V roce 1900 jezdilo po amerických silnicích víc aut s elektrickým pohonem nežli benzínových. Problém byl v tom, že elektrické technologie tehdy nebyly příliš životaschopné. Fosilní paliva se válela všude kolem a fascinace jízdou přehlušila puch toxických spalin.
Elektrická auta tehdy používala baterie založené na olovu a kyselině, které vynalezl francouzský fyzik Gaston Planté. Byly dost drahé a vydržely tak asi na necelých 50 kilometrů. Edison se je snažil vylepšit a věřil, že by s bateriemi založenými na niklu a železu bylo možné ujet 160 kilometrů, dlouho by vydržely a nabíjely by se kolem 7 hodin, což bylo tehdy velmi slušné.
Už ale bylo pozdě. Baterie elektrických vozů stále trpěly problémy a pokrok vozů se spalovacími motory smetl elektrické vozy do škarpy. Teď, po více než 100 letech si mezinárodní výzkumný tým, na jehož vedení se podílel Richard Kaner z University of California, Los Angeles (UCLA), vypůjčil Edisonův design a dotáhl ho do konce s technologiemi 21. století.
Parametry nové nikl-železné (NiFe) baterie jsou impozantní. Lze je nabít za pár sekund a vydrží 12 tisíc cyklů vybití a nabití, tedy asi 30 let každodenního nabíjení. Technologie této baterie je založená na nanoshlucích uspořádaných pomocí proteinů, které jsou navázané na 2D materiál.
##seznam_reklama##
Navzdory použití nanotechnologií to je celé poměrně jednoduché a levné. Háček je v tom, že lithium-iontové baterie stále mají větší kapacitu. Jak zdůrazňuje Maher El-Kady z týmu autorů, lidé si často myslí, že nanotechnologické nástroje jsou velmi hi-tech a komplikované. Jejich přístup je ale jednoduchý. Při výrobě baterií smíchají běžně dostupné ingredience a trochu to zahřívají. Nikl-železná baterie by se mohla uplatnit například v solárních systémech.
Video: IVS Webinar Series – Prof Kaner R., UCLA
Literatura