Když se chceme v něčem vyznat, tak si to nějak rozdělíme. Pokud možno šikovně, tedy tak, abychom se v tom díky onomu rozdělení lépe vyznali. Takhle postupujeme velice často. Různé způsoby podobných dělení ve jménu poznání by stály za samostatné pojednání. Teď zaměříme pozornost na patrně nejobecnější z nich, navíc hodně staré. Představil je Platón v obsáhlém dialogu Ústava (VI,20–21; p. 509d–511e), hned po podobenství o Slunci a před podobenstvím o jeskyni.
Nebudeme rozdělovat jen tak něco, ale skutečnost samu, všechno, co nějak je. Pokusíme se v tom všem vyznat tím způsobem, že to uspořádáme podle míry skutečnosti. Něco je skutečnější než něco jiného. Někdo by mohl říct, že takové uspořádání závisí na vkusu, že by to někdo jiný uspořádal jinak. Tak najdeme hledisko, z něhož to vypadá jednoznačně. Například takové, že něco je pouze odvozené od něčeho jiného, třeba stín stromu od živého stromu. Ten stín budeme považovat za méně skutečný: Nebýt stromů, nebyly by jejich stíny. Navíc je k tomu potřeba Slunce, jak pro zobrazení stínů, tak už pro život těch stromů. To je základ Platónovy úvahy.
Platón před všemi ostatními smysly upřednostňuje zrak, viděli jsme to už v podobenství o Slunci. Na jedné straně právem, neboť tento smysl nám poskytuje nejvíc informací o okolí, navíc mu to umožnilo využít zrakovou metaforiku poznání, jako když říkáme „aha, už je mi to jasné, už to vidím“. Platónovo upřednostnění zraku ovšem souvisí také s jeho zálibou v bezčasí. Provádí svéráznou fixaci pohledu, to by se sluchem bylo omezené na pojem matematické harmonie mezi tóny. V naší době máme fotografie i pohyblivá videa, zatímco u sluchových vjemů je tomu jinak. Záznam zvuku i jeho reprodukce potřebují čas, podobně jako pohyblivý obraz. Statický záznam zvuku, nějaký jeho snímek, analogie fotky, by byl nanejvýše technickým údajem, neposlechneme si jej. (Oproti tomu například Hérakleitos pracoval spíše se sluchovou metaforou, s nasloucháním řeči. Tam nehrozí, že by se statický obraz mohl nějakou přesmyčkou stát nápodobou věčnosti. Bylo by zajímavé to probrat i u ostatních smyslů.) Pro pochopení Platónovy myšlenky se na chvíli smíříme s jeho chápáním náhledu jako jednorázového klíče k něčemu věčně platnému. Někdo by takový náhled mohl považovat za výsledek abstrakce, resp. indukce, ale tím to teď nebudeme komplikovat, protože Platón induktivní postup téměř nepotřebuje (na rozdíl od třeba Aristotela, Francise Bacona a Comta).
Zobrazení veškerenstva úsečkou
Bude to mapa všeho, co nějakým způsobem je, jakýmkoli způsobem. Většinou jsme zvyklí na 2D mapy, tahle je pouze 1D, protože jde o velice obecné schéma, navíc připravené k ryze formálnímu dělení.
Všechno, co nějak je, zobrazíme na úsečku uspořádaně, totiž podle toho, jakou míru skutečnosti to představuje. Níže budou objekty méně skutečné, výše ty skutečnější. Například stíny stromů budou níže než ty stromy.
(Pokouším se respektovat dobovou terminologii, a přitom nezabřednout do detailů, které by patřily spíše do výkladu dějin matematiky. Úsečkou tedy rozumíme konečnou rovnou čáru, grammé. Krom toho jsou dějiny platónských výkladů už od staré doby plné sporů, jestli ta úsečka má ležet nebo stát. Zásadní je spíše orientovanost. Při vertikálním popisu je skutečnější zobrazeno víc nahoře, při horizontálním víc vpravo. Dál budeme úsečku popisovat nastojato.)
Dělení úsečky
Základním dělícím hlediskem je pro Platóna otázka, zda jde o objekt vnímání, tedy smyslového vnímání (aisthetický) – nebo o objekt myšlený, formálně myslitelný (noetický). Platón za skutečnější kupodivu považuje ty myslitelné objekty, neboť jsou jednoznačné, uchopitelné formálně. Ty smyslově vnímatelné chápe jako odvozené od nich. To většině našinců není intuitivní (snad kromě části matematiků a logiků), ale zatím jenom sledujeme Platónovo schéma a své mínění o něm si můžeme nechat od cesty, případně na diskuzi po výkladu.
Úseky jsou samozřejmě ryze disjunktní. Lidsky řečeno: Všechno patří buď tam nebo onam, a to vždy jednoznačně, ne do obojího, ne něco mezi. To také není zrovna intuitivní, nicméně tento způsob klastrování ve vědě hojně přetrval. Právě tím se vyhneme mnoha zbytečným sporům, když budeme brát ty úseky jako celky a nebudeme řešit nějaké plynulé posuny uvnitř každého z nich. Obejdeme problém, že by někdo chápal tu škálu skutečnosti jako plynulou. Nebudeme sledovat kontinuální škálu, nýbrž formální dělení na úseky. Tím se tento příklad zásadně liší od „apeiratické škály“, tedy od představy, že diference (třeba teplotní) otevírají spojitou škálu různých teplot z každého místa na obě strany, s čímž pracovali například Anaximandros a Hérakleitos. Nepůjde teď o diference ve smyslu protikladů, nýbrž o diference ve smyslu diskrétních (nespojitých) stupňů odvozenosti.
(Platón nedělí úsečku na stejné poloviny, nýbrž ve zlatém řezu. Část výkladů si na tom zakládá, ale tady to nebudeme zlatými řezy komplikovat.)
Další dělení, v dolní části úsečky
Tohle snad bude dobře intuitivní. Budeme podrobněji dělit oblast všeho toho, co zakoušíme, zjednodušeně řečeno, co se nám dává smyslovým vnímáním. Uplatníme úvodní příklad, že živé stromy považujeme za skutečnější než jejich stíny. Proč? Jsou od nich odvozené. Dokonce nejen stíny, ale taky odlesky, třeba zrcadlení na vodní hladině. Totéž by platilo o zobrazení pomocí vyrobeného zrcadla, dokonce i o našich vizuálních představách. Jsou to prostě nápodoby, které nějak jsou pouze díky odvození od svých vzorů. Na jiných místech textu se Platón vyjadřuje stejně také o dílech malířů. Tuto nejnižší a nejpofidérnější oblast skutečnosti Platón nazývá zobrazením nebo nápodobou (eikasia, mimésis, latinsky pak simulatio). Občas může být i tato oblast nějak užitečná, ale často nás spíše odlákává do „nižší“ roviny skutečnosti, bavíme se jí, místo abychom se „obrátili“ k vyšším, zdrojovým. Úplně zmatečné je, když něco z této oblasti zaměníme za to, čemu Platón říká ideje. Ty jsou přímo opakem takovýchto představ, najdeme je na opačném konci úsečky. Ale nepředbíhejme.
V nejnižší čtvrtině úsečky tedy máme nápodoby smyslově vnímatelných věcí. Hned nad nimi, stále ještě v oblasti smyslového vnímání, máme skutečnější věci, vzory oněch nápodob či stínů, třeba živé stromy. V této druhé čtvrtině úsečky je oblast, kterou v běžném životě považujeme za skutečnou. Najdeme zde „věci“ našeho okolí. Platón přisuzuje těmto předmětům určitou relativní spolehlivost, mohou být hodné důvěry (pistis, latinsky pak fides). Nejde o víru v náboženském (křesťanském, muslimském a buddhistickém) smyslu slova, nýbrž o všednodenní důvěru, že země se pode mnou většinou nepropadne ani nevzletí; že trefím domů, aniž na to musím myslet. Neobvyklá okolnost mě ovšem může přinutit k chvilkovému zamyšlení, třeba když nejedou tramvaje. Staré výklady (i Platón sám na jiných místech textu) zdůrazňují, že díky této relativní spolehlivosti velké části smyslově vnímatelných věcí můžeme žít, aniž bychom museli nepřetržitě myslet, což by nezvládali ani intelektuálové. K tomu, abych snědl polívku, nepotřebuju přemýšlet, dokonce při tom můžu myslet na něco jiného. Stačí však zranění ruky nebo úst (nebo ztráta lžíce), a pak je dobré si pomoci trochou myšlení. Za běžných šťastnějších okolností bychom v této oblasti důvěry ve smysly mohli skoro trvale žít. Rozličné zábavy nás ovšem lákají „dolů“, do oblasti nápodob a zdání, zatímco „horní“ oblast racionálních až intelektuálních objektů nás naopak pobízí k „obratu“ k nim, což otevírá zábavy jiného druhu.
O všech předmětech zobrazených v dolní polovině úsečky prý můžeme mít pouze mínění (doxa), i když někdy pravdivé, ale těžko poznat, které to zrovna je. To by rozhodlo až vědění.
Další dělení, v horní části úsečky
Takže vzhůru k objektům, které Platón považuje za skutečnější! Rozdělí je opět na dva úseky. Níže budou objekty matematické, samozřejmě včetně geometrických objektů, tedy kruhy, krychle a podobné. A teprve nad nimi ideje, tedy ideje v Platónově smyslu slova. Oběma těmto oblastem je společné, že nejsou přístupné smyslům, zato nám nabízejí vědění (epistémé).
Smyslům jsou přístupné pouze nápodoby idejí nebo matematických objektů. V případě matematických objektů jsou jejich nápodobami třeba namalované kruhy a vyřezané krychle. Ty nejsou skutečnými matematickými objekty, nesplňují přesně definice a mají i jiné vlastnosti, které řádný matematický objekt nemá. Dokonce mohou být upatlané, to matematické objekty nedokážou. Jejich nepřesnost i schopnost upatlat se nebo ošoupat je zařazují o úsek níž, mezi relativně spolehlivé předměty dostupné smyslům. Ani nejsou věčné, zatímco opravdové matematické objekty Platón za věčné považuje. Prý to nejsou výmysly matematiků, nýbrž objekty skutečnější než všechno to, co můžeme potkat v oblasti dostupné smyslům. Opravdové matematické objekty Platón umístil do třetího úseku úsečky (odzdola) a pro vztah k nim užívá slovo, které znamená rozum zcela doslovně (dianoia, v latině ratio).
Do nejvyššího dílu úsečky umístil Platón ideje. K nim se vztahujeme díky intelektu (nús, latinsky intellectus), což je u Platóna schopnost ještě vyšší než rozum, celkovější, míří nad prostorová uspořádání a kvantitativní hlediska.
Idejí je mnoho a jsou věčné. Různých jakoby zobrazení idejí ve vnímatelné oblasti je ještě mnohem víc, a každé z nich je časné. Například dub ve smyslu taxonu (druhu nebo rodu) je intelektuální objekt, zatímco jednotlivé duby jsou jeho smyslově vnímatelné příklady. Ještě více je odlesků a jiných druhotných zobrazení každého z nich. Jako kdyby se skutečnost postupně ředila, zatímco my se máme obrátit k její zdrojové podobě, k idejím, a to díky intelektu.
Základním zdrojem je nejvyšší z idejí, která je ovšem jiného řádu: Dobro, zdroj existence idejí. V předešlém textu Ústavy je Platón připodobnil ke Slunci, které dává bytí a život, a také umožňuje vnímání i poznání. Na úsečku je nezobrazíme. Podobně „zlobí“ i některé další ideje, které se vymykají taxonomickému pojetí, například krása.
Věčné ideje se našemu vnímání zobrazují v podobě mnoha proměnlivých exemplářů. Exempláře jsou obrazy až napodobeniny svých idejí ve smyslové oblasti. Některá idea zrovna nemusí ukazovat žádné exempláře, zato jiná jich může nabízet velice mnoho. Platón nerozlišuje mezi slovy idea a eidos, užívá je naprosto synonymicky (s výjimkou Dobra). Eidos (latinsky species) znamená druh, ale někdy taky vyšší taxon, třeba rod. Ideje tedy můžeme dobře pochopit jako taxony (jen Dobro jaksi není taxon). Taxon nemůžu pohladit, ani mě nepokouše, o jeho čistotu pečuji čistotou metody poznání. Oproti tomu leckterý exemplář pohladit můžu, ale může mě hryznout nebo poškrábat, a o jeho čistotu pečuji kartáčem nebo šamponem.
Celkové schéma
Běžný život se odehrává na úrovni druhého nejnižšího úseku úsečky, mezi smyslově vnímatelnými věcmi, které naštěstí bývají relativně spolehlivé. Ještě nižší úroveň nápodob nám někdy trochu pomáhá (třeba při výuce nebo hře), ale častěji nás svádí „dolů“, příkladem toho může být propadnutí divným hrám a virtualitám.
Matematické problémy prý můžeme použít jako rozcvičku k obratu, to říká Platón takto doslova. Krom toho mohou být matematické znalosti také k lecčemu užitečné, ale o to teď zrovna nejde. Hlavní „užitek“ matematického vzdělání je prý v samotném obratu od smyslových objektů všedního života k něčemu onačejšímu.
Cílem je „zahlédnout“ ideje. To se neděje očima, nýbrž intelektem. Ideje umožňují intelektuální orientaci v lecčem na světě, ale to opět není hlavním cílem, přestože to může být užitečné. Cílem je, že vedou k Dobru, které je jejich zdrojem. Navíc prý slouží jako orientační majáky na intelektuální cestě života.
Ideje jsou pro Platónovo filosofování specifické. Slovo idea nemusel Platón vymýšlet a nově zavádět, jen nově upřesnil jeho význam. I v tom měl předchůdce, dramatika Epicharma ze Syrakús, který ono slovo užíval dokonce už v dost podobném významu. Možná tento výraz užíval i Sókratés, a to ve významu měřítko něčeho, pokud to není až Platónova interpretace.
Inspirace a limitace
Říká se, že když něco konečně začnu chápat, tak si chvíli myslím, že tím vyřeším všechno. Když to pak časem pochopím pořádněji, tak vidím, jak z toho lezou chlupy, že je to jenom k něčemu, a to ještě problematicky.
Problém je, co těmi idejemi Platón myslí, neboť ono slovo dnes používáme v mnoha různých významech. Rozhodně nemíní ten, který u nás zdomácněl asi nejvíc, totiž něčí myšlenky. Novodobá představa, že ideje přebývají v naší mysli, nebo že je dokonce tvoříme, je Platónovi naprosto cizí. Ideje by přece byly i bez nás, i kdybychom tady vůbec nebyli, nejsou na nás nijak závislé. Proto byl v 18. až 20. století Platón zařazen do školního šuplíku „objektivní idealismus“. Ač nejsem příznivcem takovýchto nálepkovacích pokusů o pochopení filosofických nauk, tak v tomto případě je to docela trefné. „Idealistou“ se stal kvůli těm idejím, a „objektivním“ díky tomu, že je neodvozuje z nějakého subjektu, nejsou to naše výtvory, nijak nás nepotřebují. Jiná věc je, že je můžeme poznávat, ale to je pouze náš problém, pro nás důležitý. A protože na nás ideje nejsou závislé, tak může být i naše poznání idejí nezávislé na všem možném, prostě objektivní, jak se v novověku říká.
Znalci rozlišují v Platónově rozsáhlém díle několik různých nauk o idejích („hypotéz idejí“), dokonce i jejich kritiku už od autora. Pro jednoduchost jsme se soustředili na snad nejpochopitelnější základní verzi. Nehodlám nikoho přesvědčovat, že to tak opravdu je. Stačí, že jde o důležité téma pro pochopení dějin filosofie i tradice evropské vědy. Nejde totiž o cosi jen tak vzletného, ideje mají u Platóna přesný význam, který souvisí s pojetím druhů, ve smyslu logickém i ve smyslu taxonů. Otázkou je, co z toho může mít význam i mimo Platónův rozvrh, a jaký význam.
Každá z idejí je vzor pro své exempláře, třeba pro určitý druh stromů. To přineslo novou možnost i nové problémy. (Aristotelici nebudou mluvit o idejích, nýbrž o formách, leč následky budou podobné.)
Novinkou je možnost taxonomie, dokonce nějak logicky utříděné. Tím se v Platónově Akadémii opravdu zabývali, i když se dochovaly spíše komicky působící legendy, třeba o rozdělení druhů živočichů podle počtu nožiček. Zásadnější je už samo rozlišení exempláře a taxonu. Je snad omluvitelné, že napoprvé je zavedeno příliš tvrdě. Taxony jsou věčné a jsou skutečnější než jejich exempláře. Navíc jsou navzájem ostře disjunktní, bez přechodů. Limity toho všeho jsou nasnadě: věčné neměnné druhy, dokonce skutečnější než jejich exempláře. Chudák exemplář může v tomto konceptu být pouze různě kvalitní nápodobou své ideje.
I mimo oblast biologie (dobově „zoologie“) znamená Platónův koncept prioritu existence obecných pojmů před jednotlivinami. To bylo ve středověku označeno kupodivu jako „realismus“, totiž ve smyslu reálné existence obecnin, třeba taxonů, druhů. Kromě Platóna a jeho následovníků to snad nikdo jiný nedržel. Často jsme v situaci, kdy je podobný přístup užitečný pro první orientaci, ale pak jej musíme včas opustit, pokud nemáme násilnit empirii a zahazovat význam jednotlivin.
Další problém je, že Platónův koncept idejí není založen pouze snahou o intelektuální orientaci na světě, ale taky zahleděním do věčnosti, kultem odtělesnění a jednostranným důrazem na zrakovou metaforiku. Už v římské době byl pro výklad Platóna zaveden pojem „svět idejí“, oproti „tomuto“ světu, tedy „smyslovému světu“. Ke cti Platóna nutno dodat, že své explicitně zásvětní eskapády soustředil do jiných míst textu.
Literatura
Platón: Ústava, přeložil František Novotný (s použitím překladu Emanuela Peroutky). Praha: Laichter 1921; Oikúmené 1996, 2001, 2005, 2017, 2021; překlad Jaroslava Hoška: Antická knihovna (Svoboda-Libertas) 1993.
Tabulka s popisem atributů jednotlivých dílů úsečky na mé staré pracovní doméně fysis.cz.