Mnoho filosofů a vědců dochází k poznání obecnin indukcí, zhruba počínaje Aristotelem. Pro Platóna však indukce není tím základním. Takže se teď nebudeme zabývat problémy indukce, nýbrž jevem, který ji vlastně nepotřebuje, dokonce ji asi vůbec činí možnou. Půjde o rozpomínání, řecky anamnésis (ἀνάμνησιϛ), vzpomínání, připomínka. Má roli „aha efektu“. Problém je, že rozpomenout si mohu jenom na něco, co jsem už někdy potkal. Platón to řeší reinkarnační naukou. Jde o silný moment Platónova filosofování, a je otázkou, jak jej přetlumočit nezávisle na reinkarnaci.

Platón často pracuje se světelnou (zrakovou) metaforou poznání. K ní patří i jev, který lze novodobě popsat jako „aha efekt“. Kouknu a vidím, teď je to jasné! Někdy ne hned, občas musím překonat nejistotu a rozpaky, než mi to docvakne, než se dostaví ono „aha“. Občas ten problém zakoušíme už při vnímání. V mlze nebo šeru ne vždy dobře odhadnu, co že to vlastně vidím, ukáže to až pohled zblízka. Bývá to spojeno s nepříjemným pocitem dezorientace a pak úlevy. Ostatně, staré řecké pojetí pravdy (alétheia) znamená právě to, že dezorientace není úplná a trvalá, že občas prohlédneme. Podobný jev znám také z pohledu na oblohu: Když je místy pokrytá mraky, k tomu pár okolních světel, tak mě snadno uvede do rozpaků dotaz, co že to támhle svítí za hvězdu, pokud to není některá z jasných planet. Abych nepřišel o reputaci, tak zoufale hledám nějakou jasnější hvězdu a konfiguraci hvězd v jejím okolí, která by můj tip potvrdila. Paradoxně se to může na chvíli stát i pod přemírou hvězd na čisté temné obloze; chvilku trvá, než se zorientuji a vychutnám si to. Při průměrné obloze (tedy průměrné mimo města) vidíme hvězd tak akorát pro snadnou orientaci, i méně zkušený pozorovatel tam vidí málem ony obrázky jednotlivých souhvězdí, tedy pomyslné spojnice jasnějších hvězd, doplněné charakteristickými uskupeními slabších.

Problém rozpoznávání je zajímavý z mnoha hledisek. Kdyby někdo na louce nerozpoznal kozu od pampelišky, tak by to nebylo z nedostatku biologického vzdělání. Není k tomu potřeba zapojovat formální aparát rozčlenění živočichů a rostlin. V jiných případech se může znalost formálních kritérií hodit. Známý druh houby sice poznám podle celkového habitu, ale pomocí nějakého formálního znaku se ujistím, že je to opravdu ona, a ne nějaká jedůvka. Když ale na dálku poznám kamaráda na nádraží, tak nepostupuju podle formálních kritérií k vyhledávání osob; taky se občas stane, že se spletu, nicméně je úspěšnost často dobrá. Zapomínáme na to, že při tom nevědomě řešíme taky problém rozpoznání od pozadí: kozy i pampelišky od louky, houby od nejnižšího patra lesa, kamaráda od nádraží. Tomuto problému se málem vysmějeme, ale číhá v pozadí, doslova. Máme tendenci vnímat rozhraní, možná rovnou málem tvary, jsou o tom i nějaké psychologické a psycho-fyziologické nauky, byť se ne na všem navzájem shodnou.

Podobně je tomu s řešením teoretických problémů. Něco je tak dlouho nejasné a nepochopitelné, dokud se na to nepodívám z kýženého úhlu (což je většinou jen metafora) a v kýženém kontextu (což bývá i doslova). Pak to jaksi zaklapne a je mi to jasné, dokonce se divím, jak jsem to mohl nevidět a proč to část lidí nechápe. Ani aha efekt ovšem není neomylný. Někdy nám něco zaklapne špatně, svede nás nějaká podobnost s něčím jiným. Vyhrabat se z toho dá docela práci, ale s pomocí dalších pozorování i formálních kritérií, která zkritizují chybný náhled, si časem otevřeme cestu ke lepšímu „aha“. Zvláštní je, že to přes řadu chyb rámcově docela dobře funguje.

Silným příkladem „aha efektu“ je rozpoznávání u malých dětí. Když mrně na neumělý maličký obrázek čehosi jako psa vesele zaštěká, tak žasnu. Umělou inteligenci to musí učit na mnohem více příkladech, než jaké to dítko potkalo. Nechci to dovést k nějakým zásvětním hypotézám, to nechám na Platónovi – a bude docela problém se s nimi vypořádat.

Novodobá hermovka Platóna na místě Akadémie v Athénách. Její novodobý tvůrce bral mustr z antických plastik, rozpomínal se spíše na ně než na Platóna osobně, i když se ho asi snažil mít na zřeteli. Kredit: Dkoukoul, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Hermovka Platóna z Akadémie. Římská kopie, originál byl asi nejstarším zobrazením Platóna, z doby kolem 340 před n. l. Mramor, výška 142 cm. Altes Museum Berlin. Příklad hlubší vrstvy téhož řetězu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Platónovo rozsáhlé dílo je prostoupené světelnou (zrakovou) metaforikou poznání, explicitně ji popisují zvláště podobenství o Slunci a podobenství o jeskyni v Ústavě. Podobně časté je i dovolávání se možnosti rozpomínání, aha efektu. Můžeme najít části textu, kde je o něm řeč výslovněji. Ilustrativní je to v dialogu Menón a zvláštní v dialogu Faidón.

Dialog Menón začíná jednou z oblíbených otázek, které Platón klade do úst Sókratovi, možná ji opravdu má od něho. Totiž co je zdatnost (areté, později chápaná jako „ctnost“), a zda se dá naučit nebo vycvičit, nebo zda je vrozená. Sókratés se nespokojí s nabízenými příklady, hledá obecnou odpověď. K ní by se hodila definice zdatnosti. Dialog se jako obvykle zamotá v nesnázích. Tentokrát tím, že Menón neví, jak dál (p. 80d), neboť nedokáže hledat něco, o čem toho dost neví. Když člověk něco dost nezná, tak ani nebude schopen určit, zda to našel. To je sám o sobě zajímavý paradox. A právě tady nastupuje téměř divadelní představení v podobě Sókratovy rozmluvy s Menónovým mladým otrokem. Uvozením jsou Pindarovy verše o reinkarnačním cyklu (81b-c) a pak tvrzení, že „co nazýváme učením, je vzpomínání“ (81e). Poté začne hodina geometrie (82b-85b).

Nevzdělaný chlapec má být pouhými otázkami usvědčen ze znalosti geometrických pouček. Ne poučováním. Jeho duše se má rozpomenout na něco, o čem on ve svém životě nikdy neslyšel. (Dlouhé cvičení se čtverci není pro našince vždy intuitivní, už kvůli problémům překladu dobové geometrické terminologie.) Šikovnými otázkami Sókratés nakonec dostane ze sluhy tvrzení, že čtverec, jehož základna je úhlopříčkou jiného čtverce, má přesně dvojnásobnou plochu. Sókratovo dotazování poněkud připomíná postup při formulaci zadání pro AI jazykový model, když chceme, aby z něho vypadlo něco rozumného a ne fantas.

Prý je to možné díky tomu, že takové znalosti má v duši od věčnosti, duše je získala „v čase, kdy nebyl člověkem“ (86a). Když se pak duše ocitla v těle, tak na ně zapomněla, proto je nutné jí její znalosti připomenout vhodnými otázkami, připomenout dávno zapomenutý intelektuální problém.

Na otázky je Sókratés opravdu mistr, zvláště v Platonově podání. Zlé jazyky říkají, že by vytáhl tele i z jalové krávy. Platón to chápe přívětivěji. Sókratés neučí, pouze se ptá, ale tak, že tím dotyčnému „pomáhá k porodu“ myšlenky, která v něm je, a pak zkoumá, zda se porod oné myšlenky zdařil, zda byla přivedena na svět zdravá. Ve filosofii a tradiční pedagogice se tomu říká techné maieutiké, tedy porodnické umění, samozřejmě myšlenek. V řadě případů je opravdu vtipné, člověk si přitom leccos vybaví a leccos mu dojde, aniž by musel podstupovat trapné „biflování“, ale ani opravdovou zkušenost s kvantem věcí. Jenže to může mít rubovou stránku. Člověk se snadno stane obětí toho, kdo má moc se ptát. To je veliká moc. Ve filosofii naštěstí není spojena s právem útrpným, nicméně i kult „filosofické otázky“ umí své, často nás svede k přílišné důvěře v jazyk. Jako kdyby stačilo „dát řeč“ a problém se vyřeší. Některý někdy ano. Iluzí je, že jde o ty důležité problémy, podle některých dokonce o všechny.

Cvičení s chudákem mladým sluhou je příkladem tradiční role matematiky v základním vzdělání. Nemá pouze naučit pár docela užitečných pouček, ale zažehnout specifický způsob myšlení. O smyslu toho panují rozličná mínění.

Učitel matematiky většinou nekáže o reinkarnaci duše, jejím pádu do těla při početí a traumatu zrození, o němž psal Platón jako o zdroji zapomenutí věčných skutečností. Bývá ovšem hrdý na to, že objekty jeho nauky jsou dokonalé, čisté a nerozbitné. Umazat, poškodit nebo ukrást lze jenom jejich nedokonalé tělesné nápodoby, třeba dřevěný trojúhelník nebo monitor, na kterém se nápodoba trojúhelníku vyjevuje jako světelný obraz.

Takzvaná hodina geometrie v dialogu Menón má vést k rozpomenutí na matematické objekty. Ještě více by nás však zajímalo rozpomínání na ideje. V podobenství o dělení úsečky je Platón klade ještě nad matematické objekty. Můžeme se rozpomenout třeba na taxony, druhy a rody? Podle Platóna můžeme, bez toho bychom o nich nevěděli, dokonce bychom nerozpoznávali ani jejich exempláře! Na rozdíl od matematických objektů však musí přistoupit role smyslové zkušenosti. Ta se u matematických objektů taky občas hodí, proto ten dřevěný trojúhelník nebo monitor, ale pro rozpomenutí na ideje je nezbytná. Ze samotné smyslové zkušenosti však podle Platóna poznání idejí neplyne, proto nestaví na induktivní metodě. Smyslová zkušenost má pouze podobnou roli jako otázky v představené hodině geometrie, probouzí vzpomínku na život duše mezi idejemi, před vtělením.

 

Zavilejší popis najdeme v dialogu Faidón, včetně „důkazů“ nesmrtelnosti duše. Nejde už o kult otázky, spíše o výklad, za jakých okolností lze rozpomínání dosáhnout (66b-d). Je to ovšem v rozmluvě před očekávánou popravou, a zvláště pythagorejec Simmiás se o čemkoli tělesném vyjadřuje velice pohrdavě, Sókratés by se měl málem těšit. Tělo zatemnilo paměť duše a je zdrojem všemožných neblahých tenzí a omylů, kvůli starostem o život těla ani nemáme čas na filosofii. Skutečné poznání je netělesné, pochází ze stavu, kdy duše ještě nebyla vázána tělem, po smrti se do tohoto blaženého stavu navrací. K rozpomínání je potřeba ovládat tělesné choutky, i když bez smyslového vnímání to z povahy věci nepůjde.

V celkovém kontextu Platónova díla je to extrémní situace. Opět se však má ukázat, že řešení vlastně známe, dokonce déle než odjakživa, totiž od věčnosti, ale dávno jsme je zapomněli. Optimističtějším hlediskem je, že to opovrhované tělo disponuje smysly, což Platón zmínil i v podobenství o jeskyni. Ty sice ponoukají i k nesmyslům, ale také nám představují množství vnímatelných věcí, které jsou nějak hodné důvěry, neboť jsou odvozeny od svých idejí, díky nimž vůbec jsou. Díky idejím jsou věci něčím určitým, a ne něčím jiným nebo neurčitým. Je to trochu v duchu úsloví, že čím se něco pokazilo, tím se to občas může taky napravit, pokud postupujeme opatrně. K opatrnosti Platón vybízí, neboť ničemu tělesnému nedůvěřuje, možná krom krásy, ale ta je podle něj sama také netělesná.

Vzpomínku na ideje je nutno něčím probudit, v tomto případě ne pouhou otázkou. Roli připomínky (anamnésis) idejí mají objekty smyslové zkušenosti. Uvidím exemplář, tak si vzpomenu na zapomenutou ideu, na taxon. Uvidím třeba strom, tak mi naskočí, že tohle je strom a ne hvězda, v části případů dokonce poznám, jaký strom, třeba dub, rozpoznám určitý taxon, někdy i s přesnějším druhovým určením. Platón míní, že všechny druhy dubů i jiných stromů a vůbec všeho jsem na úrovni idejí (taxonů) dokonale znal, naposledy před svým vlastním početím, a teď se na ně rozpomínám prostřednictvím jejich smyslově přístupných exemplářů, tedy díky jejich projevům v oblasti vnímání. Napřed jsme byli znalí všeho, jenže na to si už nepamatujeme, pak ničeho, teď postupně po kouscích sem tam něčeho, podle toho, co zrovna potkáme a jak této nabídky k rozpomenutí využijeme.

K idejím se nedostaneme tak, že zavřeme oči a budeme o nich přemýšlet, usilovně se rozpomínat. Naopak musíme oči otevřít. Platónské „krocení těla“ teď znamená dávat bedlivě pozor. Všímat si toho, co vidíme, a pak opatrně zkoumat, jestli se rozpomínáme dobře. Jinak bychom zůstali u pouhých mínění, což sice může mít jakýsi praktický užitek, jenže rozpoznat pravdivé mínění od nepravdivého můžeme až z hlediska poznání, vědění. Ověřujeme to dalším zkoumáním, trochu podobně, jako když v příkladu s identifikací souhvězdí hledáme další charakteristické konfigurace hvězd, což může potvrdit nebo vyvrátit předběžný předpoklad, tip na identifikaci. Je to paradoxní, protože podle Platóna jsou smysly „plné omylů“, jenže bez nich bychom se na ideje nerozpomněli. Je prý potřeba je nějak vychovávat, podobně jako celé tělo a vůbec člověka. To je sice pravda, jenže Platón nás vychovává až příliš rád a často.

Platónův koncept anamnéze předpokládá reinkarnaci. Ta nebyla v tehdejších Athénách přijímaná o nic lépe než v současné Praze. Působila spíše jako podivnost, k normálnímu řeckému náboženství nepatřila. Někteří ji respektovali jako mínění menšiny nebo jako zajímavou metaforu, jiní si z ní otevřeně dělali šoufky, nicméně v Platónově době už o této novince věděli. V dějinách filosofie působí výběrový efekt, jako kdyby šlo o něco málem standardního, proti čemu se vymezují málem jenom atomisté, Aristotelés, epikurejci a skeptici. Pythagorejci a platonici vykonali své. Současně nutno dodat, že Platón podává i jiný výklad schopností duše, v podobenství o vozataji. Ten byl naopak široce převzat jako nejstarší předloha psychofyzické jednoty.

S konceptem anamnéze dál pracovali novoplatonici, už v notně proměněné pozdní antice. Hojně si užívali jakoby barokních vizí „hrůz rození“ a početí jako pádu do zrození, do slzavého údolí tělesného světa. (Připomíná mi to snad opravdu barokní říkanku pro kalné ráno: Vstávej, vstávej, duše líná, do roboty do sloty, do té bědné světa psoty!) Přesto u nich najdeme i leccos moudrého. Například Plótínos (205-270) se prý sice styděl za to, že má tělo, přesto vtipně pozměnil Platónovo pochopení výtvarného umění. Výtvor nemusí být jenom nápodobou nápodoby, jako u Platóna, neboť umělec se může prostřednictvím smyslově vnímané nápodoby určité ideje (tedy prostřednictvích svého „modelu“) vztáhnout přímo k dotyčné ideji a zobrazit ji lépe, než jak ji zpřítomňuje ten model. Jedině tehdy je to prý umění. Jinak by šlo o nadbytečné omalovánky, vhodné leda k nácviku techniky.

Proklos (412-485) rozvíjí myšlenku, že vtělení duše má také pozitivní cíl, neboť ta si potřebuje něco tělesně odžít a prožít. U Platóna toho najdeme náznaky.

Velký problém budou mít křesťanští novoplatonici, zvláště latinští. Jak může anamnésis fungovat bez reinkarnace? Aurelius Augustinus (354-430) to vyřeší naukou o osvícení, iluminaci. Duše přece vzniká někdy mezi početím a narozením a až pak je věčná. Augustin popisuje, jak Bůh vlévá světlo poznání do lidské duše, pokud se očistí k přijetí pravdy. Světelná metaforika byla dotažena do podoby mystického zdůvodnění racionálního poznávání. Středověká „teorie iluminace“ Augustinových následovníků je hlubokomyslná, ale taky má své rubové stránky. V krajním případě říká, že věci na světě poznáváme jen díky introspekci (!), díky nalézání pravdy, kterou Bůh svým světlem nasdílel do našeho srdce. Navíc nám Evropanům zmátla terminologii. Máme tendenci všechno možné označovat jako osvícení, včetně třeba buddhistického probuzení. Podobně, jako když náboženství ztotožňujeme s něčím „nadpřirozeným“, to je opět typický Augustinův termín. (Nebo jako když křesťané a post-křesťanští ateisté mluví o víře jako o něčem, co je charakteristické pro náboženství obecně, ač se mimo křesťanství, islám a buddhismus těžko hledá.)

Neumím skončit odkazem na to, jak je to s aha efektem opravdu a s jistotou. Každopádně je to zajímavý psychologický trik, který občas na něco zásadního poukazuje. Taky se mi ovšem stalo, že mi paměť zdánlivě přesvědčivě nabídla zajímavý řecký citát, a po pracném hledání jsem zjistil, že se v zachovaném korpusu řecké literatury nevyskytuje. Nevykládám si to znalostí získanou v minulém životě studiem dnes ztracených spisů (to Platón taky ne), ani vzpomínkou na věčnou pravdu, možná se mi o něm zdálo nebo jsem ho vymyslel a zapomněl na to. Taky jsem občas upřímně tvrdil, že si jasně pamatuju, kde cosi bylo, a ono to bylo jinde. Novoplatonik by to vyložil tím, že vzpomínky na průběh tělesného života nejsou spolehlivé, na rozdíl od vzpomínek na netělesný stav duše, pobývající mezi idejemi a čistými matematickými objekty. Přesto si myslím, že bez aha efektu by bylo každé studium jenom nudným přebíráním pouček a naše bádání jen rutinní „vědeckou prací“ bez rajcu. To platí i v situaci, kdy většinou postupujeme indukcí z dostupné empirie. Ono si to musí nějak sednout! Nadšení ovšem musíme kontrolovat, někdy nás svádí.

##seznam_reklama##

Bez smyslového vnímání bychom se na ideje těžko jak rozpomněli. A i kdyby žádné ideje nebyly (Platón nechť promine), nýbrž jen obecné pojmy, vytvářené na nějakém důvodném základu, jak tvrdí Aristotelés a řada dalších, tak aha efekt stejně patří k jejich zajímavosti. Ba i kdyby všechny obecné pojmy byly jenom položkami našich jazykových her, což asi jsou (Aristotelés nechť promine), tak ty poznávací jazykové hry přispívají k pochopení struktur světa, přinejmenším je ilustrují. Často bývají také zajímavé. Asi jsme evolučně nastaveni tak, aby nám správné potrefení něčeho působilo radost, bodejť ne.

Literatura

Platón: Euthydémos. Menón. Přeložil František Novotný. Praha: Laichter 1941; Oikúmené 1992.

Platón: Faidón. Přeložil František Novotný. Praha: Laichter 1948; Oikúmené 1993.