Je zvláštní, že v základech evropského pojetí intelektu je přítomná také řada metafor a podobenství. Podobenství se dobře pamatují a svou přinejmenším zdánlivou pochopitelností bývají vhodná k popularizaci. Některá jsou přímo vtíravá. Mistrem takovéhoto zakládání intelektuality je Platón. Nabídne sugestivní obraz a my nevíme, nakolik jde o geniální zkratku, dobře zapamatovatelný symbol jako klíč k pochopení skutečnosti, – a nakolik spíše o past, do které emoce probuzené obrazem zatáhnou také intelekt. Tři ze slavných Platónových podobenství najdeme v Ústavě (Πολιτεία, Politeia), v těsném sledu za sebou. V pořadí spisu to je podobenství o Slunci, podobenství o dělení úsečky a podobenství o jeskyni. Začneme teď posledním z nich, věrni většině výkladové tradice, protože je názorné a nejvíce emočně vyhrocené, obsahuje dokonce i děj.

Zkusíme co možná věrně sledovat text a hledat Platónův záměr, tedy záměr této pasáže v kontextu díla. Necháváme otevřené, zda se tím zabýváme proto, abychom pochopili skutečnost samu, málem „jak to je“; nebo abychom pochopili pouze tuto jednu z verzí evropské intelektuality; v krajním případě, abychom pochopili mechanismus nalíčené pasti. Vezmeme to od začátku VII. knihy (v novodobém smyslu kapitoly) Ústavy, psané v Athénách snad někdy kolem roku 380 před n. l.

 

Expozice

(VII,1; p. 514a) „A nyní, pokračoval jsem, představ si rozdíl mezi duší vzdělanou a nevzdělanou tímto podobenstvím.“

První věta kapitoly rovnou říká, že to bude podobenství o vzdělání (παιδεία, paideia), což se dá přeložit také jako o výchově, prostě o tom, co má z dítěte (pais) udělat samostatného člověka. Nevzdělanci jsou zajatci jeskyně.

 

(514a-b) „Představ si lidi v podzemním jeskyňovitém obydlí. (…) Od svého dětství tu jsou připoutáni za stehna a šíje tak, že nemohou chodit. Nemůžou ani otáčet hlavou, dívají se pouze dopředu. Světlo jim poskytuje oheň, planoucí dost daleko a výše za jejich zády. Mezi ohněm a připoutanými lidmi si představ cestu, kolem které vede hrazení zbudované tak, jako mívají kejklíři před diváky zábradlí, za nímž provádějí svoje kousky.“ Paravan tohoto divadla je samozřejmě kolmo ke směru osvětlení. Produkce se odehrává na straně blíže ohni, zatímco z druhé strany zdi sedí přikovaní diváci a sledují stíny, které tato produkce působí na protilehlé stěně jeskyně.

(514c-515a) „Podél této zdi (nějací) lidé nosí nádoby a rozličné nářadí tak, že přečnívá přes onu zeď, také sochy lidí a zvířat i další výrobky. Někteří z těch nosičů vydávají zvuky.“

Zajatci připoutaní v jeskyni nevidí za celý svůj život nic jiného než stíny takto nošených umělých předmětů. Celý obraz je charakterizován jako „zvláštní“. Přitom ti zajatci jsou „nám podobní“ (515a). Dál je ono jeskynní obydlí nazvané rovnou slovem žalář (desmotérion, 515b).

Našinec se pozastaví hlavně nad tím, jak skloubit obraz drsného spoutání v jeskynním vězení s prvky zábavné produkce. Z jedné strany viděno strašný kriminál. Ten není míněn jako výchovný, znázorňuje stav nevzdělanosti. Ale je v něm postaráno o dobrou zábavu. Vězni se jí opravdu baví a diskutují o ní mezi sebou. Bezprávný stav, ale zdarma je jak střecha nad hlavou a otop (nejspíš i plná penze), tak především projekce. Zajatci jeskyně v tom tráví život od raného dětství, mnozí až do stáří. Nemohou tušit, že na světě je ještě něco jiného než ona stínohra, které se naučili nějak rozumět. (515c) „Potom by takoví lidé nepovažovali za opravdové nic jiného než stíny oněch uměle zhotovených věcí.“ Kdesi venku svítí Slunce na rozličné přírodniny, ale zajatci jeskyně znají jenom stíny uměle pohybovaných umělých věcí v umělém světle. Domnívají se, že jim nic nechybí.

V čem je ta podobnost s námi? Jsme na tom takhle podivně? Pozor! Možná třeba jsme, jenže odedávna je na světě spousta náboženských a politických kazatelů, kteří nám barvitě popíší tíhu naší situace, aby pak nabídli vysvobození v něčem ještě horším. A krom těchto filutů se občas naskytnou i škarohlídi prostí.

Jeskyně je v antice oblíbenou scenérií. V některých mystériích se prý do jeskyní vstupovalo pro zasvěcení. Zde se naopak v jeskyni nabízí pouhá projekce stínů umělotin, zatímco živá skutečnost je jinde. V Platónově podobenství bude analogií zasvěcení teprve vyvedení z jeskyně. On už Aischylos (525-455 před n. l.) v trilogii Oresteia (Usmířené lítice 183-188) popsal kultovní jeskyně některých dávných bohyň jako nechutné vlhké špeluňky s krutými rituály.

Zábavná projekce v jeskyni je nejspíš inspirovaná loutko-stínovým divadlem, což byla v Athénách té doby oblíbená zábava, hlavně pro děti. Malým dětem je náležité, že nemají úplnou svobodu pohybu, že se musejí hlídat, ale především nějak kultivovaně zabavovat, aniž by to kladlo nároky na nějakou „objektivní“ skutečnost. Často se jim vyprávějí pohádky, občas hraje loutkové divadlo. Už Ficino (1433-1499) chápal toto podobenství o výchově ve smyslu přechodu od dětství k dospělosti. Patočka (1907-1977) z toho celkem důvtipně vyvodil koncept „akceptace“, tedy svoji analogii k prvnímu z Comtových (1798-1857) tří stádií, totiž k mytickému, ten má také vazbu na dětský věk. U Comta po něm následuje stádium filosofické, asociované s dospíváním, a pak stádium pozitivní, spojené s dospělostí. U Patočky po akceptaci následuje „pohyb reprodukce“ a pak „pohyb transcendence“. Situace v jeskyni popisuje život před dospíváním, dokud je obklopení totálně konzumní společností ještě funkční a vlastně potřebné. Teprve dál se ukáže, že to není úplný a soběstačný život. Je dotován z druhé strany zdi, kde se něco děje, co ovšem potřebuje také zdroje zvenku. Proměňuje se i způsob poznávání: nejprve pohádky a mýty, pak postupný přechod ke kontrolovatelnému poznání.

Cvičně bychom mohli zkusit chápat vstřícně i jeskyni samotnou. Skeptici (a příčetnější část fenomenologů) přece radí, abychom se zabývali jevy a nikoli názorovými konstrukcemi. Platonici skeptikům vyčítají, že „setrvávají v jeskyni“. Přitom vůbec nejde o autory, kteří by chtěli setrvat na úrovni dětské naivity. Naopak! Jen ji nechtějí vyměnit za ještě naivnější zdánlivě racionální konstrukty, třeba za metafyzické zásvětí. Uvnitř jeskyně bychom mohli dávat pozor nejen na stínové děje, ale i na cokoliv, co se nějak vymyká z uspořádání divadla, možná na hmatové vjemy. Jenže asi bude lepší se časem porozhlídnout i mimo jeskyni.

Platónovo předjímání Matrixu zůstalo omezeno na optické a okrajově také na akustické vjemy, tedy na úroveň dnes běžně dostupné videoprojekce, kterou vyvodil z obrazu antického loutko-stínového divadla. Nedotáhnul to k virtualizaci tělesnějších prožitků, to mu asi přišlo nedůstojné. Ono i celkem nevinné kručení v břiše (spojené s určitými pocity) zakládá jistotu i pochybnosti nějak z jiné strany než všechna metodická skepse, Platónova i Descartova, i než myšlenkové eskapády solipsistů.

Vyproštění

Víc se ukáže, když začne řeč o vyprošťování z jeskyně. To teprve bude ta výchova a to vzdělání. Naivně novověký člověk by málem čekal, že nějaký hrdina pravdy serve pouta a statečně vystoupá z jeskyně. Leč ouha, v textu je to jinak.

(515c-d) „Jestliže by někdo z nich byl zbaven pout a nucen se náhle postavit, otáčet šíjí, popojít a dívat se vzhůru ke světlu, tu by při tom všem pociťoval bolest a pro mžitky v očích by se nemohl dívat na ony předměty, jejichž stíny předtím viděl…“

 

K odklonu od vězeňské zábavy je kupodivu potřeba určité násilí. Při náležitém pedagogickém postupu bývalý vězeň po nějakém čase dokáže správně přiřazovat předměty k jejich stínům. Dokonce nahlédne, že ty předměty jsou skutečnější než jejich stíny, ty že jsou jenom promítané. Ale zatím jsme pořád ještě v jeskyni, i když se po ní už pohybujeme a nahlížíme princip oné zábavné projekce.

 

Tvrdší a mnohem násilnější bude další etapa, totiž vyvlékání z jeskyně na svět (VII,2; p. 515e-516a):

„Jestliže by ho potom někdo násilně a bez ustání vlekl odtud oním hrbolatým a srázným východem, až by ho vytáhl na sluneční světlo, nebude při tom vláčení zavalen těžkými bolestmi?“

Venku je oslněný a po nějaký čas nevidí skoro nic. Pak se rozkouká, dokonce si všimne stínů, tentokrát už stínů něčeho přirozeného ve slunečním světle, takže se mu to celé propojí jako stupně skutečnosti: Slunce, přírodniny, jejich stíny; umělé věci v jeskyni a jejich stíny ve světle ohně. K tomu to chtěl Platón dotáhnout.

Teď by to vlastně mohlo skončit. Třeba s komentářem, že v otevřeném světě asi ne každý přežije, neboť se o sebe neumí postarat, musí se to zavčas naučit. Navíc zde ani není jisté, z které strany je třeba ten či onen strom pravdivý, v jeskyni to bylo jasné, úhel pohledu byl jednotný. Můžeme to chápat jako dosažení svobodného vztahu ke skutečnosti, jak ve smyslu poznání, tak ve smyslu dospělosti. Dospělost je přece cílem výchovy, člověk má péči o sebe i okolí převzít do vlastní režie. Můžeme to však číst i jako podobenství o opuštění konzumní společnosti a jejich zvyků i zábav. Popis vyvlečení z jeskyně připomíná míru obtíží, které musí někteří překonávat při opouštění TV, videohry nebo zábavního centra obchoďáku, zvláště pokud mají jít do školy nebo do práce.

Nejen skeptici mohou být rádi, že se venku dostali do zajímavější pozice s mnohem větším rozhledem. Jenže Platón je filuta a krom zmíněných možností, které by nejspíš odsouhlasil, má ještě cosi za lubem, co se ukáže až v závěru a v celkové souvislosti ostatních podobenství i dalších textů.

Návrat a odmítnutí navrátilce

(516c) „A co když si vzpomene na své dřívější obydlí a na tamější vědění a své tehdejší spoluvězně, nemyslíš, že by sám sebe pokládal pro tu změnu za šťastného, zatímco oněch by litoval?“

Bývalý vězeň, tedy vzdělaný dospělý člověk, by neměnil za nic na světě. Do jeskyně se na chvíli vrací jenom proto, aby vysvobodil ostatní vězně, jako osvícený učitel. Tento motiv má řadu osvícenských i náboženských analogií: Ten, kdo poznal, se vrací pomoct ostatním. Samozřejmě špatně dopadne. Ti vězni to nemyslí zle, dokonce ho řádně vyzkouší, jestli jim říká pravdu. Má možnost zvítězit v jeskynní soutěži o úspěšnost poznání.

 

Mají totiž stanovené (516c-d) „pocty, pochvaly a dary pro toho, kdo by nejbystřeji viděl přecházející stíny a nejlépe si pamatoval, které z nich obyčejně chodily napřed, které pozadu a které pospolu, a díky tomu byl nejschopnější předpovídat, co přijde.“

Možná je to karikatura omezené verze empirické vědy zabývající se artefakty, přirovnané k orientaci v televizním programu. Museli bychom rozplétat, kdy trefná, a kdy nespravedlivá. Ale možná jde o kritiku nápodoby vzdělání jako pouhé orientace v mytologii a ideologii. Možná obojí.

Navrátilec neuspěje. Jeho oči odvykly tmě, takže na to špatně vidí. Hlavně ho to už nebaví, proto nemá šanci být úspěšný. Ostatní vězni z toho vyvodí, že se shora vrátil se zkaženým zrakem i rozumem. „A kdyby se je někdo pokoušel vyprošťovat z pout a vést nahoru, zdalipak by ho nezabili, kdyby mohli…“

Nevychovanci a nevzdělanci reagují agresivně, to dav dělává. Jenže opět pozor, možná to má mimo Platónův záměr i druhou stránku. Že se nechtějí podívat do světa, to je samozřejmě hloupost. Avšak jak mají poznat, že je navrátilec nechce převést do horšího kriminálu? Že se je nějaký šílenec nepokouší vláčet absurdní cestou? Ono je velice obtížné důvěřovat v upřímnost osvobození – a současně pak už jednat po svém, a ne pořád podle nauk a metodických návodů osvoboditele. Přijetí určitého typu výchovy, vzdělání a vedení je opomíjeným životním rizikem.

Hrozba nevzdělanců je u Platóna také narážkou na to, jaký konec vzal Sókratés; ten je pro něho prototypem filosofa mezi arogantními tupci. Jeho poprava byla nespravedlivá a nezákonná, ostuda Athén. Z toho ovšem neplyne, že je moudré Sókrata a jeho nápady následovat.

Výklad

Kdo vlastně vězně zbavil pout, přinutil vstát a rozhlédnout se, a nakonec ho vyvedl z jeskyně? V kontextu podobenství by to mohl být nejspíš navrátilec shůry. V širším kontextu Platónova díla se nabízí také Erós, tažná síla ke zdroji bytí, pokud je korigována intelektem, a jedna z podstatných sil dospívání. V Aischylově popisu se v jeskyňkách Erinyí „dospívajícím chlapcům trhají žlázy plné semene“, u Platóna jsou místo toho po jednom vytahováni z dětinské jeskyně. Praxe, kterou podle Aischyla ostře kritizoval Apollón, naštěstí nebyla v Řecku standardní. Jinou výchovnou novinku představil Platón. Jejím rozhodujícím krokem není kastrace, nicméně povede k sublimujícímu odtělesnění, jak časem uvidíme.

Proč musí být odvázaný zajatec jeskyně nahoru násilně vlečen, dokonce tak, že se při tom bolestivě mlátí o výstupky v tunelu jeskyně? Proč se místo toho neapeluje třeba na jeho zvědavost? To by bylo aspoň o něco blíže představě o hrdinovi pravdy stoupajícím vzhůru. Jenže by to nehrálo do karet Platónovu celkovému cíli. V rámci pochopení podobenství jako o opuštění konzumní společnosti by se důvod nabízel: Vězni se nechce ven do neznáma, kde nemá životní jistoty.

 

Platónův výklad podobenství

Platón nabízí svůj výklad podobenství, a bude opět zvláštní. Velice zvláštní! Vlastně další podobenství, nastavené nad dosavadní.

(VII,3; p. 517b ) „Prostor jevící se zraku je jako ten žalářní příbytek a světlo ohně v něm je síla Slunce. K tomu pokládej výstup nahoru a dívání se na věci nahoře za výstup duše do inteligibilní (noetické, poznatelné) oblasti…“

(VII,4; p. 518d) „Výchovné umění by tedy náleželo v otáčení tohoto ústrojí (očí, ale i duše) takovým způsobem, aby se to provedlo co nejsnáze a s největším zdarem. Nikoli v tom, aby tomu ústrojí zjednalo schopnost vidět. Tu schopnost již má, ale není správně obráceno a nehledí, kam by mělo. Provést toto obrácení, to je úkol výchovy (vzdělání).“

Napřed celé to podobenství působilo jako veskrze pozitivní, přímo pokrokové a neškodné, dokud nám je nezačal komplikovat vlastní Platónův výklad. Nechat se odvázat a prohlédnout si zákulisí loutko-stínového divadla je zajisté pokrok a rozvoj, i když může být spojen s deziluzí. A nechat se vyvést nahoru na svět osvětlený Sluncem, je jednoznačně další pokrok. Můžeme přijmout i Platónovo uspořádání podle míry skutečnosti: přírodniny osvětlené slunečním světlem, pak jejich stíny a odlesky (třeba na vodní ploše); potom uměle vyrobené věci pohybované lidmi, a nakonec jejich stíny v umělém světle. Lépe je zkoumat přírodu než program loutko-stínového divadla. Nebo se třeba jen tak dívat na tu krásu a umět obstát i v jejích méně přívětivých dimenzích. Ke schopnosti obstát na světě se navíc nějaké poznání může hodit. Kdyby Platón končil oslavou života, pozorování a uvažování ve viditelném světě, neměli bychom s výkladem problém.

##seznam_reklama##

Jenže on postupně přitvrdil. K „žalářnímu příbytku“ přirovnal nejen onen děj v jeskyni, ale také „prostor jevící se zraku“. Tím jsme se my, kteří se cítíme být doma na světě osvětleném Sluncem, stali v očích Platóna podobnými oněm nevzdělaným vězňům nebo dětem v jeskyni. Výstup nahoru se stal podobenstvím pro „výstup duše“. Kam? Do „noetické oblasti“! Předběžně lze říci, že jde o obrat od smyslového vidění k intelektuálnímu nahlížení; v Platónově terminologii od vnímání ke skutečnému vědění, tedy k intelektuálnímu, ne smyslovému. Zrak se stal pouhou metaforou intelektu. I ten svět mimo jeskyni by prý co do smyslového hlediska byl pouze žalářem duše, pokud by se „neobrátila“. Míní tím obrat od vnímání k myšlení. Výchova a vzdělání má být takovýmto obratem. Nejen od pohádek, ale také od smyslového vnímání a tělesného prožívání k předmětům vědeckého a filosofického poznání, tedy k matematickým objektům a pak k idejím. Snad se to ještě lépe ukáže při výkladu dalších podobenství.

 

Co s tím?

Z podobenství o vztahu mezi vězením v jeskyni a volným pobýváním na světě se téměř nepozorovaně stala alegorie čehosi mimo vnímatelnou oblast světa, metafora „transcendence“. Najdou se dokonce vykladači, kteří výstup z jeskyně chápou jako smrt, vstup do věčnosti. Představují extrém, leč můžou se dovolávat závěru Ústavy (X,13-16; p. 614b-621b), kde Platón vypráví o návratu těžce zraněného po přežití něčeho jako stavu klinické smrti, a podrobně líčí strukturu zásvětí. To bych zatím odročil, stejně jako další Platónův příměr, totiž že nyní vidíme skutečnost podobně nezřetelně jako ryba pozorující z vody svět nad hladinou.

Platón se necítí být doma tady na světě. Je tu jenom na návštěvě, div ne za trest. Všechno viditelné vnímá jako jeskyni pouhých jevů. Připomíná to Empedoklovy verše B 120 a B 118: „Přišli jsme do této klenuté jeskyně...“ „Naříkal jsem a plakal, když jsem spatřil [toto] nezvyklé místo.“ Jenže Empedoklés sice vyznává reinkarnaci, menšinovou náboženskou novinku, s reinkarnační naukou pracuje i při výkladu evoluce, ale nevytváří žádnou vizi transcendence, nějaké „pravé skutečnosti“ mimo dosah vnímaní. Nechce po nás, abychom racionalitu chápali jako domyšlení nestandardní náboženské koncepce. Ani nestaví intelekt mimo a nad smyslové vnímání, takové rozlišení vůbec nezná. Jinak Platón. Jeho zvláštní verze náboženství, nejspíš autorská, byť inspirovaná asi pythagorejci, ztotožňuje novou náboženskou pravdu s intelektuální. Dokonce onu intelektuální vyvozuje z té náboženské, včetně určité představy o životě po smrti. Jelikož není primitivní kazatel, tak kvůli tomu vytváří filosofii. Nebo má také důvodnější motivy a tohle byla pouze literární zápletka? Další metafora? Kéž by! Obávám se, že nikoli, že je to následek jeho dělení na vnímání a myšlení.

Literatura

Platón: Ústava, přeložil František Novotný (s použitím překladu Em. Peroutky). Praha: Laichter 1921; Oikúmené 1996, 2001, 2005, 2017, 2021; překlad Jaroslava Hoška: Antická knihovna (Svoboda-Libertas) 1993.

Z. Kratochvíl: Alternativy (dějin) filosofie. Pavel Mervart 2020.