Graman Quassi se narodil v Ghaně, padl do spárů obchodníků s otroky a ti ho zavlekli na Surinam. Tam se mu díky mimořádným léčitelským a etnobotanickým znalostem a také díky jeho roli při vyjednávání nizozemské koloniální správy s marúnskými komunitami postupně podařilo získat jak svobodu, tak i majetek. Nakonec tedy mohl v duchu známého citátu R. F. Burtona zemřít jako hrdý vlastník vlastní plantáže s otroky. Tropický keř ze Střední a Jižní Ameriky Quassia amara tedy nese jeho jméno a ve svém dřevě a kůře pak obsahuje mimo jiné jednu z nejvíce hořkých přírodních látek na světě - triterpenový lakton quassin. Jméno léčitele však keř nese jenom v latině, česky se jmenuje hořkoň obecná a anglicky bitterwood, tedy hořké dřevo.

 

Evoluce nás vybavila celkem pětadvaceti TAS2R receptory pro detekci hořké chuti a k tomu také zejména v dětství celkem zřejmým odporem k jejich aktivaci. Tato výbava našim předkům umožnila zplodit potomky dřív, než se otrávili nějakým jedovatým rostlinným alkaloidem, či produktem plesnivění či hnití potravin. No a protože, jak pravil Paracelsus, Sola dosis facit venenum (jen dávka činí jed), mnoho hořkých látek v těch správných dávkách vykazuje i řadu zajímavých farmakologických účinků. Zkrátka, hořkost máme na základě evolučně zakotvených instinktů i na základě praktických životních zkušeností spojenou s farmako-toxikologickou účinností. Jak je tedy možné, že si král hořkosti quassin zahrál v rámci jedné z prvních v odborné literatuře popsaných klinických studí roli placeba?

Zmíněná studie byla provedena v roce 1863 a její autor americký lékař Austin Flint I (1812-1886) se v rámci ní pokusil zjistit, jak funkční byla tehdy předepisovaná léčiva proti revmatismu. Srovnal průběh nemoci u 13 pacientů, jimž bylo podáváno placebo, s pacienty léčenými tehdejší klasikou, což bylo např. podávání kalomelu (chlorid rtuťný), alkalická léčba (vysoké dávky hydrogenuhličitanu draselného), výtažek z ocúnu podzimního (Colchicum autumnale obsahující kolchicin) a samozřejmě klasika všech klasik, tedy pouštění žilou. Svůj postup popsal následovně:

 

Uvedené případy byly po celou dobu trvání choroby léčeny toliko prostředky paliativními. Tyto prostředky, jak patrno, sestávaly z opia v rozličné formě, podávaného v dávkách malých nebo středních, z obvyklého přikládání suchého flanelu na klouby chorobou postižené, jakož i z užívání mýdlového a opiového mazání, kafrového oleje neb tinktury z oměje. Aby však byl dosažen i mravní účinek léku zvlášť pro tuto nemoc určeného, byli nemocní odkázáni na užívání placeba, jež se ve většině případů skládalo z tinktury z hořkoně (quassia), silně zředěné. Toto bylo podáváno pravidelně a stalo se na mých odděleních všeobecně známo jako léčivo placebové proti rheumatismu. Příznivý průběh případů byl takového rázu, že léku tomuto získal úplnou důvěru nemocných. Dodati mohu, že všechny případy byly během zimy předvedeny přítomné třídě lékařské.

 

Uvedená studie dopadla z pohledu tehdy zavedených lékařských postupů celkem nepříznivě. Flint totiž v závěru své práce konstatoval, že průběh nemoci se u pacientů léčených klasicky a u pacientů, jimž byl podáván zředěný rostlinný výtažek, nijak nelišil. Podle Flinta bylo zjevné, že příznaky revmatické horečky časem slábnou samy od sebe – nikoli díky podávaným léčivům. Zavedení placeba představovalo ve své době významný posun v lékařství: poprvé se začalo opravdu zdůrazňovat, jak důležité je ověřovat skutečný přínos aktivních léčiv, a oddělit jejich účinek od pouhé víry pacienta v léčbu.

 

Placebo by ze své podstaty nemělo vykazovat žádný farmakologický účinek – vyvstává však otázka, zda tuto podmínku splňoval i výluh z hořkoně. Už Carl Linné v roce 1763 upozornil, že surinamský léčitel Graman Quassi objevil výrazné účinky extraktu z Quassia amara proti tropickým horečkám, navíc bez nežádoucích trávicích potíží typických pro tehdejší antimalarika, jako byl chinin.

 

Právě tato pověst účinného, ale dobře snášeného prostředku stála za tím, že si „hořké dřevo“ získalo v Evropě během druhé poloviny 18. století velkou oblibu jako antipyretikum a regenerační tonikum. V následujících desetiletích, tedy v 18. a 19. století, se objevovalo v lékopisech a lékařských příručkách nejen jako prostředek proti horečkám a úplavici, ale také jako lék na celou škálu zažívacích potíží.

 

 

V evropské medicíně se udrželo především díky tradičním antiparazitickým účinkům, které převzala od domorodých komunit Jižní a Střední Ameriky. Ty používaly hořké dřevo ke zneškodnění střevních parazitů, ničení hlístic a podpoře trávení – účinky, které byly dobře známé dlouho předtím, než je Evropa začala systematicky popisovat. S rostoucí popularitou však narůstaly i omyly: pod názvem quassia se v Evropě a Americe prodávaly různé druhy hořkých dřev, například jamajská quassia nebo druhy rodu Picrasma, což komplikovalo botanické určování i jednotnost lékařských doporučení. Navzdory těmto zmatkům se Quassia amara po celý 18. a 19. století těšila pověsti exotického léčivého dřeva – ceněného pro svou charakteristickou hořkost i pro antiparazitické účinky, které fascinovaly tehdejší lékaře i přírodovědce.

Také moderní farmakologické studie potvrzují, že látky obsažené v rostlině Quassia amara, zejména quassinoidy, vykazují výrazné biologické účinky. Výsledky in vitro studií ukazují na výraznou schopnost quassinoidů (quassinu, neoquassinu, simalikalaktonu D aj.) potlačovat růst parazitických prvoků, jako jsou leishmanie (původce leishmaniózy) a plazmodia (původce malárie). Simalikalakton D navíc inhibuje růst Plasmodium falciparum v nanomolárních koncentracích, což svědčí o jeho mimořádně silném účinku i při velmi nízkých dávkách.

##seznam_reklama##

Kromě antiparazitických účinků vykazuje Quassia amara v řadě preklinických studií – tedy v laboratorních a zvířecích modelech – také další významné farmakologické účinky, např. protizánětlivé, antidiabetické či výrazně cytotoxické účinky na nádorové buňky. Zejména simalikalakton D dosahuje u buněk karcinomu prsu a ovaria IC₅₀ (koncentrace látky, která zpomalí růst buněk o 50 %) v řádu desítek nanomolů, což svědčí o jeho vysoké účinnosti.

Dostupná jsou již také data z pilotních klinických studií: u 58 pacientů s diabetem 2. typu vedlo podávání prášku ze dřeva hořkoně k poklesu glykémie asi o 20 %, a dvojitě zaslepená randomizovaná studie prokázala účinnost 4% gelu z Quassia amara při léčbě seboroické dermatitidy — gel byl srovnatelný, či dokonce účinnější než ketokonazol nebo ciklopiroxolamin.

Flintova studie léčby revmatismu je v mnoha zdrojích uváděna jako první pokus o provedení placebem kontrolované klinické studie. Výluh z Quassia amara použitý jako v této studii placebo však obsahuje řadu farmakologicky účinných látek, které by teoreticky mohly přinést i úlevu od zánětu a horečky, což jsou klíčové symptomy studované nemoci. Ovšem i zde platí, že účinek závisí na dávce, a jen v případě homeopatik se ředěním účinnost zvyšuje. Otázkou tedy je, zda ono placebo bylo naředěno dostatečně (nebo nebylo zředěno příliš :).

 

Literatura:

1. Flint A. (1863) A contribution toward the natural history of articular rheumatism; consisting of a report of thirteen cases treated solely with palliative measures. American Journal of the Medical Sciences 46:17-36.

2. LINNAEUS, Carl. Planta Quassia. In: Amoenitates Academicae. Vol. 6. Stockholm: Salvius, 1763, s. 421.

3. Acharya Balkrishna, S.S., Srivastava, D., Mishra, S., Rajput, S.K. and Arya, V., 2022. Quassia amara L.: A Comprehensive Review of its Ethnomedicinal Uses, Phytochemistry, Pharmacology and Toxicity.