V časopise Bulletin of the Atomic Scientists vyšel k patnáctému výročí havárie ve Fukušimě I dne 11. března 2026 článek Maxime Polleriho věnovaný dopadům této havárie, a hlavně počítání úmrtí, které způsobila. Autor kritizuje, že se v případě havárie ve Fukušimě I většinou mluví pouze o přímých obětech. Zde i Maxime Polleri přiznává, že havárie a úniky radioaktivních látek neměly přímou oběť žádnou. Kritizuje však MAAE (Mezinárodní agenturu pro atomovou energii), Světovou zdravotnickou organizaci WHO (World Health Organization) a Vědecký výbor OSN pro studium vlivu radiace UNSCEAR (United Nations Scientific Committee on the Effects of Atomic Radiation), které argumentují, že úniky radiace a dávky, které pracovníci elektrárny a obyvatelé obdrželi, jsou natolik nízké, že nepředstavují žádné zdravotní riziko, a že daleko větší dopady měl a má strach z radiace a psychické problémy způsobené evakuací. Polleri však argumentuje, že havárie a radiace měly nepřímé oběti.
Průběh havárie i snahu o likvidaci a překonání jejich následků sleduji dlouhodobě v cyklu článků pro Osla (poslední je zde), shrnutí současného stavu likvidace následků havárie ve Fukušimě a Černobylu jsem popsal v článku pro Neviditelného psa. Proto bych si dovolil úvahy v článku Maxime Polleriho rozporovat. To, že byly s havárií ve Fukušimě I spojeny nepřímé oběti, zmiňuji často ve svých článcích a přednáškách nejen já, ale řada dalších autorů. Většinou se však věnujeme srovnávání dopadů různých katastrof, využívání rozdílných energetických zdrojů nebo porovnání odlišných průmyslových havárií. I vzhledem k tomu, že přesné určení nepřímých obětí je značně složité a problematické, uvádí se téměř vždy pouze právě oběti přímé.
I já třeba často srovnávám dopady samotného zemětřesení a cunami s následky havárie ve Fukušimě I. Ovšem u cunami se uvádí vždy pouze přímé oběti. Často zmiňuji, že jaderná havárie měla i nepřímé oběti, ale pokud jde o přímé oběti, je poměr cunami vůči havárii jasný: přes 20 000 ku 0. Je vysoce pravděpodobné, že i porovnání počtu nepřímých obětí bude podobně dramaticky v neprospěch následků cunami. Kvůli cunami bylo daleko více rychlých evakuací nemocničních zařízení i domovů pro seniory; je také více pravděpodobné, že spáchá sebevraždu někdo, kdo přišel o blízké a majetek, než ten, kdo přišel pouze o majetek. Stres a pocit ohrožení je následkem i u komunit zasažených cunami a počet zasažených u těchto komunit je řádově větší.
Připomeňme si, jaká nepřímá úmrtí má Maxime Polleri na mysli. Souhlasí se zmíněnými mezinárodními organizacemi, že během havárie ve Fukušimě I neobdržel žádný pracovník či obyvatel tak vysokou efektivní dávku, aby to vyvolalo deterministické dopady v podobě nemoci z ozáření. Nesouhlasí však s tím, že obdržené dávky jsou natolik nízké, že i nedeterministické dopady v podobě zvýšeného výskytu rakovin či jiných následků v následujícím období budou nepozorovatelné. Možná lépe řečeno, pokud nějaký počet nemocí vlivem radiace z Fukušimy I nastane, bude zanedbatelný a nepozorovatelný oproti jejímu přirozenému výskytu.
Maxime Polleri má pravdu v tom, že absence důkazu o existenci něčeho neznamená důkaz o neexistenci téhož. Já však tvrdím, že to znamená pouze to, že o existenci daného jevu nelze rozhodnout, neznamená to, že existuje. V případě Fukušimy I jsou nezávislé dozimetrické i epidemiologické studie velice podrobné a potvrzují zanedbatelný vliv radiace na zdraví pracovníků elektrárny i obyvatel. Při uvádění výsledků těchto studií je třeba se dívat nejen na čísla, ale i na kontext a jejich srovnání. Hlavně pak je třeba rozumět tomu, co reálně uváděná čísla znamenají. Jeden z příkladů, kdy protijaderní aktivisté strašili číslem zvýšení rizika o 70 %, přičemž v reálu šlo o zanedbatelné riziko, jsem rozebíral v dřívějším článku.
Maxime Polleri uvádí jako důkaz prokázaného kauzálního spojení dávky z radioaktivity s onemocněním pracovníka z elektrárny rakovinou plic a úmrtím skutečnost, že japonská vláda v roce 2018 uznala tuto souvislost a úmrtí jako následek povolání a schválila kompenzace. To ovšem není žádné reálné vědecké potvrzení této kauzální souvislosti. Připomenul bych, že se ještě objevilo dalších šest případů uznání nemocí z povolání u leukemie, rakoviny plic a rakoviny štítné žlázy u pracovníků z Fukušimy I, kdy tito pracovníci dostali kompenzaci. To, že ve zmíněných případech byla právně uznána souvislost, ovšem nemá nic společného s reálnou kauzalitou. Je to dáno tím, že pracovníci v jaderném průmyslu mají v Japonsku dohodu, že v případě překročení hranice 5 mSv u efektivní dávky obdržené v práci, jsou jisté typy nemocí považovány automaticky za nemoc z povolání (z radiace). Reálně zde s velmi vysokou pravděpodobností kauzalita neexistuje, protože šlo dokonce většinou o pracovníky, kteří dostali spíše ty nižší dávky.
Jako nepřímé oběti zmiňuje Maxime Polleri úmrtí těžce nemocných při evakuaci nemocnic, a hlavně případy úmrtí klientů domova seniorů. Zde by ovšem bylo spravedlivé zmínit, že příliš rychlá evakuace byla způsobena právě kampaní lidí podobných autoru článku, kteří tlačí na posuzování rizika z radiace (nižších dávek) ne podle vědeckých znalostí ale jako něčeho a priory hrůzného. V případech ve Fukušimě by pár dní odkladu pro zajištění dostatečného technického a zdravotního zázemí pro lidi na přístrojích nebyl problémem. Seniory by možné zvýšení rizika rakoviny za řadu let absolutně nedohnalo a u personálu by dávka nepřekročila hodnoty běžné v řadě i zdravotnických profesí.
Dalším příkladem má být 99 evidovaných sebevražd či potraty a mrtvě narozené děti, které mohou být spojeny se stresem daným krizovými událostmi. Jak už jsem zmínil, bylo takových případů spojených se samotnými dopady cunami o mnoho řádů více. Správné by také bylo zmínit, že část evakuací a jejich dopadů, které se přisuzují havárii, proběhla už v souvislosti s cunami.
Pravě kampaň, kterou vede i autor článku, o obrovském riziku radiace nepřekračující hodnoty přírodního pozadí má u obyvatelstva negativní psychologické dopady a může i za některé symptomy spíše psychosomatického původu, o kterých se v článku píše. Je paradox, že autor zmiňuje, že pokračující evakuace má negativní dopady a zároveň bojuje za trvalou evakuaci i v případě, že je dávka v daném místě už pod hodnotou, která je v Česku běžně z pozadí.
Řada psychických dopadů nejen na farmáře byla způsobena i v případech, kdy museli nuceně opustit své farmy i v místech, kde radiace byla na úrovni, která by nevedla k zdravotním dopadům a při více dobrovolné bázi evakuace by mohli být psychické a sociální dopady mnohem menší. A nepřiměřený tlak na evakuaci je dán právě kampaní skupin s názory blízkými autorovým.
##seznam_reklama##
Autor popírá všechny znalosti o vlivu radiace z oficiálních vědeckých studií a mezinárodních orgánů s tvrzením, že i v případě, že žádná epidemiologická studie neprokázala negativní zdravotní vliv dané nízké dávky, to nemusí znamenat, že nějaký negativní vliv nemůže být. To sice může být pravda, ale neopravňuje to jeho tvrzení, které je v podtextu jeho článku: vědecké důkazy o negativním vlivu velmi nízkých dávek sice žádné nejsou, ale radioaktivita je v každém případě, i v minimálním množství, škodlivá a je třeba za každou cenu evakuovat. Právě takový přístup přispěl právě při událostech ve Fukušimě I k prohloubení negativních dopadů na místní obyvatele.