Úvod: Trvalá síla efemérního

Performance art, či umění akce, jak mu někdy důvěrněji říkáme, není pouhým žánrem; je spíše životní mízou, vitálním způsobem uměleckého ohledávání světa. Používá k tomu nástroje tak základní a zároveň tak komplexní jako je tělo, čas a prostor, aby vtáhlo publikum přímo do hry, aby je konfrontovalo se sociální realitou, někdy i s realitou poněkud nepohodlnou. Jeho esence, jeho nejvlastnější podstata, spočívá v pomíjivosti, v neopakovatelnosti živého okamžiku. Právě to představuje fascinující výzvu jak pro jeho uchopení, tak pro jakýkoli pokus o jeho konzervaci či, nedejbože, komodifikaci. A přece, právě tato prchavost, tato schopnost zmizet dřív, než ji stačíme plně pochopit nebo zaškatulkovat, propůjčuje performance specifickou sílu – sílu bezprostředního prožitku, sdílené přítomnosti, která v nás může zanechat ozvěnu déle než masivní bronzová socha. Je to jako záblesk, který osvětlí krajinu a zmizí, ale paměť toho osvětlení zůstává, možná trochu znepokojivě.

 

Střední Evropa se v tomto ohledu jeví jako obzvláště úrodná, ba přímo zjitřená půda pro performativní a akční umění. Není to náhoda. Scéna zde navazuje na bohatou a často dramatickou tradici historických avantgard a konceptuálních praktik. Ty se nezřídka klubaly na svět v podmínkách, které umělecké svobodě příliš nepřály, v dobách politických restrikcí a společenských tlaků. Právě tyto podmínky možná paradoxně vybičovaly umělce k hledání přímých, méně kontrolovatelných forem vyjádření. Současná dynamická scéna tuto energii transformuje a přetavuje. Komplexní historie regionu, poznamenaná střety impérií, ideologií a bolestivými společenskými zlomy, poskytuje zdánlivě nevyčerpatelný rezervoár témat a napětí. Umělci je pak performativními prostředky znovu ohmatávají, pitvají a předkládají k zamyšlení. V tomto kontextu nelze přehlédnout ani inspirativní vanutí ze severu, zejména z Dánska. Jeho inovativní, často interdisciplinární a konceptuálně břitké přístupy k performanci formovaly širší evropskou scénu a dodnes rezonují v tvorbě umělců napříč kontinentem, sloužíce jako důležitý, byť někdy náročný, referenční bod. Ostatně, specifickým scénám jednotlivých zemí, včetně Dánska, se hodláme věnovat podrobněji v samostatných článcích, které pro vás připravujeme.

Frida Kakao{Bubačka: Kozelkoviny. Zdroj: Frida Kakao, https://fridakakao.bandcamp.com/track/buba-ka-a-mrak

 

Pohybovat se na této scéně však znamená také proplouvat poněkud mlžnou krajinou pojmů. Performance, happening, intervence, live art, body art – termíny se často překrývají, jejich hranice jsou propustné a mohou působit až zmatečně. Není to snad záměr? Snaha uniknout definitivnímu zařazení? Tento článek si klade za cíl zmapovat tuto živoucí a neklidnou scénu, pokusit se rozplést klíčové pojmy s odkazem na mezinárodní teorii i místní specifika a krátce se dotknout i otázky, která mnohým nedá spát: jaké místo má toto nehmotné umění na trhu s uměním?

 

##seznam_reklama##

 

V době, kdy je naše prožívání světa stále více zprostředkované obrazovkami a digitálními filtry, se důraz performance art na živou, fyzickou přítomnost jeví téměř jako akt tichého vzdoru. Jako by trvalo na hodnotě něčeho, co nám uniká mezi prsty – na bezprostřednosti setkání, na sdíleném dechu v jednom prostoru. Právě tento důraz na živý prvek a na vztah mezi umělcem a publikem tvoří jádro většiny definic performance art. Mnoho zdokumentovaných středoevropských performancí zahrnuje přímou tělesnou akci nebo interakci s veřejností – vzpomeňme na provokativní akce skupiny Ztohoven, na tělesné průzkumy Kateřiny Olivové nebo na raná, často fyzicky náročná díla Vladimíra Havlíka či Milana Kozelky. To vše stojí v ostrém kontrastu s pasivní konzumací obsahu, kterou tak důvěrně známe z našich digitálních životů. Volba použít právě živou performanci ve Střední Evropě dnes proto často nese implicitní váhu. Může být tichým komentářem o hodnotě přímé zkušenosti, o poznání skrze tělo, o potřebě nezprostředkované konfrontace. Tato volba je obzvláště rezonující, vezmeme-li v potaz historii regionu s kontrolovanými médii a informacemi, kde přímé setkání a akce měly – a možná stále mají – specifický politický a sociální rozměr. Je to ozvěna doby, kdy přímé slovo a čin byly vzácnější a riskantnější.

Bludištěm pojmů: Malý průvodce akčním uměním

Abychom se v současném akčním umění zcela neztratili, je užitečné, ne-li přímo nezbytné, porozumět alespoň základním pojmům, které popisují jeho rozličné podoby a strategie. Jistě, hranice mezi nimi jsou často neostré a sami umělci si s nimi rádi pohrávají. Přesto každý termín nese specifické konotace a odkazuje k určitému historickému kontextu. Je to trochu jako snažit se popsat chuť vína – slova jsou jen přibližná, ale bez nich bychom byli ztraceni. Pojďme se tedy na chvíli podvolit té poněkud akademické potřebě kategorizace, ale s vědomím, že život sám je vždycky košatější.

 

Performance Art (Umění performance):

• Definice: V zásadě jde o umělecká díla vytvářená prostřednictvím akcí prováděných umělcem nebo jinými účastníky. Tyto akce mohou být živé nebo zaznamenané, spontánní nebo pečlivě napsané, a obvykle se odehrávají v kontextu výtvarného umění. Klíčovými ingrediencemi jsou čas, prostor, tělo, přítomnost umělce a dynamický vztah mezi ním a publikem.
• Historické kořeny: Linie performance art se vine zpět až k provokativním kabaretům dadaistů, futuristickým manifestům, experimentům na Bauhausu, akcím japonské skupiny Gutai, happeningům hnutí Fluxus, radikálním projevům vídeňského akcionismu a konceptuálnímu umění. Historicky bylo často vnímáno jako alternativa ke statickému, objektovému umění a jako protipól tradičního divadla, od kterého si ale leccos vypůjčilo.
• Funkce: Performance často zpochybňuje zavedené konvence, posouvá hranice umění (i vkusu), zkoumá politiku identity a angažuje se ve společenské realitě, někdy i dost nepříjemně. Může být konfrontační, nebo naopak zvát k účasti.
• Středoevropský kontext: V českém prostředí se často setkáme se zastřešujícím termínem "akční umění". Ten odráží silnou místní tradici, která má kořeny v 60. a 70. letech 20. století a je spojena s umělci jako Milan Knížák, Tomáš Ruller nebo Jan Mlčoch.

Happening:

• Definice: Spíše než o dílo jde o událost, často probíhající ve specificky vytvořeném prostředí nebo instalaci. Může zahrnovat světlo, zvuk, projekce, ale klíčová je účast diváků. Důraz leží na spontaneitě a stírání hranic mezi uměním a životem. Divák zde není jen pasivním pozorovatelem, ale stává se spolutvůrcem, ať už chce, nebo ne.
• Původ: Termín zpopularizoval americký umělec Allan Kaprow v roce 1959 pro své dílo 18 Happenings in 6 Parts. Happening je považován za jednoho z přímých předchůdců performance art.
• Rozdíl: Zatímco performance může zahrnovat účast publika, happening na ní často přímo závisí. Bývá méně scénářovaný, více orientovaný na samotnou událost a její nečekaný vývoj. Performance se oproti tomu často více soustředí na akce samotného umělce a jeho záměr.
• Středoevropský kontext: Lze jej spojit s ranými akcemi českých skupin jako Aktual nebo Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu, které programově zahrnovaly účast veřejnosti a provokovaly neočekávanými událostmi v běžném prostředí.

Art Intervention (Umělecká intervence):

• Definice: Umění navržené specificky pro interakci s již existující strukturou nebo situací. Může jít o jiné umělecké dílo, publikum, instituci nebo veřejný prostor. Často má konceptuální nebo performativní charakter a může být jak povolená, tak zcela neautorizovaná (což bývá zábavnější).
• Funkce: Cílem je narušit naše běžné vnímání, vyvolat dialog, odhalit skryté mechanismy moci či společenské konvence, kritizovat instituce (tzv. institucionální kritika) nebo iniciovat společenskou či politickou změnu. Intervence ze své podstaty narušuje normy a očekávání daného prostředí, je to takový umělecký partyzánský čin.
• Příklady: Klasickým, dnes již učebnicovým příkladem intervence zpochybňující institucionální normy je Fontána Marcela Duchampa. Ve středoevropském kontextu jsou nepřehlédnutelnými příklady intervencí akce skupiny Ztohoven (vyvěšení obřích červených trenýrek na Pražském hradě, projekt Mediální realita nebo Občan K) či individuální práce Romana Týce. Projekt Dariny Alster Imago Dei, který umisťoval náboženské postavy do každodenních pražských scenérií, rovněž funguje jako subtilní intervence do veřejného prostoru a našeho vnímání posvátného a profánního.

Související formy (stručně):

• Body Art: Umění, kde je hlavním médiem a ohniskem tělo umělce. Zkoumá limity těla, identitu, gender, tělesnost samu o sobě. Lze spojit s fyzicky náročnou sérií Kontakty Milana Kozelky nebo prací Kateřiny Olivové a Dariny Alster, které využívají svá těla k řešení genderových a společenských norem. Patří sem i raná tvorba Vladimíra Havlíka.
• Live Art: Širší termín, často používaný ve Velké Británii (např. organizací LADA). Zdůrazňuje prožitek živé události, často je průzkumné a překračuje hranice disciplín. Zahrnuje performance, akce atd., a zaměřuje se na proces, přítomnost a kontext. Může být vnímáno jako strategie pro experimentální postupy a pro hlasy, které jsou na okraji.
• Relační estetika (Relational Aesthetics): Termín zavedený teoretikem Nicolasem Bourriaudem. Popisuje umění, jehož teoretickým východiskem i praktickým cílem jsou mezilidské vztahy a jejich sociální kontext. Umělecká díla se stávají spíše sociálními procesy, které umožňují setkání, interakci a dialog. Umělci zde působí spíše jako facilitátoři než jako tvůrci objektů. Příklady mohou zahrnovat společná jídla organizovaná umělci nebo uměle vytvořené sociální situace. Lze uvažovat, zda některé středoevropské praktiky implicitně nesměřují právě k vytváření takovýchto dočasných společenství nebo dialogických situací.

Volba terminologie – zda umělec nazve svou práci performance, happeningem, intervencí nebo live art – tedy není jen otázkou popisu, ale může být i strategickým rozhodnutím. Různé definice kladou důraz na odlišné aspekty: happening na participaci, intervence na interakci s kontextem, live art na živou událost a experiment, performance na akci umělce. Historický kontext je rovněž důležitý: happening má kořeny v 50. a 60. letech, performance art se rozšířilo v 70. letech, intervence souvisí s konceptuálním uměním a institucionální kritikou, live art je prominentní v britském diskurzu. Samotní umělci někdy preferují specifické termíny, jako třeba ono české "akční umění". Pokud tedy umělec označí své dílo jako "intervenci", signalizuje jiný záměr (pravděpodobně kritické zapojení do místa/situace) než když ho nazve "happeningem" (pravděpodobně zdůrazňuje účast/spontaneitu), i když vnější forma může vypadat podobně. Tato nuance, toto jemné předivo významů, je klíčová pro hlubší kritické porozumění a interpretaci díla. Je to hra se slovy, která má ale reálné důsledky.

Kdo hýbe scénou: Umělci, témata a bojiště Střední Evropy

Současná středoevropská scéna performance a akčního umění je krajinou rozmanitou, dynamickou a často kriticky nabroušenou. Není to monolit, ale spíše pulzující síť vztahů, která navazuje na dědictví konceptualismu a akčního umění z dob minulých a zároveň velmi živě reaguje na současnou, často neklidnou postkomunistickou realitu, na výzvy evropské integrace, globální trendy i specifické národní kontexty. Klíčovými uzly této sítě jsou bezpochyby Praha, Brno, Ostrava, Varšava, Budapešť, Bratislava a Vídeň, ale bylo by chybou přehlížet významnou aktivitu probíhající i mimo tato hlavní města, v menších centrech a na nezávislých platformách. V širším kontextu evropského umění je pak nutné zmínit již uvedené Dánsko. Jeho experimentální a často provokativní performance art scéna, známá svou konceptuální hloubkou a interdisciplinárními přesahy, ovlivnila vývoj umění akce v celém regionu a stala se důležitým referenčním bodem pro mnohé středoevropské umělce hledající inspiraci i konfrontaci.

 

Pojďme se podívat blíže na některé klíčové postavy české scény, které ilustrují její šíři a rozmanitost:

 

Vladimír Havlík: Patří k průkopnické generaci (*1959). Jeho raná tvorba citlivě propojovala land art a body art s jemnou, často metaforickou kritikou společenských poměrů. Je známý svými ikonickými gesty jako Pokusná květina nebo politicky orientovanější akcí Proprání denního tisku. Jeho pedagogický vliv je nezanedbatelný (působí v Olomouci a Brně). V poslední době se pozoruhodně vrací k performancím, přičemž zkoumá komplexní vztah mezi performancí, její dokumentací a možnostmi umělé inteligence, jak ukazuje projekt (A)I Performer spojený s Cenou Michala Ranného za rok 2024. Jeho práce tak ilustruje fascinující posun od fyzické odolnosti a metaforické kritiky ke konceptuálnímu zapojení technologií a otázkám mediace.

 

Detail performance Vladimíra Havlíka Pokusná květina (1981), zachycující křehkost a zranitelnost lidského těla v kontrastu s přírodním prostředím. Zdroj: Archiv Vladimíra Havlíka

Vladimír Havlík: Jako strom, 2011. Performance doprovázející sázení stromků v rámci kurátorského projektu Jana Freiberga Sad. Fotofestival, Uničov, Autor: Petr Willert

Martin Zet: Multimediální umělec (*1959), jehož záběr sahá od sochařství přes performanci a video až k happeningu. Ve své práci se často noří do osobní i národní historie, zkoumá mechanismy paměti a politické kontexty. Významně se zabývá sochařským odkazem svého otce Miloše Zeta a jeho realizacemi z období socialismu (např. výstava Osud národa – sochař Otakar Švec v Brně). Jeho práce často zahrnuje důkladný výzkum a subtilní intervence do veřejného prostoru či historického narativu, jako například v projektu Kresby mořem. Zetova praxe zdůrazňuje téma konfrontace a potřeby neustálé reinterpretace historických odkazů, které nás stále obklopují.

 

Roman Týc / Ztohoven: Zatímco Týcova individuální tvorba se často soustředí na práci s technologiemi a jejich subverzí, kolektiv Ztohoven (jehož je Týc členem) je proslulý svými vysoce medializovanými a kontroverzními intervencemi. Ty s oblibou zpochybňují politickou moc a mediální narativy. Akce jako vyvěšení obřích červených trenýrek na Pražském hradě, projekt Mediální realita (fiktivní atomový výbuch v České televizi) nebo Občan K (výměna občanských průkazů) vyvolaly širokou společenskou debatu a často vedly k právním sporům. Jejich práce ztělesňuje přímou politickou kritiku a aktivistické umění, reprezentující konfrontační přístup, který je pro část umělecké scény po roce 1989 charakteristický.

 

Vojna Ztohoven: Časosběrný dokument Petry Nesvačilové o české umělecké skupině Ztohoven a ruské Vojně v průběhu dvou let po iniciační akci vyvěšení obřích červených trenýrek na Pražském hradě. Zdroj, odkaz k přehrátí: Česká televize, https://www.ceskatelevize.cz/porady/10408111009-cesky-zurnal/218562262600002/

Kateřina Olivová & Darina Alster: Dvojice výrazných feministických umělkyň, které často pracují se svými těly, performancí a komunitním zapojením. Olivová (*1984) využívá humor, nadsázku a své "velké tělo" k boření stereotypů spojených s ženstvím a mateřstvím; její akce Kojící guerilla tematizovaly přítomnost mateřského těla ve veřejném prostoru. Alster (*1979) zkoumá témata spirituality, rituálu, posthumanismu a queer identity prostřednictvím performance a instalace (např. Imago Dei, Nonbinary Madonna). Společně založily podpůrnou skupinu Mothers Artlovers a vedou ateliér Nová média II na AVU v Praze. Jejich práce staví do popředí genderovou politiku, témata péče a institucionální kritiku z feministické perspektivy.

 

Jiří Surůvka: Ostravský umělec (*1961), performer, malíř, kurátor. Klíčová postava ostravské scény, spoluzakladatel respektovaného festivalu Malamut. Jeho tvorbu charakterizuje všudypřítomná ironie, černý humor a ostrá kritika společnosti, války a mocenských struktur. Proslul svým alter-egem Batmana, kterého zasazuje do nečekaných a často absurdních kontextů. Reprezentuje specifický, kritický a často drsně humorný pohled na regionální identitu a širší společenské problémy z perspektivy průmyslového regionu.

 

Barbora Klímová: Konceptuální umělkyně, performerka a kurátorka (*1977). Je známá svými projekty, které se vracejí k českému konceptuálnímu a akčnímu umění z období normalizace a citlivě ho reinterpretují v současném kontextu (např. projekt Replaced). Její práce často zahrnuje archivní výzkum a subtilní rekonstrukce zapomenutých akcí. Zaměřuje se na témata paměti, kontextu a přenosu uměleckých myšlenek napříč generacemi. Představuje reflektivní, výzkumně založený přístup k historii performance art.

 

Lukas Hofmann (Saliva): Interdisciplinární umělec (*1993) pracující na pomezí performance, instalace a módy. Držitel Ceny Jindřicha Chalupeckého (2018). Jeho performance často zapojují pečlivě vybrané skupiny "aktérů" a zkoumají témata prekarity, identity, odcizení, intimity a těla v současné, často městské a digitálně prosycené kultuře. Tvorbu charakterizuje specifická, často znepokojivá estetika, propojování zranitelnosti a kontroly, nezřídka s využitím módních prvků jako symbolických nosičů. Reprezentuje mladší generaci potýkající se s globalizovanými úzkostmi a fluidními, neukotvenými identitami.

 

Marie Tučková: Multimediální umělkyně (*1994), pracuje s performancí, videem, zvukem a textem. Zkoumá témata hlubokého naslouchání, polyfonie hlasů, mytologie, ekologie a feminismu, často prostřednictvím kolaborativních a výzkumných projektů. Finalistka Ceny Jindřicha Chalupeckého (2020). Představuje nastupující zaměření na propojenost (lidskou i nelidskou), na ne-lidské perspektivy a na zvukové a narativní dimenze performance, které rozšiřují tradiční chápání tohoto média.

 

Milan Kozelka: (1948–2014) Významná postava starší generace, známý pro své land artové akce, body art, happeningy a politicky nabité performance a texty. Jeho série Kontakty s řekou Vydrou (1979) zahrnovala extrémní fyzickou odolnost a konfrontaci s přírodními živly, která hraničila se sebezničením. Pozdější práce zahrnovaly spolupráce (např. s Andreou Lexovou na Podvratných mýtech) a udržovaly si nesmlouvavě opoziční postoj vůči jakékoli moci. Jeho dílo představuje klíčové spojení s kořeny českého akčního umění a jeho étosem odporu. (Spolupracovala s ním i Tereza Damcová/Frída Kakao).

Stručné záblesky z dalších středoevropských zemí

Slovensko: Roman Ondák je mezinárodně uznávaný svými subtilními intervencemi a participativními díly jako Měření vesmíru, které jemně narušují běžné sociální situace. Sdílená historie a pokračující úzké vazby s českou scénou jsou zde patrné.

 

Performance Romana Ondáka - Měření vesmíru 2007. Britská galerie Tate zakoupila do svých sbírek performanci slovenského výtvarníka Romana Ondáka Measuring The Universe 2007 (Měření vesmíru). Spolu s díly dalších sedmi výtvarníků ji vystavuje přes léto v odbočce v St. Ives na jihozápadě Anglie.

Polsko: Má silnou tradici kritického a performativního umění, historicky spojenou se jmény jako Tadeusz Kantor nebo Jerzy Grotowski. Současná scéna zahrnuje umělce zabývající se genderem (Katarzyna Kozyra), kolektivní pamětí a sociální kritikou. Vliv nedávných politických posunů na klíčové instituce jako Zachęta nebo Centrum současného umění Ujazdowski Zamek je tématem samo o sobě. Existuje zde hustá síť galerií zaměřených na současné umění. Umělkyně jako Alicja Kwade nebo Agnieszka Kurant ve své tvorbě často využívají performativní nebo konceptuální prvky, i když primárně tvoří objekty a instalace.

 

Maďarsko: Aktivní scéna s rozmanitými postupy zahrnujícími malbu, performanci i fotografii. Působí zde časopisy jako Balkon a instituce jako ICA Dunaújváros nebo MODEM Debrecen. Mezi zmiňované současné umělce patří Zsofia Keresztes, Ádám Horváth, Marton Nemes, Botond Keresztesi, Andrea Éva Győri, duo Lorinc Borsos, Sári Ember, Gideon Horváth, Dominika Trapp, ale i starší generace jako Sándor Pinczehelyi či Gábor Erdélyi. Témata často zahrnují odkaz poválečné avantgardy, kritiku minulých i současných režimů a hledání současné maďarské identity.

 

Rakousko: Vídeň je významným centrem s historickou vazbou na vídeňský akcionismus. Současná scéna zahrnuje umělce jako byl Lois Weinberger (redefinující vztah umění a přírody), Sanja Iveković (významná postava feministického umění) nebo Gregor Schneider (známý svými znepokojivými prostorovými instalacemi). Události jako veletrh SPARK Art Fair Vienna pravidelně zahrnují performance. Vlivný časopis Spike Art Magazine sídlí ve Vídni a Berlíně.

 

Dánsko: Jak již bylo zmíněno, tato severská země se pyšní silnou a inovativní scénou performance art, která často překračuje hranice tradičních uměleckých disciplín. Umělci jako například Lilibeth Cuenca Rasmussen pracují s tělem, identitou a sociálními normami s osobitým smyslem pro humor a ironii, který je pro dánskou scénu charakteristický. Její otevřenost k experimentu a konceptuální hloubka z ní činí klíčového hráče na evropské umělecké mapě a zdroj inspirace pro středoevropské kolegy.

 

Lilibeth Cuenca Rasmussen: A Living Sculpture that Talks. Growing up an outsider in a rural area of Denmark, do you put on a show, or do you hide yourself? Performance artist Lilibeth Cuenca Rasmussen tells the story of her life and art, challenging cultural values and transforming pain into new energy. Zdroj: Louisiana DK, video k přehrátí na https://channel.louisiana.dk/video/lilibeth-cuenca-rasmussen-living-sculpture-talks

Dominantní témata napříč regionem:

• Sociální a politická kritika: Trvalé téma, které se vyvíjí od kritiky komunismu a jeho dědictví ke kritice současné politiky (Ztohoven), nacionalismu, dopadů kapitalismu a konzumerismu, institucionální moci (Alster/Olivová) a všudypřítomné prekarity.
• Tělo, gender, identita: Ústřední téma pro mnohé, zejména feministické umělkyně (Olivová; Alster; Tučková), zkoumající tělesné limity (Kozelka), genderové role, sexualitu, mateřství (Olivová/Alster) a fluidní, proměnlivé identity (Hofmann). Použití vlastního těla umělce jako nástroje i tématu je zde klíčové a často velmi osobní.
• Paměť a historie: Konfrontace s obtížnou minulostí, osobní i kolektivní (Zet; Klímová). Reinterpretace historických narativů nebo uměleckých odkazů, snaha porozumět tomu, jak minulost formuje přítomnost.
• Technologie a životní prostředí: Rostoucí zapojení nových médií (Týc), umělé inteligence (Havlík) a naléhavých ekologických témat (Tučková, Alster, raná tvorba Kozelky), reflektující proměny našeho světa.

Infrastruktura a platformy – Kde se to děje:

• Galerie/Muzea: V České republice hrají klíčovou roli instituce jako Galerie hlavního města Prahy (GHMP), DOX Centrum současného umění, Moravská galerie v Brně, PLATO Ostrava a MeetFactory v Praze. Národní galerie Praha a Národní muzeum také občas hostí výstavy současného umění, které mohou zahrnovat performativní prvky. Podobné instituce existují i v dalších zemích regionu (např. Ujazdowski Castle ve Varšavě, Kunsthalle ve Vídni). V Dánsku je významnou platformou pro performance art například Roskilde Festival, který pravidelně zahrnuje performativní umění ve svém programu, ukazujíc tak přesahy do jiných kulturních sfér.
• Festivaly: Významné jsou festivaly jako 4 + 4 dny v pohybu (Praha), Malamut Performance Meeting (Ostrava), nebo Divadelní Flora Olomouc (která má i sekci věnovanou performance art). Středoevropští umělci se často účastní i velkých mezinárodních přehlídek jako Benátské bienále nebo Documenta v Kasselu. V Dánsku je to například festival Metropolis, zaměřený na site-specific performance ve veřejném prostoru.
• Ocenění/Podpora: V ČR je klíčová Cena Jindřicha Chalupeckého pro mladé umělce, která často oceňuje právě performery (Hofmann, Tučková, Olivová). Významná je i Cena Michala Ranného pro etablovanější osobnosti (Havlík). Společnost Jindřicha Chalupeckého (SJCH) hraje důležitou roli v podpoře a zviditelňování mladých umělců. V Dánsku existuje řada grantových programů a uměleckých rezidencí, které podporují rozvoj performance art.
• Online platformy/Archivy: Artlist.cz slouží jako užitečná databáze současného českého umění včetně performance. Artycok.tv poskytuje cenný videoarchiv a platformu pro současné umění, často s dokumentací performancí. Artalk.cz je vlivný online magazín pokrývající současné umění včetně performance. V Dánsku je možné nalézt informace o performance art na platformách jako např. Kunsten.nu.

Ačkoliv Praha přirozeně představuje hlavní centrum dění, bylo by krátkozraké přehlížet významnou aktivitu odehrávající se i v Brně, které má silnou konceptuální tradici a instituce jako Moravská galerie, a v Ostravě, jejíž specifický industriální kontext a instituce jako PLATO či festival Malamut formují osobitou a často syrovější scénu. Tato decentralizace naznačuje, že česká (a potažmo středoevropská) scéna je regionálně rozmanitá a není závislá pouze na hlavním městě. Samotná Střední Evropa může být vnímána dvojznačně – jako historické a geografické centrum kontinentu, ale zároveň i jako určitá periferie ve vztahu k dominantním západním trhům a uměleckým narativům. Tato dynamika, toto napětí mezi centrem a periferií (jak vnitřní, tak vnější), nevyhnutelně ovlivňuje témata i recepci umělců z regionu, kteří se neustále pohybují mezi lokálními specifiky a snahou uspět na mezinárodních platformách. Porozumění scéně tedy vyžaduje pohled za hranice Prahy a zohlednění komplexních vztahů mezi národními centry, regionálními uzly a pozicí celého regionu v globálním uměleckém světě. V tomto ohledu je inspirativní sledovat i vývoj v zemích jako Dánsko, které si, možná i díky své specifické pozici, dokázalo vybudovat silnou a respektovanou pozici na mezinárodní scéně současného umění.

 

Efemérnost performance art. Zdroj: AI

Tabulka: Klíčoví současní středoevropští performeři (Výběr)

Jméno umělce	Země	Klíčové charakteristiky/Témata	Příklad díla/projektu zmíněný v textu
Vladimír Havlík	CZ	Průkopník, land/body art, konceptualismus, dokumentace, AI	Pokusná květina, (A)I Performer
Martin Zet	CZ	Multimédia, osobní/národní historie, paměť, konfrontace s minulostí	Osud národa, Kresby mořem
Ztohoven (kolektiv)	CZ	Intervence, aktivismus, politická kritika, média, technologie	Červené trenky, Občan K
K. Olivová/D. Alster	CZ	Feminismus, body art, gender, mateřství, spiritualita, komunita, instituce	Kojící guerilla, Imago Dei
Jiří Surůvka	CZ	Ostrava, ironie, humor, kritika společnosti/války, alter-ego	Batman performance
Lukas Hofmann (Saliva)	CZ	Mladší generace, performance/móda, prekarita, identita, tělo v digi kultuře	---
Roman Ondák	SK	Subtilní intervence, participace, každodennost, pozorování	Měření vesmíru
Lilibeth Cuenca Rasmussen	DK	Tělo, identita, sociální normy, humor, ironie	---

 

Jak prodat okamžik (nebo alespoň jeho ducha): Performance na trhu s uměním

Jedním z největších paradoxů, a možná i zdrojů tiché fascinace a znepokojení, které performance art provází, je jeho vztah k trhu s uměním. Jak, proboha, prodávat a sbírat umění, které je ze své podstaty efemérní, často programově antimaterialistické a založené na živém, neopakovatelném prožitku, a to v systému, který je historicky orientován na trvanlivé, vlastnitelné objekty? Ta otázka v sobě skrývá cosi hluboce nejistého, podobně jako když zahlédnete v zrcadle odraz něčeho, co tam být nemá, co narušuje očekávaný obraz reality. Hodnota performance často spočívá právě v onom jedinečném živém setkání, v té sdílené chvíli, kterou nelze vlastnit ani replikovat stejným způsobem jako obraz nebo sochu. A přesto, mechanismy pro začlenění performance do sbírek a na trh se postupně vyvíjejí, zdokonalují, jako by se snažily spoutat neuchopitelného ducha, polapit jej do sítě smluv a certifikátů.

 

Mechanismy prodeje – pokusy o zkrocení:

• Dokumentace: Nejběžnější a zdánlivě nejpřímočařejší metoda. Zahrnuje prodej fotografií, videí nebo audio záznamů performance. Zůstává však neodbytná otázka: je tato dokumentace samotným dílem, pouhým záznamem minulé události, nebo něčím úplně jiným, samostatnou entitou? Je to jako snažit se zachytit vůni letního deště do lahve – něco podstatného vždycky unikne. I etablovaní umělci jako Marina Abramović prodávají fotografickou dokumentaci svých akcí, často však za ceny, které nedosahují částek obvyklých u srovnatelných objektových děl. Jako by trh sám tušil, že kupuje jen stín.
• Relikvie/Rekvizity: Objekty použité nebo dokonce vytvořené během performance mohou být prodávány jako artefakty, stopy minulé akce, nebo dokonce jako samostatné sochy. Tyto předměty nesou auru minulého okamžiku, podobně jako zkameněliny připomínají dávno vyhynulé tvory. Jsou to svědkové, kteří ale nemohou vyprávět celý příběh.
• Instrukce/Partitury/Certifikáty: Sofistikovanější metoda zahrnuje prodej práv a detailních instrukcí k opětovnému provedení díla sběratelem nebo institucí. To vyžaduje precizně formulované smlouvy definující parametry, trvání, počet performerů, kontext provedení atd. Extrémním příkladem je praxe Tina Sehgala, který svá "konstruovaná prostředí" předává pouze ústně, bez jakéhokoli písemného záznamu, jako by šlo o křehké ústní zaříkání, které se nesmí zapsat.
• Zakázky/Honoráře: Instituce nebo sběratelé si mohou objednat vytvoření nové performance přímo na míru nebo platit umělcům honoráře za živé prezentace či rekonstrukce starších děl. Model nákupu práv na určitý počet "iterací" performance, jaký například uskutečnila irská Arts Council, je jednou z možností, jak se instituce snaží vypořádat s časovostí díla. Připomíná to trochu rituální opakování, které má udržet myšlenku živou.
• Role institucí a galerií: Muzea jako Tate Modern v Londýně aktivně získávají performativní díla do svých sbírek a vyvíjejí nové protokoly pro péči o ně, pro jejich konzervaci a případné opakované provádění. Galerie působí jako zprostředkovatelé, usnadňují prodej dokumentace či práv a spravují práva umělců, jako by se snažily zkrotit divokou, neposednou energii performance a napasovat ji do tržních struktur.

Z perspektivy umělce hraje důležitou roli ochrana duševního vlastnictví (autorská práva k jednotlivým složkám díla, práva výkonného umělce). Umělci musí sami rozhodnout, co vlastně tvoří jejich "dílo" v případě performance a jak, případně zda vůbec, může být prodáno nebo znovu provedeno jinými. Nelze opomenout ani ekonomickou nejistotu, které mnozí performeři čelí. Obtížnost monetizace jejich práce je často v paradoxním kontrastu k intenzitě, nasazení a někdy i fyzické náročnosti jejich projevů. Je to další znepokojivý aspekt tohoto uměleckého pole.

 

Přestože je dokumentace primárním způsobem, jak se performance dostává na trh, zásadně transformuje dílo. Převádí jej z živého, efemérního zážitku na statický objekt (fotografie) nebo opakovatelný záznam (video). Performance je definována svou živostí a pomíjivostí, zatímco trh primárně obchoduje s objekty nebo přenositelnými právy. Dokumentace se tak stává hlavním prostředkem prodeje, avšak zachycuje pouze reprezentaci, nikoli samotný prožitek, atmosféru, napětí mezi umělcem a publikem. Sběratelství performance prostřednictvím dokumentace proto zahrnuje inherentní kompromis: překládá dílo založené na čase, prostoru a prožitku do jiného média. To potenciálně mění jeho význam a dopad, ale zároveň ho zpřístupňuje trhu a umožňuje jeho zařazení do historického záznamu. Toto napětí mezi uchováním/komodifikací a základní, neuchopitelnou povahou performance art zůstává klíčovým dilematem. Je to jako snaha uchovat si sen po probuzení – vzpomínka zůstává, ale živost a bezprostřednost jsou pryč. Krátká zmínka o tom, že se i s tímto současným uměním obchoduje, že se kupuje a prodává, je tedy na místě, ačkoliv tržní mechanismy jsou zde podstatně komplexnější a méně přímočaré než u tradičních médií jako malba či sochařství.

 

Co zůstává, když akce skončí?

Současná středoevropská scéna performance art je tedy živým, mnohovrstevnatým a často nepokojným polem. Vyznačuje se pozoruhodnou rozmanitostí přístupů, silným kritickým zapojením do společenských a politických otázek a vědomým či nevědomým čerpáním z bohatého a komplikovaného dědictví konceptuálního a akčního umění minulých dekád. Umělci v regionu se vyrovnávají se specifickými tematickými okruhy, které rezonují s místní historií i globální přítomností – od politických a společenských otázek přes intimní zkoumání těla a identity až po reflexi historie, paměti a dopadů nových technologií. Porozumění nuancím mezi pojmy jako performance, happening a intervence, jak jsme se pokusili naznačit, je přitom klíčové pro hlubší pochopení strategií a záměrů jednotlivých děl. V širším evropském kontextu pak hraje významnou inspirační i srovnávací roli dánská performance art scéna, která svými inovativními a často nekonvenčními přístupy obohacuje a provokuje umělce napříč kontinentem.

 

Performance art ve Střední Evropě rozhodně nelze vnímat jako nějakou okrajovou, marginální aktivitu pro pár zasvěcených. Je to zásadní prostor pro kladení obtížných, někdy až nepříjemných otázek, pro zpochybňování zavedených norem a mocenských struktur, pro reflektování společenských posunů a pro podporu dialogu, i když třeba jen tichého a vnitřního. Hraje důležitou roli při artikulaci a zviditelňování perspektiv, které by jinak mohly zůstat opomenuty nebo umlčeny.

 

Jaké jsou možné budoucí trajektorie? Bude se dále prohlubovat zapojení umělé inteligence a digitálních technologií do živých akcí, jak naznačuje aktuální práce Vladimíra Havlíka? Zůstanou přímé, aktivistické intervence ve stylu Ztohoven prominentní formou uměleckého vyjádření v regionu? Jak se bude trh a institucionální praxe dále přizpůsobovat paradoxnímu úkolu sbírání efemérního umění? Odpovědi se teprve rýsují, jsou nejasné jako stíny na zdi jeskyně v Platónově podobenství. Jisté však je, že performance art, se svým nesmlouvavým důrazem na přítomnost, tělesnost a interakci, zůstává relevantním a dynamickým nástrojem pro porozumění a snad i pro spoluutváření naší neustále se proměňující reality. Je to umění, které, slovy Roberta Rauschenberga, "odmítá usednout". A právě v této neposednosti, v tomto odmítnutí klidu a konečné formy, tkví jeho trvalá vitalita a znepokojivá přitažlivost. V následujících článcích se, jak bylo slíbeno, podrobněji zaměříme na specifické scény a klíčové umělce v jednotlivých zemích střední Evropy a také v Dánsku.

Zdroje a další lákadla

Zdroje:

• Bishop, Claire. Artificial Hells: Participatory Art and the Politics of Spectatorship. Verso Books, 2012. (Zásadní kniha zkoumající participativní umění, jeho historii a politické implikace, včetně kritického pohledu na jeho étos.)
• Bourriaud, Nicolas. Relational Aesthetics. Les Presses du Réel, 2002. (Vlivný text, který definoval tzv. relační estetiku a analyzoval umění zaměřené na mezilidské vztahy a sociální kontexty.)
• Heathfield, Adrian. Live: Art and Performance. Tate Publishing, 2004. (Přehledové dílo mapující historii a teorii live art, vydané prestižní institucí.)
• Phelan, Peggy. Unmarked: The Politics of Performance. Routledge, 1993. (Klíčová teoretická práce o politice performance, její efemérnosti a vztahu k viditelnosti a neviditelnosti.)
• arxiv.org (Otevřený archiv odborných preprintů a publikací z různých oborů, včetně umění a humanitních věd; může obsahovat relevantní studie a teoretické texty.)

Další čtení:

• Artlist.cz: https://artlist.cz/ (Online databáze současného českého umění, včetně profilů umělců a informací o výstavách.)
• Artycok.tv: https://artycok.tv/ (Videoarchiv a platforma pro současné umění, často s dokumentací performancí a rozhovory.)
• Artalk.cz: https://artalk.cz/ (Online magazín přinášející recenze, zprávy a kritické texty o současném umění v ČR i zahraničí.)
• Kunsten.nu: https://kunsten.nu/ (Přední dánská online platforma pro současné umění, nabízí přehled o dění na dánské scéně.)

Titulní obrázek:

• Frída Kakao/Bubačka, https://fridakakao.bandcamp.com/album/kozelkoviny

Klíčová slova:

• performance art, akční umění, současné umění, Střední Evropa, efemérní umění, tělo v umění, umělecká intervence, happening, live art, trh s uměním, umělecká kritika, Dánsko

 

Vášnivá, názorově pestrá a někdy i poněkud zmatená diskuse pod článkem o současném umění. Zdroj: Vytvořeno pomocí Google Gemini AI

Podněty k diskusi čtenářů

1. Článek popisuje, jak se i prchavé performance art stává součástí trhu s uměním (prodej dokumentace, práv k provedení atd.). Jak vnímáte hodnotu takového díla ve srovnání s tradičním obrazem či sochou? Může mít 'okamžik' nebo jeho záznam srovnatelnou kulturní, společenskou či dokonce finanční hodnotu? A jak by se měla případně určovat?
2. Mnoho děl performance art (např. akce Ztohoven) záměrně provokuje nebo narušuje zažité normy. Kde vidíte hranici mezi uměleckou provokací, která podněcuje k zamyšlení, a akcí, která je samoúčelná nebo jen šokující? Je pro vás přijatelné, aby umění bylo nepohodlné nebo konfrontační?
3. Autor zmiňuje důraz performance na živou, fyzickou přítomnost jako možný 'vzdor' vůči dnešní digitální době. Jaký význam má podle vás živé setkání s uměním (a umělcem) v době, kdy většinu obsahu konzumujeme přes obrazovky? Může nám performance nabídnout něco, co jiné formy umění nebo digitální média nedokážou?