Od chvíle, kdy fyzik Freeman Dyson navrhl koncept Dysonovy sféry, megastruktury, která by mohla těžit energii hvězdy nebo hrát i jiné role v planetárním systému, se takové nezměrné kosmické stavby staly jedním z hlavních cílů pro pátrání po cizích civilizacích. Má to ale háček. O žádné takové megastruktuře nevíme, žádnou jsme nikdy nenašli a nikdo vlastně ani neví, jak by taková megastruktura měla vypadat v teleskopech.
Na tuto otázku se nedáno vrhl Amirnezam Amiri z University of Arkansas. Podle něj jsou pro stavbu hvězdných megakonstrukcí, přinejmenším z pohledu našeho druhu, který je v tomto ohledu beznadějně zaostalý, vhodné dva typy běžných hvězd – červení trpaslíci a bílí trpaslíci.
Červení trpaslíci jsou nejběžnější hvězdy v Mléčné dráze. Hvězdné palivo spalují velice rozvážně. Mělo by jim vydržet nikoliv na miliardy, ale na celé biliony let, alespoň pokud dokážeme odhadnout. Jejich existence by neměla skončit divokou explozí ani jiným podobným dramatem. Jsou také podstatně menší než Slunce a jsou méně horké. Případnou megastrukturu by bylo možné postavit, jak se domníváme, ve vzdálenosti 0,05 až 0,3 AU od povrchu červeného trpaslíka.
Ještě příznivější by mohla být situace u bílých trpaslíků, což jsou oharky vyhořelých hvězd podobných Slunci. Podobně jako červení trpaslíci by měli zářit velmi dlouho a postupně při tom vychládat. Jsou ještě mnohem menší, zhruba jako Země. Megastruktura by mohla být umístěna pár milionů kilometrů od jejich povrchu.
Jak bychom ale tedy mohli poznat, že jde o hvězdu obestavěnou megastrukturou? Celkové záření takového objektu zřejmě zůstane stejné, energie nemůže jen tak zmizet. Ale posune se do infračervené části spektra. Podstatné je, že povrchová teplota, která je u červeného trpaslíka dejme tomu 3 000 K, by se mohla kvůli megastruktuře snížit až na 50 K, tedy o dva řády. Takovou teplotu by žádná hvězda mít neměla, což by z podobného objektu dělalo slibného kandidáta na megastrukturu. Nejchladnější „hvězdy“ by tedy mohly být megastruktury.
##seznam_reklama##
Dalším slibným vodítkem by podle Amiriho měla být absence prachu. Hvězdy obvykle mají ve spektru čáru emisí silikátů, které odpovídá prachovému disku nebo mračnům v blízkosti hvězdy. Megastruktura by takovou čáru v záření neměla mít, pokud jsou naše úvahy správné. Také je pravděpodobné, že pokud by megastruktura nebyla jednolitá, ale spíše v podobě megaroje malých objektů, dělalo by to psí kusy se světelnou křivkou dotyčného objektu, která by zřejmě byla velmi neobvyklá.
Jak je vidět, s hledáním megakonstrukcí v okolním vesmíru si ještě užijeme spoustu legrace. Prozatím vychází veškeré úsilí na prázdno. Musíme být připraveni na zklamání. Anebo, což by bylo pro psychiku pozemšťanů ještě mnohem horší, na to, že bychom něco doopravdy našli.
Video: Jak postavit Dysonovu sféru – Ultimátní Megastrukturu
Literatura