Při četbě románů, sledování filmů nebo poslechu hospodských keců lze snadno propadnout dojmu, že monogamie je přežitek, překonaný životní styl. Polygamii – ať už ve formě mnohoženství čili polygynie nebo mnohomužství čili polyandrie – ale praktikují jen 2 % současné populace. Ani s nevěrou – tedy skrytou polygamií – to není nijak hrozné. Podíl „kukaček“ (tj. potomků, které vychovává partner v mylné představě, že je jejich otcem) nepřesahuje 1 %. A vyšší nebyl ani v dobách, kdy ještě nebyla k dispozici účinná antikoncepce.
|
Polyandrie je typem polygamie, kdy jedna žena má zároveň více než jednoho manžela. Praktikuje se v oblastech s tvrdými životními podmínkami, kde muž zvládne podporovat manželku jen omezeně. Například v Tibetu, kde dva až tři bratři se žení s jednou ženou. O jednom z takových svazků pojednává video z dílny National Geographic. |
|
Kredit: Bob King, Wikipedia.
|
Na obrázku vlevo je pět pánduovských princů se svou společnou manželkou Draupadí. Jsou to hrdinové staroindického eposu Mahábhárata z konce 2. tisíciletí před Kristem. Kredit: Bob King, Wikipedia, CCBY 2.0. |
Kredit: Wikipedie, Volné dílo.
|
Polygynie je typem polygamie, kdy jeden muž má více manželek a je pro kulturu starého Izraele běžnou záležitostí. Zmiňována je v Bibli, především ve Starém zákoně. Na obrázku vlevo je Elkána, otec izraelského soudce Samuela, a jeho dvě ženy. Islám rovněž mužům polygamii povoluje. Mohamed ale doporučuje omezit se nanejvýš na čtyři manželky, protože vůči všem musí muž plnit své povinnosti rovným dílem. |
Monogamie se zjevně stále drží v kurzu. Evolučně k tomu máme dobrý důvod. Zatímco u většiny primátů zvládá výchovu mláděte matka, u lidského „mláděte“ je výchova mnohem náročnější, táhne se dlouhé roky a je proto žádoucí, aby se na ní podílel také otec. Ten se toho ujme za podmínky, že si může být jist svým otcovstvím. Řešením jsou monogamní svazky, kde je jistota otcovství opravdu vysoká.
Nejsme zdaleka jediní, kdo výhody monogamie objevil. Zajímavý přehled monogamistů i polygamistů nabízí Mark Dyble z univerzity v Cambridge ve studii publikované vědeckým časopisem Proceedings of the Royal Society B.
Monogamní extraliga
Mark Dyble se rozhodl měřit míru monogamie na základě výsledků genetických analýz. Těmi lze celkem snadno odlišit sourozence, kteří sdílejí jak otce, tak i matku, od sourozenců, kteří sdílejí pouze matku a každého zplodil jiný otec nebo naopak mají společného otce, ale různé matky. Dyble tak prověřil data ze 103 různých lidských populací včetně těch prehistorických. Celkem bral v potaz skoro 200 000 sourozeneckých dvojic. Ve zvířecí říši čerpal data o 34 druzích savců a to na základě údajů o více než 61 000 sourozeneckých dvojic.
To, že sourozenci nesdílejí oba rodiče, nelze samozřejmě ve všech případech vysvětlovat polygamií. Jeden z partnerů mohl například zemřít a v páru jej nahradil někdo jiný. To pak představuje tzv. sériovou monogamii, kde potomci z prvního a druhého svazku sdílejí jen jednoho z rodičů, byť ani matka ani otec nežili v polygamii.
U člověka se podíl sourozenců sdílejících oba rodiče pohybuje kolem 70 %. Řadíme se tak mezi přísné monogamisty, jako jsou surikaty (59 % sourozenců sdílí oba rodiče), bobři (73 %) nebo psi hyenovití (85 %). Z primátů se nám vyrovná ještě tak gibon lar (63 %) nebo tamarin bělovousý (78 %). Nad lidoopy ale jasně vyčníváme. U goril horských je podíl sourozenců sdílejících oba rodiče 6 %, u šimpanzů 4 %. Promiskuitou vynikají i delfíni (oba rodiče sdílí jen 4 % sourozenců). Na úplném dně jsou makaci. U makaků rhesusů sdílí oba rodiče pouhé 1 % sourozenců.
„Existuje monogamní extraliga, kde má člověk své pevné místo. Většina savců žije podstatně promiskuitněji. Zjištění, že se podílem sourozenců sdílejících oba rodiče vyrovnáme jasným monogamistům zvířecí říše, jen potvrzuje, že je pro nás monogamie skutečně hlavním typem soužití partnerů,“ říká Mark Dyble.
Proč je nám nejblíže mara stepní?
Postavení člověka v monogamní extralize je zjevně výsledkem dramatické změny, která nastala až poté, co se člověk evolučně osamostatnil. U lidoopů sklony k monogamii nic nenaznačuje. Podobné přechody od polygamního k monogamnímu způsobu života jsou podle Dyblea celkem vzácné. Jako příklad uvádí vlky a lišky, kteří vykazují značný podíl monogamie, (vlk 46 % a liška obecná 45 %), i když jejich předci v trvalých párech nežili. Na africkém kontinentu najdeme psovité šelmy, které vykazují ještě vyšší podíl monogamie. Kromě již zmíněných psů hyenovitých je to třeba vlček etiopský (76 %).
##seznam_reklama##
Pokud bychom měli uvést extrémní případy, pak 100 % sourozenců sdílí oba rodiče u křečků kalifornských a 0,6 % sourozenců sdílí oba rodiče u primitivního plemene ovcí chovaných na skotském ostrově Soay.
Dyble ale vidí mezi zvířecími monogamisty a člověkem jeden významný rozdíl: „Téměř všichni monogamní savci žijí buď v rodinách tvořených jedním rodičovským párem a jejich potomky nebo ve skupinách, kde je reprodukčně aktivní jen jediná samice. Lidé ale žijí ve skupinách, kde má děti hned několik žen.“
Dyble i v tomto ohledu našel v živočišné říši tvora, který se nám podobá. Jihoamerický hlodavec mara stepní žije v systému nor obývaných větším počtem trvalých párů. I v tomto případě platí známé: Nic nového pod sluncem, všechno už tu bylo.
Pramen:
Dyble M.: Human monogamy in mammalian context. Proceedings of the Royal Society B, (2025) 292 (2060): 20252163.
Redakce si dovoluje připojit dvě nedávná autorova videa:
