní. Pro pozemskou meteorologii to opravdu jsou základní diference, ještě spolu s třetí, tlakovou. Pro výklad politických nebo sexuálních tenzí nikoli, leda metaforicky.

Každý ví, že teplotní a vlhkostní škála se často navzájem ovlivňují, nejčastěji v nepřímé úměře, ale ne vždy. Umíme sušit horkem a chladit vodou. Přesto známe i horkou vodu a suchou zimu. Podobně tomu bývá se škálami obecně. Porozumění vztahům mezi škálami může vyjít z toho, kdy působí proti sobě, kdy spolu a kdy nezávisle na sobě; a taky, jak moc.

Realističtější dynamiku vneslo do výkladu meteorologických dějů zohlednění další škály, tlakové. Už Anaximenés si povšimnul, že ochlazením nebo poklesem tlaku se může voda obsažená ve vzduchu zviditelnit, zatímco po ohřátí nebo nárůstu tlaku přestane být viditelná. Dnes této hraniční teplotě při určitém tlaku a relativní vlhkosti říkáme rosný bod. V polovině 5. století před n. l. v takových popisech pokračoval Anaxagorás a definitivně fyzikové raného novověku, už s měřícími přístroji. Těmito třemi škálami je založen i dodnes používaný systém tlak, teplota, rosný bod (jinak vyjádřená vlhkost). Už v poměrně rané antice se tak dařilo vyložit detaily koloběhu vody v přírodě. Rámcově se o koloběhu nějak vědělo „odjakživa“, ale konkrétní popis vzniku větru mezi chladnějším mořem a teplejší pevninou, který umožňuje stěhování oceánské vody k nám, je jinačí kousek. Za všechno můžou vzájemné vztahy mezi oněmi diferencemi. Můžeme je pozorovat i v menším měřítku. Nad teplejší skálou se vzduch ohřívá rychleji, proto stoupá, uvolňuje místo chladnějšímu, který je nasycenější vlhkostí. Ta ohřátím nezmizí, pouze přestane být ve vzduchu vidět („bělavé páry hynou“, psal Mácha), a stoupá. Už Anaxagorás také věděl, že voda z nejbližšího moře, natož jezera na pořádný déšť nestačí. Předpovídat počasí v našem smyslu slova se ovšem v antice ani nepokoušeli, šlo zatím jen o pochopení toho, jak se to děje. A v tom se trefili dobře. Věděli, že bez Slunce bychom tady pitnou vodu neměli, když by chyběl pohon koloběhu. Dokonce otevřeli diskuzi, nakolik je soudobá mořská voda zbytkem té původní, neboť se tam ta vypařená vrací řekami, zčásti přes zemi, odkud může pocházet její slanost. Jenže nevíme, jak velký podíl oné slanosti pochází z tohoto zemitého zdroje. Spíše předpokládali, že kdysi bylo moře slané nějak jinak, a pevnina taky vypadala jinak, až se díky koloběhu vody postupně ustavily dnešní poměry, a to vypařováním, splavováním, erozí a usazováním.

Výklad zdánlivě podivných jevů

Tradiční podivností bylo v očích Řeků například to, že v Egyptě se nilské záplavy dějí uprostřed léta a v poušti. Už Thalés z Mílétu se je prý pokoušel vysvětlit působením větru, alespoň to popisuje Diogenés Laertios (I,37): „Vylévání Nilu vysvětloval tím, že každoročně se opakující (etéziové) větry vzdouvají jeho vlny, neboť vanou opačným směrem.“ Netrefil se, i když se tato domněnka opírá o analogii s chováním hladiny moře a o severní směr letních větrů. (V egejském prostoru rozhoduje o výši hladiny směr a síla větru často více než příliv a odliv.)

Úspěšný byl opět Anaxagorás. Téměř synchronně to referuje Hérodotos, i když se tentokrát zmýlil v hodnocení (Dějiny II,22 v překladu J. Šonky): „Třetí domněnka, ač se zdá nejpřijatelnější, přece je nejlživější. Neříká vlastně vůbec nic, když tvrdí, že Nil bere své vody z tajícího sněhu. Nil přece teče z Libye přes Aithiopii a odtud přitéká do Egypta. Jak by tedy u všech všudy mohl brát vodu z tajícího sněhu, když teče z nejteplejších končin do krajin chladnějších?“ (Libye v té době bývá také označením pro Afriku, v tom není omyl.)

Anaxagorův výklad později ocenil Seneca a zmínil i jeho módní použití v dílech athénských tragiků (Naturales quaestiones IV,2,17): „Anaxagorás praví, že sněhy, jež roztály na horských hřebenech Etiopie, dospěly až k Nilu. Byl nejstarší, kdo zastával toto mínění. Tak to podávají Aischylos, Sofoklés a Eurípidés.“

Nevítanou podivnost, za kterou se nemusíme plavit do Egypta, představují kroupy. V bouřce za horka je to divné. Dokonce víme, že bouře s krupobitím často nastává právě po pořádném horku. Anaxagorův správný výklad referuje Aristotelés poněkud nejasně, neboť jej nakonec odmítá (Meteorologica I,12; p. 348a14): „Někteří [např. Anaxagorás] se domnívají, že tento děj [krupobití] je způsobený tím, že je mrak zahnán nahoru, kde je chladněji, protože tam nedosahují [sluneční] paprsky, které se odrážejí od země. Když tam voda [v mraku] přijde, tuhne. Proto ke krupobitím dochází spíše v létě a na prosluněných místech, neboť teplo více vynáší mraky od země.“

Každopádně jde podle Anaxagory o to, že kroupy tuhnou ve velké výšce, kde je moc zima. Je to sice blíže Slunci, jenže o zanedbatelně málo. Rozhodující je, že vzduch není ohříván Sluncem přímo, ale prostřednictvím ohřátého zemského povrchu. Od rozpálené země se vzduch ohřeje tak prudce, že velmi rychle vystoupá do velké výšky, a tam se voda z něj nejen vysráží, ale dokonce zmrzne. Při určité velikosti se ledové kroupy nestačí v průběhu pádu rozpustit. Hodně teplý vzduch může i při nevelké relativní vlhkosti obsahovat hodně vody, jejíž velká většina pak v mrazu ve výšce zmrzne. (O sloupec dál Aristotelés píše, 348b13: „[Anaxagorás] tvrdí, že [kroupy se tvoří] tehdy, když [vlhký vzduch] vystoupá do studeného vzduchu; my však, že když [mrak] sestoupí do horkého [vzduchu].“ Chápe to snad tak, že když vysoký mrak nesoucí kroupy klesne, tak je už neudrží.)

Meteorologie a astronomie, včetně pokusu o přímé propojení

Dominantní vliv Slunce na pozemské počasí v průběhu dne i roku je očividný, nicméně ani ze sebepřesnějších astronomických pozorování předpověď počasí ještě neplyne. Už Hésiodos (kolem 700 před n. l.) radil, jak se roční doba příhodná k orbě nebo žním rozpozná podle večerní pozice Plejád, podobně i začátek a konec plavební sezóny. (Viz článek Hésiodos: Práce a dny.) Večerní pozice Plejád je jen jiným vyjádřením zdánlivé pozice Slunce na ekliptice, prostě kalendářním údajem. Astronomie a meteorologie mnoho jiných společných starostí většinou neměly. Astronomové se z počátku věnovali sledování jevů v okolí obzoru, východů a západů hvězd, mnozí z nich se dlouho vyčerpávali sladěním solárního a lunárního kalendáře až do poměrně absurdních detailů. Díky až nadbytečnému zvládnutí kalendáře mohla Hésiodovy kalendářní rady zastoupit parapegmata, tedy mechanické kalendářní pomůcky s radami do života a pro sezónní práce, což občas souvisí s očekávaným stylem počasí v dané dny, něco jako dlouhodobá předpověď počasí, ale pouze na úrovni zkušeností z pranostik. (Viz článek Kalendářní astronomie ve starší řecké antice.)

Plochá Země uprostřed ohnivé sféry nebe. Diferenční vztahy vypařování a deště. Podle Anaximandra, asi 550 před n. l. Kredit: Autor článku.

Diference v dějích koloběhu ohně (žáru, záře) a vody (vlhkosti) ve vzduchu i v duši. Podle Hérakleita, krátce po roce 500 před n. l. Kredit: Autor článku.

Na zcela nový základ postavil astronomii Anaximandros, a to díky měřením pomocí gnómónu. (Viz článek Jak si Anaximandros pohrál s gnómónem.) Už v polovině 6. století před n. l. se pokoušel řešit i řadu jiných problémů než kalendářních. Dokonce změřil sklon ekliptiky. Byl to podstatný krok, ale nedostatečný, protože pořád ještě nad placatou Zemí. Rozpor nové metody a tradičního mínění vedl k dost podivnému modelu kosmických pohybů.

Anaximandros se zabýval také meteorologickými jevy, možná i v nějaké souvislosti s astronomickými, jenže kvůli krajně špatnému zachování jeho díla o té souvislosti mnoho spolehlivého nevíme. Víme jen, že popisoval roční cykly vypařování vody z moře a také nějaké podstatně delší působení Slunce na moře i Zemi.

Během první poloviny 5. století před n. l. se zdálo, že astronomii a meteorologii je možné propojit velice přímo. Byla to ovšem slepá ulička. Přímo výpadovka do absurdity, jenže po dobu několika generací vypadala hodně slibně, a některé její položky jsou zajímavé. Možná ji předznamenal už Anaximandros nebo Anaximenés, to nevíme. Zato víme, jak tuto souvislost chápal Hérakleitos a pak ještě Anaxagorás o půl století později. Pomineme teď ozvuky tohoto konceptu u některých stoiků.

Z Hérakleitova díla se většinou vykládají jiné věci než meteorologie. Škoda, protože jde o specifické užití tradiční meteorologické metafory v nových podmínkách podrobnějších úvah. Schéma na obrázku vpravo se snaží rozplést složité vztahy různých výparů a kouřů, včetně jejich recyklace. Tučné šipky znázorňují vztahy přímo popsané v zachovaných citátech Hérakleitova spisu, ostatní vyjadřují vztahy popisované v antických referátech o Hérakleitovi, čárkovaně pak vztahy hypotetické. Obecným rámcem jsou „obraty ohně“ (zlomek B 31), které vládnou kosmu (B 30). Jsou také zdrojem života a život je tradičně chápán jako duše. V ní jde o oheň, případně o záři, zažehnutí ohně. Nicméně rozpětí duše (života) sahá od temných vlhkých hlubin po jas ohně. Tímto rozpětím je duše analogická vzduchu, o kterém jinak Hérakleitos téměř nemluví. Nepracuje s živlovou naukou, spíše s diferencemi v tenzích života i kosmu. Snaží se tradiční meteorologické metafoře o duševních dějích přijít na kloub konkrétnějšími meteorologickými i dalšími vztahy. Výsledné propojení meteorologie a astronomie je spíše výsledkem této snahy o racionálnější popis emočních psychických tenzí a životních dějů.

Když takto získané schéma domyslíme nejen v kontextu koloběhu vody v přírodě, ale také v kontextu ročního cyklu zdánlivého pohybu Slunce po obloze, dostaneme svérázný obraz. Slunce se po obloze pohybuje od jihu k severu a zpátky (mezi obratníky) jako tažný pták putující za potravou. V době, kdy u nás byla zima, bylo Slunce na jihu, a tam spotřebovalo část vlhkosti, vypařilo ji. Nezhyne však na úbytě, neboť ten výpar je z jihu tlačí na sever, a tam teď bude mít vlhkosti dostatek. Dokud ji opět nevypaří, pak se směr tlaku vzduchu i pohybu Slunce zase obrátí. Roční koloběh je popsán téměř jako parní regulátor. Ten rozhoduje o rytmu a o dodržení maximálních výchylek pohybu Slunce, tedy k obratníkům, nikoli však o konkrétním počasí a přesné podobě událostí v životě i v běhu kosmu, neboť je to vše mnohem složitější a plné zpětných vazeb, jak je znázorňuje ono schéma.

(V zachovaných zlomcích Hérakleitova spisu potkáme pro takový výklad jen nepřímé indicie. Například zlomek B 94: „Slunce nepřekročí své míry, jinak by je vyhledaly Erínye, pomocnice Diké.“ Porušilo by rovnováhu. A zlomek B 100 citovaný Plútarchem: „[Hranice a oběhy:] Slunce [které je jejich dozorcem a strážcem, aby vymezovalo, rozsuzovalo, ukazovalo a vyjevovalo proměny] a doby, které všechno přinášejí, [jak říká Hérakleitos se stává pomocníkem vládce a prvotního boha…].“ Podobně referoval Hérakleita i Diogenés Laertios IX,1,10: „Den a noc, měsíce, roční doby a roky, také deště a větry a vše, co je tomu podobné, vzniká podle rozdílných výparů.“)

Je na místě zkontrolovat, že představený výklad není jen výsledkem umanutosti interpreta, který se do fragmentů Hérakleitova díla noří už déle než 40 let. Vedle konsenzu akademiků máme i referáty zachované z antiky, z římské doby. Ty jsou ovšem kritické. Jejich autorům je už vlastní mnohem pokročilejší způsob myšlení, na druhé straně jsou mnozí z nich poznamenaní aristotelskou tradicí. Symptomaticky referuje Hérakleita Áetios (Placita philosophorum II,2; p. 354b33): „Proto jsou také směšné všechny dřívější názory, že Slunce se živí vlhkostí. Někteří dokonce tvrdí i to, že se kvůli tomu dějí obraty Slunce (slunovraty), neboť tatáž místa nemohou [Slunci] stále poskytovat potravu; to je však na ni odkázané, neboť jinak zahyne. Vždyť i oheň, který je zjevný, žije potud, dokud má potravu, a vlhkost je ohni jedinou potravou. Jako kdyby se vzestup vlhkosti dostával až ke Slunci, nebo jako kdyby cesta vlhkosti vzhůru byla taková jako při vzniku plamene. Asi proto přijali tento názor i o Slunci.“

Na závěr nutno zmínit, že velice podobný koncept nacházíme také u Anaxagory, což je překvapivé. Není to žádný následovník Hérakleita, navíc je předchůdcem Kant-Laplaceovy hypotézy o vzniku Sluneční soustavy z rotujícího disku plynu a prachu, ovšem zatím geocentricky, tedy spíše o vzniku „Zemské soustavy“, byť i se Sluncem a ostatním. Je to svědectví A 72 /3 (Áetios II,23,2): „O slunovratech: Anaxagorás [říká, že roční obraty Slunce nastávají] odpuzováním, které působí vzduch na severu, když jej [Slunce] činí silnějším…“ (Závěr je bohužel pomršený.)

Pak už měli astronomové jiné starosti. Mezi učenci většiny škol se rychle rozšířila představa o kulovém tvaru Země, čímž konečně dostalo dobrý smysl Anaximandrovo změření sklonu ekliptiky. Krom toho astronomie žila spíše spory mezi pythagorejským heliocentrismem a geocentricky koncipovanými epicyklovými modely. Ne ani tak Aristotelovým, ten je z nich nejhorší. Aristotelova autorita ovšem podpořila představu stojící Země, nerotující. Tyto spory v antice vyústily ve skeptické odmítnutí heliocentrismu a v pojetí astronomie jako vědy převážně o změnách úhlů mezi optickými jevy na obloze v závislosti na čase. Ty samozřejmě počasím působené nejsou. Meteorologické jevy už jsou jen občasnou překážkou řádného astronomického pozorování a teorie od nich odhlíží. A v opačném směru: Pro meteorologii představují astronomická data položku sice podstatnou, ale jen jednu (a to spíše jednoduší) z velikého souboru rozličných dat pro složité modelování.

Literatura

Z. Kratochvíl: Mezi mořem a nebem. Odkaz iónské archaické vnímavosti. Pavel Mervart 2010.

Zlomky předoskratiků na mé staré doméně fysis.cz.

Earth's Water Cycle, krátké video od NASA Earth Science.