Komos býval v antickém Řecku veselý opilecký průvod. Vlastně bychom měl psát dlouze, kómos (κῶμος), ale dávám přednost kratšímu tvaru, jaký je obvyklý v přejatém příbuzném slovu komedie (κωμῳδία). Komos napodoboval Dionýsovu družinu. Byl do určité míry rituální, například s maskami, nicméně šlo o spontánní akce, ne nutně svázané s nějakým svátkem. Často následoval po Velkých Dionýsiích, asi jako lidový došup Dionýsova svátku, který byl v časném jaře. Občas to bylo na závěr nějaké jiné slavnosti, jindy třeba po vítězství ve sportovní nebo umělecké soutěži. Pozvánkou bývala kurážná píseň zárodečného jádra průvodu, lidé se postupně přidávali, někdy i tančili. Účastníkům tohoto průvodu se říkalo komasté (kómastai). V pozdní antice byl Komos občas také personalizován jako bůžek, prý bujného veselí, podobné personifikace byly v té době zvykem.

Vousatý komasta se skifem na víno, holí a pouzdrem na píšťaly. Tondo attického černo-figurového talíře, 520-500 před n. l. Collections of Cabinet des médailles, Paris, De Ridder.510. Kredit: Marie-Lan Nguyen, Wikimedia Commons. Public domain.

Komasté na cestě domů. Tondo (vnitřní dno) atického červeno-figurového kylixu (picí misky), 490 až 480 před n. l. München, Staatliche Antikensammlungen, 2647 (J793). Kredit: Bibi Saint-Pol, Wikimedia Commons. Public domain.

Nádoby na víno a hudební nástroje byly vždy při ruce, ale masky bylo potřeba připravit. Měla je jenom menší část komastů, možná se použily z nějakého Dionýsova svátku. Většinou šlo o jednoduché převleky za satyry nebo mainady, ostatní si vzali sváteční oblečení, leč nebylo to podmínkou, stačilo všední nebo žádné.

Aristotelés zmiňuje komos jako vesnickou lidovou zábavu, ale určitě se dal potkat i ve městech a někdy se tohoto průvodu účastnili taky lidé z vyšších vrstev. Dokonce i v Athénách. Například v Platónově dialogu Symposion přichází právě z takovéto slavnosti, a tudíž opožděně, notně opilý mladý aristokrat Alkibiadés, pozdější nezvedený státník a proradný vojevůdce. Tím porušil důležité pravidlo o náležitém pořadí, s čímž si ovšem člověk jeho ražení starosti nepřipouštěl.

Členové dionýsovské skupiny. Malá terakotová reliéfní plaketa, 4. století před n. l. Přesné místo nálezu není známo. Archeologické muzeum v Plaka na Mélu (Milosu). Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Dionýsův průvod: tančící mainady a satyři. Kyathos, čerpák na víno. Athény, hrnčíř Nikosthenés, Malíř N, 530 před n. l. Národní muzeum v Praze H10 5924. Nevystavuje se. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Komos bychom měli odlišovat od plně rituálního dionýsovského průvodu (pompé) a od dionýsovských sborových slavností (chorégoi), ale výtvarné památky, nám to ne vždy umožňují. Hlavní rozdíl spočíval v tom, že zmíněné obřady byly pečlivě připravované, dokonce se zkouškami. Přesto má většina učenců za to, že antická komedie (kómóidía) se vyvinula právě z oněch méně organizovaných lidových průvodů. Asi se při nich dost spontánně sehrávaly různé veselosti. Tenhle vývoj od veselých přiopilých průvodů k divadelnímu žánru komedie proběhl někdy v 6. století před n. l. A ze zpěvů „kozlích kůží“ při oficiálním průvodu Velkých Dionýsií se vyvinula tragédie (tragóidía).

Komos mužů a žen. Atický červeno-figurový kylix. Malíř Brygos, 490-480 před n. l. Würzburg, M. von Wagner Museum L479. Ještě uvidíme jeho vnitřní dno. Kredit: ArchaiOptix, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Komos na černo-figurové tyrhénské amfoře. Malř Guglielmi, 550 před naším letopočtem. München, Staatliche Antikensammlungen, 1432 (J 175). Kredit: ArchaiOptix, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Úplně slušňácké podniky to zrovna nebyly, i když někdy probíhal komos relativně slušně, nanejvýš se část lidí trochu přiopila a zpívali a povykovali poněkud hlasitěji. Stávalo se však i to, že došlo na důkladné všeobecné opilství, jindy na sex.

Ale ty konce

Ověnčený opilý muž procítěně řeční – a při tom močí. Mladý sluha se ničemu nediví. Atická červeno-figurová oinochoé, tedy nádoba na nalévání vína, malíř zvaný dnes Oionoklés, 470 před n. l. Los Angeles, Getty Villa (Collections of the J. Paul Getty Museum), 86.AE.237. Kredit: Andrew Dalby, Wikimedia Commons. Public domain.

Zvracející mladík a odvážná dívka. Mladík se opírá o hůl, ale stability svého žaludku tím nedosáhne. Kromě ústředního motivu působí scéna elegantně a málem dojemně. Atický červeno-figurový kylix. Malíř Brygos, 490-480 před n. l. Würzburg, Martin von Wagner Museum L479. Kredit: ArchaiOptix, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Některé zobrazované scény se notně vymykají řeckým estetickým měřítkům. Také nároku, že člověk má dojít domů po svých, a to jak ve smyslu motorickém, tak navigačním; cestou nikoho a nic nepozvracet, nic nepoškodit a nepůsobit přílišný virvál. Už v 6. století před n. l. filosof a přírodozpytec Xenofanés při jiné příležitosti varoval před přílišným nebo předčasným pitím:

„(Teprve pak) už není zpupné tolik as pít, co sneseš, bys mohl – nejsi-li příliš stár – bez sluhy k domovu jít.“ (Xenofanés, zlomek B 1, celý viz tady.)

Typickou nádobou na pití byl kylix, což byla mělká keramická miska se dvěma uchy, na nepříliš vysoké stopce. Méně kulturní pijani občas pili rovnou z měchu nebo ze džbánu na přinášení vína, a Alkibiadés prý vypil celé velké měsidlo (kratér) a málem i chladič. Víno se pilo ředěné, dneska se tomu říká vinný střik.

Kylixy byly často zdobně provedené, s malbami mytických a veselých motivů, ne vždy zcela cudných, zvláště na vnitřním dně, jemuž se říká tondo. To si bylo možné prohlížet na čisté nádobě před pitím. Když se pak do kylixu nalilo ředěné víno, většinou i s kvasinkami a někdy i s částí slupiček, tak už dno moc vidět nebylo. Všechen ten vinný kal postupně sedal, takže kdo pil rozumně pomalu, došel ke dnu, jehož malba už byla tím vším zakrytá. To byla ta správná verze. Kdo to do sebe obrátil fofrem, uviděl obrázek na dně, na tondu. Rychlé pití spolu s účinkem pozřených kvasinek často vykonalo své. Některé kylixy proto mají na dně obrázek spíše varovný, snad měl fungovat jako pokyn „stop“, konfrontující s očekávanými konci. Viz poslední obrázek. Výjimečně se zobrazují nechutnosti i přímo na těle váz, což jinak v Řecku nebývá zvykem. Přípustnou výjimkou jsou komické scény, byť třeba z hlediska zobrazené postavy nechtěně komické, viz předposlední obrázek.

A co komise?

Filologové nás poučují, že slovo komise pochází z latinského slovesa committere, které znamená svěřit, dát do péče. Nejspíš ano, ale to je teď vedlejší. Vždycky jsem si představoval, že komise je taková smutnější a upjatější samička od toho, co býval komos. Raději pro ni tedy užívám tvar komis.

Zdálo by se, že komis je pouhá jazyková hříčka, filologicky i společensky nekorektní překlonění do ženského rodu. Je to však opřené o empirické analogie. Nemyslím opilství, to je v našich komisích kupodivu dost vzácné, ba i příznaky kocoviny se potkají jen výjimečně. Už vůbec ne veselí, to je někdy možné spíše jako následný černý humor, v cynickém pohledu na výplod dotyčné komis. Základem analogie je zvláštní částečně ritualizované chování členů komis, odlišné od civilního, avšak s jinými atributy než u komastů. (Jiným problémem je časté použití komis k dalšímu rozmělnění kolektivní nezodpovědnosti.)

Atomista by si myslel, že způsob jednání komis bude určen vlastnostmi jejích členů. Obecně by přece mělo platit, že chování systému je určené vlastnostmi jeho prvků a způsobem jejich propojení. V tom posledním bodě je ovšem skryt háček, který dává za pravdu spíše strukturalistickému popisu jednání komis. Strukturalista ví, že chování prvku je určeno jeho umístěním v systému, neboť právě tím jsou určené jeho vlastnosti. Snadno se stane, že komis složená z inteligentních, znalých a poctivých lidí se začne chovat jak banda naparujících se nezvedenců, nebo jako pospávající obsah čekárny. Rozumný šéf (pokud tomu ovšem také nepropadne) dá v takovém případě pauzu a zkusí to něčím odlehčit. Tím dá šanci jevu, který většinou bohužel nastává až nějaký čas po jednání komis, totiž že titíž lidé se už zase chovají normálně. Komisní zkušenost, pasivní i aktivní, se jasně přimlouvá za strukturalistický popis, jinak nic proti atomismu.

 

Literatura

Komos na anglické Wikipedii.