Konečně nějaký příčetný filosof! Nepotřebuje reinkarnaci, nestraší hrůzami početí a zrození, nevymýšlí šílené návrhy na uspořádání státu ani formalistní absurdity, a dovede si užít příjemné společnosti ve své zahradě. Jenže je to složitější a ve výsledku občas mírně tristní. Přesto mu náleží prvenství co do výslovného tvrzení, že život je sám o sobě příjemný. S příjemností ovšem bude řada potíží, naprosto jiných než těch, které mu předhazují jeho vulgární kritici. A ostatní Epikúrovy nauky, například o přírodě, jsou jen ne zcela adekvátním převzetím starších atomistických konceptů.

 

Epikúros (341 až 270 před n. l.) se narodil na ostrově Samu ve východní Egeidě, až se po řadě peripetií usadil v Athénách. Koupil dům se zahradou ve svahu mezi Athénami a Pireem, tam bylo i sídlo jeho školy, zvané Zahrada (Képos). Nebyl nijak zvlášť bohatý, na rozdíl od Platóna a zčásti i Aristotela, ale ani tak chudý jako třeba Sókratés nebo stoici. Napsal toho velice mnoho, většinou listy, tedy literárně a myšlenkově koncipované dopisy, ale zachovaly se jen citáty a výklady v dílech řeckých a latinských autorů, tedy až z římské doby. Jejich kontext je často obdivný, ale někdy taky polemický až pomlouvačný.

 

Epikúrova škola je jednou z větví filosofie helénistické epochy, spolu se stoiky a skeptiky. V té době dál fungovaly velké školy, které vznikly v klasické době, tedy platónská Akadémie a aristotelské Lykeion, ale novinky přinášejí ony tři nové školy. Nejtradičnější z nich jsou stoici, neboť spolu s platoniky a aristoteliky navazují na Sókratův odkaz, i když jinak, nominalisticky (taxony jsou jen slova našeho jazyka, sloužící k orientaci na světě). Také vypracovali velice inovativní logiku a fyziku. Největší význam pro vědu ovšem měli v helénistické době skeptici, a to v širokém rozsahu oborů, od filologie po geodezii.

 

Hédoné, tedy příjemnost

V helénistické a římské době patří k filosofování otázka, co je cílem lidského života. Má trochu předlohy už ve starší době, odpovědí mohla být například sokratovská areté, tedy zdatnost až ctnost, případně Dobro nebo filosofie samotná, jako u Platóna. Aristotelés napsal dokonce dvě verze Etiky. Už předsokratovskému filosofovi Anaxagorovi tam připisuje (Etika Eudemejská I,5; p. 1216a11) odpověď: „Proto, aby spatřil nebe a řád v celém kosmu.“ Aristotelés také připouští (Etika Nikomachova I,12; p. 1101b), že pro člověka může být cílem blaženost (eudaimonia), která není vrtkavá jako pocit štěstí, ale trvalá.

 

Epikúros je mnohem jednoznačnější. Jde o příjemnost! Zní to jako provokace vůči sokratovské tradici, ale má to svou váhu. Život je sám o sobě příjemný! Něco podobného vyjadřují i novodobé subverzní nápady: Proč hledat smysl života, když ten je sám o sobě tak krásný!

 

Často se říká, že Epikúrovo tvrzení o bazální příjemnosti života je jeho objev. Ve starší antice dominuje představa o tragické kráse, život je veden osudem, což mu uděluje tragiku i určitou velkolepost. Člověk byl hříčkou osudu, bohů a dalších sil kosmu. Samozřejmě si lidé dokázali taky užít a básníci lecjaké příjemnosti opěvovali, leč základní rámec byl tragický. Tedy tragický v původním smyslu slova, v kontextu krásy a velkoleposti, nejen v tom novodobém, že to končí pořádným malérem.

 

Příjemnost se dá řecky vyjádřit různými slovy a každé z nich má také řadu dalších významů. Epikúros používá výraz hédoné, který může označovat radost, rozkoš, požitek, lahodnou chuť, žádost, příjemnost. V jeho kontextu jde jasně o příjemnost, spojenou s radostí, někdy až s rozkoší; jde o slast, nebo aspoň pohodu. Tu je potřeba pěstovat, kultivovat, aby si jí člověk užil, a aby se zrádně neobrátila ve svůj opak.

 

Život sám o sobě je příjemný, pokud tu příjemnost zrovna něco nekazí. Nad touto Epikúrovou novinkou se moralisté bezdůvodně pohoršují, zatímco biologové ji často nedoceňují. Živáčkové si mezi všemi starostmi o živobytí chtějí užít, dokud tu jsou. Epikúros se ovšem zabýval pouze lidmi. (Zažil jsem diskuzi po zoologické přednášce, proč zmije i lvice kopulují mnohem častěji, než je potřeba. Odpověď, že jim to je příjemné, nenarážela na mravní pruderii, ale na nepřílišnou vědeckost formulace. Zrovna tuto příjemnost by ovšem Epikúros považoval za ošemetnou. V naší době dokonce tušíme, že živáčkové jsou evolučně nastaveni tak, aby jim bylo příjemné to, co prospívá jim a jejich druhu. Bohužel ne bezchybně, jako u všeho. Rozličné receptory se občas nechají ošálit a zaplavují nás pocitem slasti také díky náhražkám, dokonce i škodlivým. Dávnými příklady jsou chuť na hodně sladkého a nadmíru alkoholu, leč sortiment falešných návnad je mnohem širší a často kulturně specifický. Také sociální slasti mají svá šidítka. Přesto nedoceňujeme, co má pohyb bakterií ve směru gradientu živin společného s cestou party lidí do hospody. Rozdíl je hlavně v tom, že ty bakterie to dělají tišeji a bez zdůvodňování.)

 

Nic není Epikúrovu odkazu vzdálenější než pomluvy, které dění v Zahradě představují jako grupáč ve vinném rauši. Ona představa souvisí s tím, že do Epikúrovy školy měly přístup i ženy. Většinou společně se svými muži, ale nejspíš i samy. Závistivá projekce tužeb davu vytvořila nadávku „prasata ze zahrad Epikúrových“. Krom filosofů konkurenčních škol ji bohužel používali také křesťané. Vedle směsi neznalosti a pokrytecky skrývané závisti může být motivem podobných nadávek také přehnaná reakce na tušení, že tam přece jenom něco chybí, i když tím nemusí být kdovíjaká „transcendence“. Je to život poněkud konzumní, i když kultivovaně a uměřeně, bez reklam a spěchu. Co bychom za to dnes dali. Bohužel tam není mnoho prostoru pro zvídavost, a ještě méně pro dobrodružství, byť třeba v oblasti poznání.

 

Téměř asketické pěstování slasti

Epikúros je opatrný. Ví, že rozkoš je nutno pečlivě volit, a ještě potom téměř wagnerovským způsobem odkládat její završení. Bez pečlivé volby by nás leckterá slast mohla uvrhnout do velkých nepříjemností (Diogenés Laertios X,141). Za základní příjemnosti považuje uměřené a dobré jídlo a pití, např. chutnou vodu. Meditace nad džbánem čerstvé pramenité vody zvyšuje rozkoš z následného napití, alespoň pokud netrvá tak dlouho, že by voda mezitím zteplala. Také popisuje, jak se těší, až konečně přijdou syrečky, které si objednal.

 

Doporučuje vyhýbat se sexu, neboť po něm může přijít postkoitální deprese, prostě únava a někdy i smutek, aniž by ten smutek musel mít jiné důvody než pominutí vrcholné rozkoše. Naopak velice cení přátelství, to je relativně stabilním zdrojem největších mezilidských příjemností.

 

Zásadní je, že se máme vyhýbat zbytečným slastem. Ty přinášejí spíše strasti. Nemá nás lákat touha po větším majetku nebo po luxusním jídle a pití. Za zbytečné slasti považuje i řadu sociálních odměn. Například pomníky a oslavné věnce. Zvláštní je, že ho ta poslední ptákovina vůbec napadla. Člověk nemá toužit nejen po slávě, ale ani po veřejné známosti. To je přímo opak novodobé všeobecné tendence ke zviditelnění se. Plútarchos (kolem roku 100 n. l.) vážně diskutuje Epikúrovu zásadu „žij v skrytu“, přestože ji nesdílí. Nejde o nějaké tajnosti, nýbrž jen o to, nešťourat sousedům do jejich starostí a veřejně nepřesvědčovat občany. Epikúros nechce být aktivistou ani influencerem. Jeho Zahrada má být oázou pozitivní deviace, její myšlenky se mají šířit spíše jako podhoubí, ne organizovanou propagací.

 

Pěstování slasti podle Epikúra je činnost nečekaně asketická, jak co do výběru, tak odkládáním slastného vyvrcholení. Už samo varování před lákadly zbytečných slastí připomíná stoickou neochvějnost, i když popsanou z jiné strany. A v praktickém výsledku není epikurejská etika odlišitelná od stoické, přestože její teoretické východisko je přímo opačné.

 

Proti strastem

Příjemnost života nám kazí rozličné strasti, prostě bolesti všeho druhu. Silám, které by mohly příjemnost života rušit, se máme pokud možno vyhýbat, a neblahým stavům pečlivě předcházet.

 

Část bolestí bývá působena už chybným užíváním slastí, špatným výběrem a špatnou mírou. Třeba špatným jídlem, nebo jídlem sice dobrým, ale nevhodným zrovna pro nás a v dané situaci, nebo přežráním. Podobně s ostatními slastmi a následnými strastmi. Epikúros se takovým problémům věnuje velice pečivě. Ostatně, zlé jazyky tvrdily, že měl po celý život špatné zažívání, snad nějakou žaludeční nemoc. Pokud to není jenom zlomyslný drb, tak to zdůrazňuje myšlenkový výkon, díky němuž se nestal škarohlídem, ale milovníkem příjemnosti života.

 

Nemocem se máme co možná vyhýbat rozumnou životosprávou, úrazům vyhýbáním se rizikovým činnostem. S rozmary počasí a dalšími přírodními katastrofami se nutno smířit, s tím nic nenaděláme, občas se dokážeme aspoň trochu nějak zařídit nebo uhnout, tedy spíše včas utéct. Podobnou zhoubou slasti je řada sociálních jevů, od sporů a útlaku po války.

 

Také bohové jsou příliš mocní, takže je moudré se jim vyhýbat. Nejsou zlí, ale jsme jim celkem fuk, a jejich hry bychom nemuseli přežít. Není ateista, přestože na rozdíl od všech následovníků Sókrata nepředpokládá nějaký globální účel, ale to bychom museli za ateisty považovat všechny Řeky před Sókratem.

 

Proti strachu ze smrti

Velkým nebezpečím pro příjemnost života je strach. Z budoucnosti, z lidí, z bohů… Ten je potřeba překonávat. Základem strachu je strach ze smrti, především z vlastní smrti. K té je potřeba přistupovat s klidem.

 

Strach z budoucnosti je vlastně strachem z osudu. Podle Epikúra žádný osud není. Už proto ne, že by rušil lidskou svobodu. To je zásadní rozchod s řeckou zbožností, a také se starým pochopením osudu jako vítězné náhody, tedy božské i přírodní svobody, v jejichž rámci byla lidská svoboda jedině možná, alespoň v archaické době.

 

Strach z věčnosti je zbytečný (DL X,145). Orfické a jim podobné mýty sice líčí věčnost barvitě, normální řecké náboženství je skoupější a moc nevyhrožuje, Epikúros tím spíše. Tohle prostě máme nechat plavat, stejně o tom nemůžeme nic vědět, a nejspíš to jsou všechno jenom výmysly.

Horší je to se strachem ze smrti. Epikúrovi se připisuje návod na odstranění této snad největší překážky slasti (DL X,139): „Smrt není ničím, co by souviselo s námi, neboť to, co se rozložilo, nevnímá, a co nevnímá, to se nás netýká.“ Občas to bývá popularizováno větou: „Dokud jsem, není smrt, když je smrt, tak nejsem.“ Ta se v Epikpúrově písemné pozůstalosti nenajde, ale přesto působí jeho pojetí života a smrti podezřele disjunktně, život a smrt se vylučují, nejsou vzájemnými součástmi, jako tomu bývalo u lyriků nebo u Anaximandra a Hérakleita. Epikúros si nedokáže představit životní pohodu smrtelníka jako prostoupenou životní nouzí, prostě řadou nejen vnějších limitací. Nechce vidět, že v každém okamžiku něco vzniká a něco umírá, v nás i ve všem, že se to prostupuje a podmiňuje. To je rub jeho objevu příjemnosti života. Freud bude v tomto ohledu moudřejší, dobře si povšimne nejen role libida, ale také vztahu libida a smrti, bezbřehé touhy a konečnosti.

 

Údajná epikurejská bezbožnost (asebeia, „neuctivost, nevztažnost“, nikoli ateismus) možná spočívá v tom, že ruší vztah svobody a osudu i souvztažnost života a smrti, navíc pořád uhýbá. Nezadá si s lidmi, nezadá si s bohy, ani s vrcholnou rozkoší, které by se člověk odevzdal. Jenže, nezavděčí se člověk lidem všem, a o filosofických naukách platí totéž.

 

Jak poznávat?

Zdrojem poznání je smyslové vnímání. Musíme si ovšem dávat pozor, abychom je nechápali špatně. Občas jsme totiž příliš navyklí něčemu rozumět určitým způsobem, mnohdy chybným, a mylně se domníváme, že to je empirické. To je důvtipné upozornění.

 

Určitá blízkost skeptikům je ovšem opět založena spíše snahou, jak se vyhnout sokratovské představě o božské péči. Nestojí za ní hlubší přírodovědný zájem. Dobře je to vidět na diskuzi o tvaru Země, což je otázka, na kterou může odpovědět zkoumání a měření. Epikúrova nechuť k tradičním školním filosofům je tak velká, že zasahuje i do tohoto problému. Možné odpovědi relativizuje takovým způsobem, že jako nejpravděpodobnější mu vychází představa ploché Země. Tím je pro smích všem ostatním školám té doby. Sice výslovně netvrdí, že Země je určitě je plochá, nicméně nechuť k Zemi tvaru koule a k nějakému rozumnému uspořádání kosmu je vážnou skvrnou antického epikurejství, se kterou se budou vypořádávat až epikurejci 2. tisíciletí.

 

Atomy podle Epikúra

Epikúros není tvůrčí teoretik atomismu, jakými byli Leukippos a Démokritos. Není školometný učenec, jeho nepřátelé mu předhazovali nedostatečné vzdělání. Jde na problémy po svém, někdy selským rozumem, který ovšem zrovna v případě atomů nebývá nejlepším rádcem.

 

Jednoho učitele Epikúros přece jenom měl. Byl jím Nausifanés, málo známý a možná trochu svérázný pokračovatel Démokrita. Z toho mála, co se zachovalo, vypadá spíše jako rétor. Může to být klam daný výběrovým efektem zachování, ale nejspíš to opravdu byl řečník, i když taky nějak inspirovaný tradicí nauky o atomech. O jeho pojetí atomů však víme jenom to, že lidský úsudek považoval za přeskupení atomů v mysli. Ani Démokritovy nauky se samozřejmě neomezovaly na atomistickou fyziku, nicméně ta byla velice promyšlená. Nevíme, co z rozdílů mezi Démokritovým a Epikúrovým pojetím atomů pochází už od Nausifana, a co až od Epikúra. Možná si Epikúros přejímáním od svého učitele docela naběhl. Další otázkou je, proč Epikúros atomistickou nauku vůbec probíral, když ho přírodní vědy moc nezajímaly. Asi se mu líbila Démokritova odtažitost od běžných lidských hodnocení, a že jeho atomistické i etické výklady nepotřebovaly žádný zdůvodňující účel nad světem. (Na to byly totiž moc staré, ještě z dob před Sókratem.)

 

Čím je Epikúrova úprava démokritovského atomismu problematická? Démokritos vysvětloval změny v přírodě přeskupováním atomů. Všechno dění je změna konformace atomů. Je to formálně vystavěný myšlenkový model, který reaguje na Parmenida tak, že jsoucí jest, a jsou to atomy (nikoli Parmenidovo Jedno), zatímco ono Parmenidem zakázané nejsoucí je pochopeno jako prázdný prostor, který atomy navzájem odděluje a taky umožňuje jejich pohyb. Proto neplatí Parmenidův „důkaz“, že jsoucí musí být jedno a nehybné. Atomy samotné jsou věčné a neměnné (tedy krom vzájemného pohybu) a liší se mezi sebou pouze velikostí a tvarem. Všechny zakoušené vlastnosti vznikají až konfigurací atomů. Cílem je vyložit empirické vlastnosti věcí a jejich změny. Kdyby se vlastnosti a změny připsaly už atomům, šla by úvaha do kruhu. Tuto metodickou starost si Epikúros nepřipouští. Není mistrem logiky. Roli mohlo sehrát i to, že v době po Aristotelovi se stala poměrně samozřejmou otázka „z čeho“. Jako odpověď na ni zavedl Aristotelés pojem látka, resp. hmota. Démokritos tuto starost ještě neměl. Později se o atomech občas mluví také jako o hmotných.

 

Epikúros připíše atomům klidně i vlastnosti. Připsal jim také tíži, a to různě velkou. Zásadní je, že lehké i těžké atomy padají prázdným prostorem stejně rychle. Padají, jako když prší, a jen díky jakési odchylce (parénklisis) do strany se vůbec mohou setkat. Cicero (De fato XX,46) vyčítal Epikúrovi, že nijak nepopisuje příčinu oné odchylky. Epikúrovi šlo právě o to, že ta odchylka je náhodná, takže běh světa není popsán deterministicky, a je v něm místo pro lidskou svobodu. Epikúrovu představu dobře vykládá Lucretius Carus (De rerum natura II,216–224):

 

„Když se atomy pohybují svou vlastní vahou přímo dolů prázdnotou, v poměrně nejistém čase a na nejistých místech se ve vesmíru mírně odkloní, a to právě natolik, že lze říci, že se jejich pohyb změnil. Kdyby však neměly ve zvyku se odklánět, padaly by všechny přímo dolů hlubinami prázdnoty jako kapky deště a nedocházelo by k žádným srážkám ani nárazům mezi atomy. V takovém případě by příroda nikdy nic nevytvořila.“ Oné odchylce říká latinsky clinamen. Démokritos nic takového nepotřeboval. Byl asi jedním z posledních autorů (vedle Sofokla), který ještě nutnost a náhodu mohl považovat za synonyma, za dvě stránky téže mince. Této podvojné slepé síle svěřil pohyb atomů. Později už je nutnost chápaná deterministicky a náhoda jako její opak, stejně jako dvojice osud a náhoda. Náhoda už dávno není považovaná za božskou hru, jejímž prostřednictvím se odvíjí předivo Osudu. Epikúrova sázka na nahodilost odchylky v pohybu atomů měla z dění na světě vyřadit jakoukoli božskou prozřetelnost (s tou si Démokritos ještě nemusel dělat starosti). Nevyzpytatelné odchylky atomů do strany, málem úchylky, také zakládají prostor pro lidskou svobodu. Zásadní je, že epikurejci a vedle nich skeptici jsou jedinými školami v dobách po Sókratovi, které nepracují s pojmem globálního účelu, dokonce se tomu vědomě brání! Epikúros však už nevěděl, že kdysi dávno, v řecké archaické době, byla právě náhoda božskou silou osudu, tohle pojetí bylo překryto novým sokratovským konceptem prozřetelné božské péče.

Epikúros přece jenom dostal atomy pod vládu příčiny, a to pod vládu tíže, a pak to komplikoval onou náhodnou odchylkou.

##seznam_reklama##

V pozdější antice se epikurejská filosofie dočkala zlidovění do podoby mudrování o životě, podobně jako stoická. Výraznou výjimkou byl kongeniální výklad, který podal Lucretius. Díky němu byla epikurejská nauka dlouhodobě známá i na Západě. Středověké zákazy jí daly punc vzácného ovoce, až se stala jednou z málo přiznávaných inspirací novověké vědy. Šlo o popis tíže, tedy gravitace jako zásadního principu přírody, a o schopnost obejít se bez účelu nad světem. Ne náhodou byl Galileo Galilei epikurejec, což ovšem nešlo říkat veřejně, protože za to by ho tenkrát museli v Itálii upálit. Až astronom a filosof Pierre Gassendi (1592-1655) si dovolil veřejně kritizovat Descartovu nauku z epikurejských pozic.

 

Literatura

Diogenés Laertios: Životy, názory a výroky proslulých filosofů; přeložil Antonín Kolář. Pelhřimov 1995.

Titus Lucretius Carus: O přírodě. Přeložila Julie Nováková. Praha: Antická knihovna 1971.

Jaroslav Ludvíkovský: Život a učení filosofa Epikura. Praha 1952.

Anthony A. Long: Hellénistická filosofie. Přeložil Petr Kolev. Praha: Oikúmené 2003.