Jsme zvyklí na představu, že společnost je formována hlavně svým ekonomickým uspořádáním. Ne že by toto hledisko nemělo svou váhu, ale zdaleka není jediné, a je otázka, proč by mělo být tím hlavním. Ke spokojenosti života sice patří, že nemáme hlad, ba že můžeme žít relativně slušně, ale není to dostatečná záruka příjemnosti života. Ten je pestřejší. Podobně je tomu i s garancí lidských práv. Díky za ně, ale je to opět spíše příznivá podmínka než záruka spravedlnosti a spokojenosti.

Ve snaze najít nějaká zajímavější kritéria než ekonomická, jsem se kdysi začetl do Platónovy Ústavy a byl jsem zle překvapen, s jeho Zákony je to ještě horší. Prostě vize totalitního státu, který omezuje pohyb občanů a striktně reguluje všechno možné, od kulinářských rozmařilostí přes texty básní a písní po styl hudby. Nemluvě o společném vlastnictví žen filosofy obce. Trpké konce Sókratova odkazu. Samozřejmě se to všechno dá vyložit lecjak jinak, třeba jako ironie, nebo alegoricky. Tradičně je přece Ústava chápaná jako výklad o strukturách duše pomocí metafory obce. A mezi tím vším je v jejím textu spousta zajímavých věcí. K Platónově cti nutno také zmínit, že v mládí odmítnul pozvání do oligarchické „vlády třiceti“, ve které byli jeho starší příbuzní.

Mezi Platónovými inspiracemi k cenzuře najdeme v Ústavě odkazy na jakéhosi Dámóna, který prý rozuměl tomu, jak s povahou obce souvisí nejen texty písní, ale už jejich hudební styl. Nechme teď stranou spory o výklad Platónovy Ústavy a podívejme se, jak to myslel ten Dámón. Nebojte se, nebudeme ho následovat, pouze si všimneme určitého postřehu, ze kterého mohou plynout i docela jiná poučení.

 

Dámón z Athén

Dámón z Athén (alias z Oe, z athénského dému Oioa) bývá řazen mezi pozdní předsokratiky, ale není to příliš známá postava. Žil v 5. století před n. l., byl učitelem a pak poradcem vladaře Perikla. Jeho odborností prý byla muzikologie, i když se leckdo domníval, že se jednalo spíše o zástěrku jeho širšího vlivu na Periklovu politiku. U značné části lidu byl velice neoblíbený, nejspíš (nebo také) kvůli návrhům daní. Často bývá považován za pythagorejce, přestože se reálně vzato stýkal spíše se sofisty, například s Prodikem. S pythagorejci jej spojovalo téma hudební teorie, navíc bývá občas zaměňován s Dámónem ze Syrakús.

 

Působení hudby podle Dámóna

Neříkám, že to tak opravdu vždycky je, ale jako rozcvička k dalšímu uvažování to může být dobré, nebo aspoň zajímavé svou nezvyklostí. Dámón prý napsal (zlomek B 10):

„Nikde se totiž charakter hudby nemění beze změn nejdůležitějších politických zákonů obce.“

Platón tento citát uvozuje slovy (Ústava IV, p. 424c): „Je totiž třeba vyvarovat se proměn druhu hudebního kánonu, neboť to ohrožuje celkově“. A po citaci Dámóna dodává: „A já mu věřím.“

Působí to málem komicky. Změna stylu hudby jako ohrožení státu a lidství? No, minulý režim k tomu měl schvalovací komise při jakýchsi přehrávkách, nebo jak se to jmenovalo. Prý leckdy něco nepovolil nejen kvůli textu. Že by nás však opravdu ohrožovaly proměny hudby během posledních několika generací? Hudbě nerozumím, navíc jsem nahluchlý, tak nebudu uvažovat o tom, v jakých druzích nebo žánrech hudby se změny udály; ale všimnul jsem si jich i já, navíc toho, že někteří lidé to velice prožívali. Dámón a po něm i Platón zjevně míní, že už rytmus hudby koreluje se způsoby lidského jednání (Ústava III; 400b):

„O tom se tedy poradíme také s Dámónem, řekl jsem, které takty odpovídají nesvobodnému chování, zpupnosti nebo šílenství a jiným špatnostem, a které patří k opačným vlastnostem…“

 

Dámón dokonce tvrdil, že hudebník má blízko ke všem zdatnostem. Nevíme, zda si to opravdu myslel, nebo to byla návlačka vlivu na Perikla. Filodémos o tom píše (De musica I,13): „Otáže-li se někdo, zda hudba vede ke všem zdatnostem nebo jenom k některým, odpovídám podle Dámóna, že hudebník je blízko všem. Říká totiž, že chlapec, který zpívá a hraje na kitharu, má projevovat nejen statečnost a rozvahu, nýbrž také spravedlnost.“ Necháme teď stranou, kdy na tom může něco být, a kdy popsaná představa působí téměř komicky. Ona „zdatnost“, řecky areté, v té době znamená dost přesně to, co fitness u Darwina, tedy celkovou schopnost, později se tento termín posune k významu ctnost.

Za tímhle vším stojí představa, že hudba je projevem stavů duše, a že její stavy také zpětně ovlivňuje. Tak to chápal i Athénaios (Deipnosophistae XIV,25):

„Ne špatně říkají stoupenci Dámóna z Athén, že z pohybu duše nutně vznikají zpěvy a tance, že svobodné a krásné zpěvy a tance činí [duše] takovými a naopak.“

Můžeme se dozvědět aspoň trochu o tom, jak to prý funguje (Aristides Quintilianus, De musica II,14):

„Dámón a jeho stoupenci ukazovali, že tóny souvislé melodie vytvářejí ve všech podobně klidnou povahu, není-li v nich, a vyvádějí ji na povrch, pokud je skryta uvnitř…“

Na tom by mohlo něco být. Ale proč by se o preferování takových melodií měl starat stát?

 

Víno, ženy a zpěv

Ve vtipu z konce šedesátých let dědkové lkají nad tím, že mladí jsou teď samý alkohol, sex a bigbít. „Nám stačilo víno, ženy a zpěv.“

Každá generace má svoje, a většinou to nevede k pádu civilizace. Nad spády mládeže se naříká přinejmenším od té doby, co máme písmo, díky němuž o tom dodnes víme. Většinou to dopadlo nějak příčetně, lkající starci postupně vymřeli, mladí zestárli a koloběh se opakoval, alespoň v hrubých rysech, byť detaily se proměňovaly.

Proměny hudby jsou nejspíš jedním z podceňovaných znaků proměn civilizací. Teď je však na čase zmínit další a možná ještě zásadnější proměny.

 

Drogy

Typ civilizace koreluje také s převládající kulturní drogou. Souvisí se stylem fantazií a jejich prostřednictvím s výtvarným cítěním a možná i s typem intelektu. Těžko říct, co je čeho příčinou. Kdy jde o výsledky používání drogy, a kdy proměněné tužby vedou k volbě té či oné drogy. Tradiční možnosti bývaly např. makovice, víno nebo pivo, houbičky. V Řecku archaické a klasické doby to bylo jednoznačně víno, taky v souvislosti s kultem Dionýsa a s kulturní formou symposií, tedy společných pitek, často s intelektuální zábavou. Mezi úvahami o konci Říma najdeme také pokusy svádět jej na nové psychotropní látky, nejspíš importem z Východu. Jenže svádět úpadek Impéria na to či ono (efedru, olověné trubky, slazení octanem olovnatým, daně, odcizení provinčnímu lidu…) je velice ošidné, i když na lecčems z toho může něco být. U části uváděných položek bych spíše než o příčině uvažoval o korelaci s nejasnou kauzalitou. A stejně nevíme, kolik těch příčin pádu vlastně bylo, a která by měla být ta hlavní. On se ten pád neudál jednorázově, byl to dlouhý a nenápadný proces.

Termín kulturní droga není hodnotící, jen popisuje roli psychotropních látek v různých kulturách. Sám o sobě takové věci neobhajuje ani nekritizuje. Jde jen o specifikaci „účinné látky“ ve smyslu farmakon, což původně znamenalo lék nebo jed, rozdíl je často dán pouze dávkováním a okolnostmi. Různé kultury se ne vždy navzájem snášejí a podobně je tomu i s jejich drogami. Každá z nich má tendenci ve svém prostředí volat „já nejsem droga, jsem normální“ a současně upozorňovat na rizika (ostatních) drog. Bývají návykové, to kultury taky. S emocemi je to taky tak.

Řekové ranější antiky byli věrní vínu, s makovicemi pracovali spíše lékaři. Tuto až naivitu Řeků ranější antiky pěkně ilustruje Hérodotovo vyprávění o konopí u Skythů. Kontextem je popis jejich zvyků, včetně zmínky o oděvech nejen lněných, ale také konopných (Dějiny IV,75 v překladu J. Šonky):

„Skythové si berou konopné semeno, zalezou s ním pod plstěné pokrývky a potom je házejí na kameny ohněm rozžhavené. Semeno začne dýmat a vyvíjí tolik par, že by to nedokázala žádá řecká parní lázeň. Skythové takovou lázeň mají rádi a výskají radostí. Mají to místo koupele, neboť se vůbec nekoupají ve vodě.“

Při importu drog nebo změně kultury se problémy prohlubují. Mnohé dosavadní zvyky se začnou jevit jako nanejvýš problematické, třeba alkohol v očích nejen abstinentů. Novinky sice působí také chaos a škody, většinou se ale postupně etablují, i když ne vždy oficiálně.

Bohatí lidé většinou pili lepší víno než chudí, a s určitými výjimkami to platí i dneska. Dnes se bohatí a chudí liší také jinou paletou drog. Nevyznám se v drogách, ale i ke mně došlo, že třeba na kokain prý každý nemá. To může zvětšovat rozdíly v mentalitě různých vrstev společnosti i co do typu představivosti.

(Z mého hlediska je věčná škoda oné výsadní pozice vína, jaká byla spojená s řeckou kulturou. Ostatní jsou pro mě cizí světy. Jejich účinným látkám se vyhýbám z důvodu volby kultury, ne kvůli hlediskům zdravotním nebo právním. Nechci tuto svou staromilnost vnucovat, jen by si každý, kdo si zadává s něčím jiným, měl uvědomit, že vstupuje kamsi jinam, a že se s tím taky musí umět zacházet, přinejmenším jako s vínem.)

 

Kolik zrovna máme pohlaví?

Jakožto savcům je lidem vlastní pohlavní dimorfismus. Jeho gradient je ovšem různě strmý, a to jak v rozličných makroregionech, tak v různých vrstvách společnosti. Jde o gradient, tedy o polaritu v plynulém spektru a v jeho distribuci. Když naměřené sekundární pohlavní znaky, třeba tvarů obličeje, vyneseme do grafu (histogramu podle četnosti), dostaneme cosi jako dvojitou gausovku. Různá prostředí se liší tím, jak jsou její vrcholy vzdálené a jak hluboké je (statistické) „údolí“ mezi nimi, tedy mezi typickými (nejčetnějšími) ženami a muži. S primárními pohlavními znaky je tomu prý podobně. Řecká antika proto vystačila s tím, že rozlišuje lidi na muže a ženy. Už tehdy platilo, že někomu se líbí spíše extrémy, někomu radši méně vyhrocené polarity. Přitom věděli, že v málo četných případech nemusí být ten dimorfismus jasně rozhodnutý, ať už pro nevyvinutost pohlaví nebo pro přítomnost obojích primárních znaků, tedy hermafroditismus, většinou jen částečný. To ovšem nepopíralo případnost oné diferenční škály muži/ženy, bylo to jen upozornění, že jde o škálu, nikoli o ostré dělítko. Tedy podobně, jako máme lidi malé a lidi vysoké, ale s opačným statistickým rozložením, v případě distribuce výšky je uprostřed maximum a nikoli minimum četnosti. Tím spíše důvěrně znali, že erotické preference nemusí souviset s pohlavím, ba ani s mírou jeho exprese. Například různé podoby homosexuality nemíchali s rozlišením na muže a ženy. Různé libosti a různá sociální jednání totiž souvisí s konstitucí jen volně, což platí i ve zcela jiných oblastech zájmu. (Ne každý hromotluk je násilník a heterosexuál, podobně i v jiných případech a kombinacích.)

 

Řekové si vybrali cestu rozlišení lidí na muže a ženy, podle orientovanosti oné diference. Nikoho by nenapadlo označit třeba homosexuály za třetí pohlaví. Jsou to přece muži, akorát že se jim líbí kluci nebo chlapi. Analogicky u žen, viz lesbická láska. Větším problémem bylo pochopení intersexuality. Vnímali ji jako pozici v okolí pomyslného středu pohlavní polarity, a pro její vzácnost se tímto problémem zabývali jen okrajově. Hypoteticky by sice bylo možné ji pochopit jako zvláštní pozici v okolí pomyslné nuly, jako tomu prý bylo v některých kulturách, ale vybrali si popis, v němž je okolí pomyslného středu stále součástí oné základní škály.

Problém začne tehdy, když potřebujeme plynulou škálu nějak formálně rozříznout na ostře definované stavy, na jednoznačná zařazení. Třeba pro účely sportu. Je to podobné, jako kdybychom měli lidi rozčlenit na malé a vysoké, ale snazší díky jinému rozdělení četnosti. Samozřejmě to občas může být důvodem ke sporům, ale nejspíš ne k proměně society. Dostatečným lékem snad může být, že zařazení do patřičného klastru je míněno jen k danému účelu (třeba kategorii sportovní soutěže) a moc toho nevypovídá o ostatních parametrech a vlastnostech dotyčného.

Nová doba to ovšem proměnila mánií identity a definic. Z klasického novověku jsme zdědili představu (podle mého mínění falešnou), že máme nějakou jednoznačnou identitu, jen ji najít. Po existenciálním (vesměs marném) hledání identity nakonec nastoupila touha ji přímo definovat. Společnost lidi ráda klastruje, přiřazuje jim definiční známky, ne vždy lichotivé, spíše jako nálepky umožňující specifické dehonestace. Na tuto nevlídnou aktivitu mnozí zareagovali tím, že se raději definují sami, než budou definováni. Takové sebedefinice bývají často podobně karikaturní jako definice, které nám přiděluje veřejné mínění.

Další novinkou se stalo oproštění pojmosloví od vlivu tradičních biologicky založených škál. Samozřejmě se najdou i lidé, kteří se těžko smiřují se svou podobou a svými spády. O jejich „hodnotě“ to nijak nevypovídá, můžou to být lidé ctní i pěkní dobytkové, jako v kterýchkoli jiných případech. Nastal však zmatek. Opuštění biologicky založené škály se neblaze zkombinovalo s oprávněnou frustrací menšin, dokonce i s naprosto jiným plně oprávněným problémem, s rovnoprávností žen. Po feminismu přišla představa, že pohlaví si můžu definovat. Asi jsou případy, kdy to má svou váhu, podobně tomu, jako ne každý, kdo si barví vlasy, tak nemusí vždy činit pouze z rozmařilosti. Jenže je to jen název, podobně jako barva těch barvených vlasů. V naší společnosti má ovšem název velkou váhu, to je dědictví sofistického principu, že závisí hlavně na tom, jak něco nazveme. Takže prý máme přinejmenším desítky pohlaví. Dokonce ke mně došlo, že kterási žena, dokonce z nějaké psychologické instituce, se sexuálně definuje jako želva. To je snad jen hloupý vtip, i když se asi stal. Zapomínáme na to, že řada lidských projevů je situačně vázaná, a marně se hledá vždy platná definice té či oné identity. Při hře může být zábavné leccos, ale mimo hru je nálepka „želva“ přinejmenším podivná.

##seznam_reklama##

Politika, média, reklama

Nakonec jen zmínka o tom, co je dnes patrně nejvlivnější. Politika, média a reklama jsou na světě od nepaměti, prostě hodně dlouho. Média můžou mít různé podoby. Kdysi po zvuku bubnu nebo trubky hlasatel vyvolával nějaký výnos, organizační opatření nebo varování před nebezpečím. Jindy může vyvolávat reklamu na nějaké zboží a hospoda může být označena lákavým štítem, nejen informačním. Do toho přijdou změny. Jasně vidíme technické novinky: noviny, rozhlas, film, televize, dokonce v zásadní mýtotvorné roli, pak internetová (a)sociální média produkující sociální bubliny. Méně jasné jsou změny při prolínání médií s politikou a reklamou, až k vytvoření provázaného klubka všeho toho. Prakticky cokoliv z toho si pak lze koupit, a to za peníze, které vesměs pocházejí z tohoto koloběhu; účast na něm se dokonce považuje za „práci“, neboť působí zisk. S tímhle nejspíš začaly řeči řeckých sofistů a pak latinských řečníků, ale dnešní konce jsou úplně propletené. Poctivější z lidí se na udržování celého koloběhu podílejí prací, filutové spíše ziskem. Řadu věcí máme zdánlivě zadarmo, zaplatí je reklama. Jenže my to stejně zaplatíme, třeba při koupi jakéhokoli zboží, plus nefinančně, zapojením do všeobecného příklonu k blbosti. Nechci to teď začít rozplétat, protože bych fušoval mimo obor už příliš a hrozilo by, že budu jen dědkovsky prskat. Vidím to hodně černě. Konec světa nebude, ale konec nebo aspoň důkladný otřes civilizace evropského typu už nastal. (Jen kvůli úpěnlivé žádosti surrealistických a freudovských přátel jsem to předloni popsal pro Analogon a teď naneštěstí vidím, že téměř prorocky.)

A do toho všeho přišla ještě AI. Za její hlavní problém považuju, že je vyškolená tak, aby uspokojovala i jiné touhy uživatele než informační, aby je dokonce množila. Vedle navýsost užitečných aplikací byla prostě zapojena do cyklu konzumních potřeb, od nápodob vzdělání po nabádání ke koupi nebo aspoň vyhledání toho či onoho. A to se zatím nabízí převážně v podobách proškolených relativně „humánně“, tedy uhlazeně. Až se jí chopí razantnější vrstva společnosti, přispěje k nadvládě hulvátů. Nebojím se ani tak nadvlády robotů nad lidmi, jako spíše zneužití robotů, napřed k pokrytecké konzumní nápodobě humanismu, pak k hulvátství prostému. Potom by si boti mohli vzít vzor i z lidské bezohlednosti.

Každopádně platí, že tolik změn naráz není znakem stabilní situace, ani nepřispívá k orientaci ve společnosti. Komplikuje to i schopnost orientace na světě, v některých vrstvách je dokonce zpochybněna váha racionálních výkladů. Naštěstí sluníčko dál vychází a zapadá a hvězdy svítí. Jen se na ně občas podívat, třeba pro odstup od aktuálního sociálního hemžení.

 

Filosofie jako lék?

Často potkávám otázku, kterou filosofickou nauku v naší době následovat. Dokonce kterého filosofa. Na to je těžké odpovídat, možná až nepatřičné. Sám za nejvýznamnější filosofy nové doby považuji Charlese Darwina a tvůrce kvantové fyziky, ale to je věc názoru. Kdybych měl jmenovat někoho konsenzuálního co do filosofičnosti, napadl by mě třeba Bertrand Russell (1872-1970), to je bez problémů, navíc nobelista. Pro jistotu bych to doplnil někým z úplně jiného soudku, třeba Lev Šestov (1966-1938), a samozřejmě bych přihodil „svého“ Hérakleita. Jenže to jsou spíš provokace, naštěstí pluralitní, takhle problém nestojí. Představa o následování určitého myslitele je totiž spíše náboženská. Intelektuálním tématem může být jen pokračování v určité třídě metod výkladu, nebo zohlednění problémů, které dotyčný odkryl, to je podobné jako v přírodních vědách. Osoba autora s tím nemívá moc co dělat, jak říkal už Roland Barthes.

Filosofie občas může být lékem, když kriticky upozorní na neřešené problémy. Pokud však podlehne pokušení a začne radit, dokonce přesvědčovat spíše řečí než rozkrýváním empirie, stane se ideologií. Nadějný lék se promění v kulturní drogu, na které si pěstujeme závislost, v nejhorším případě v jed.

 

Literatura

Platón: Ústava. Přeložili Emanuel Peroutka a František Novotný. Praha: Laichter 1921, Okiúmené 1999, 2017. Překlad Radislava Hoška: Antická knihovna 1993.

Dámón (text a překlad) na mé doméně fysis.cz.

Robert W. Wallace: Reconstructing Damon: Music, Wisdom Teaching, and Politics in Pericles' Athens. Oxford 2015. (Doznávám, že jsem tuto knihu nečetl, uvádím ji pro pilnější čtenáře.)

Z. Kratochvíl: Suicidální povaha naší kultury mezi hulvátstkým a masochistním narcismem. Analogon 101 (2023), s. 17-22.