Rámcový příběh je dost všeobecně známý: Jób má šťastnou rodinu a prosperující hospodářství, je váženým člověkem a je zbožný. Satan se na to nemůže dívat, tak se vsadí s pánem Bohem, že Jób je zbožný jenom proto, že mu Bůh naděluje všechno to štěstí, a že kdyby byl toho všeho zbaven, bylo by po zbožnosti. Jób v rychlém sledu přijde o dospělé syny a dcery, majetek i zdraví. Z váženého člověka je vyvrhel pokrytý vředy, ležící na hnoji. Lidé si myslí, že se tak stalo pro jeho dosud neznámé hříchy. Jób ve zkoušce obstojí, takže se uzdraví a opět zbohatne, dokonce ještě víc. Znovu má šťastnou rodinu, syny, dcery a tisíce kusů všeho dobytka.

 

Na příběhu dávné orientální vyprávěnky je našinci leccos divného. Například to, že Jób sice znovu dojde štěstí, jenže pak má jiné nejen velbloudy a ostatní dobytek, ale taky jiné děti. Příběh pochází z dob, kdy se nějaká ta individualita příliš necenila. Zrovna tak zaráží představa Boha jako málem principála loutkového divadla a ďábla jako jeho trochu méně mocného škodolibého konkurenta. Prostě absolutizované a personifikované dobro a zlo, to zlo zčásti jako závist, zčásti jako drsná stránka běhu světa, přírody i společnosti, neberoucí ohled na jedince a jednotlivosti. Jenže je to vlastně pohádka, a tu není slušné moc chytat za slovo.

 

Dávná orientální pohádka byla v židovské náboženské literatuře využitá k představení velice specifické teologie a málem filosofie, v řadě docela dlouhých dialogů a monologů. Ty jsou vlastním obsahem knihy. A dialogy na rozdíl od pohádky chytat za slovo můžeme, aniž bychom jim ubližovali. Překvapivým poselstvím knihy je polemika s teodiceou, tedy s lidskými pokusy o ospravedlňování Boha.

 

Samozřejmě se najdou i vykladači, zvláště z řad zarputilých kazatelů, kteří tento příběh vyloží mravoličně. Stačí odhlédnout od desítek kapitol občas trochu složitějšího textu, které onen příběh vykládají, nebo si z nich účelově vybrat citáty proti duchu celkového vyznění knihy.

 

Kniha Jób

Napřed stručně k technikáliím. Kniha Jób je součástí korpusu, kterému křesťané říkají Starý zákon, zatímco Židé Tanach. Byla sepsaná hebrejsky, nejspíš v letech 450 až 350 před n. l. Formálně vzato jde o sapienciální (mudroslovný) výklad, který využívá dávný orientální příběh podobný pohádce. Vykladači v knize vidí specifickou židovskou sapiencialitu, téměř filosofii, někteří i polemiku s novinkami řecké filosofie té doby, ale to je velká otázka.

 

První dvě kapitoly reprodukují převzatý motiv, použitý jako rámcové vyprávění, jehož význam se bude nově ukazovat. Jsou dokonce literární doklady starší existence onoho příběhu. K jeho reprodukci se vrací i závěrečná část poslední kapitoly. (Rozčlenění na kapitoly pochází ze středověku a odpovídá spíše větším stránkám.) Dlouhý text v 3. až 42. kapitole popisuje napřed řeči Jobových přátel, pak Jobovu žádost k Bohu o vysvětlení a boží řeč o velikosti stvoření. Nakonec dává Bůh za pravdu Jobovi, nikoli jeho přátelům.

 

Jelikož neumím hebrejsky a dostatečně neznám ani hebrejské reálie, tak jsem odkázán na české překlady a rozličné novodobé výklady. Naštěstí je můžu porovnávat aspoň s řeckým překladem, který v helénistické době, tedy v předkřesťanské, pořídili Židé v Alexandrii (tzv. Septuaginta).

 

Ospravedlňování Boha?

V některých náboženstvích se v určité fázi jejich vývoje objevuje problém, jak se vypořádat s tím, že zpupní bezbožníci na světě často dobře prospívají, zatímco zbožní poctivci trpí. A občas přijde pohroma, živelná nebo válečná, která skosí všechny. V Řecku se onen problém objevuje v klasické a helénistické době (5. až 3. století před n. l.) v souvislosti s moralizací a racionalizací náboženství, například působením Sókratova odkazu. Když hlavní instancí přestane být osud, vládnoucí i nad bohy, a stane se jí morálka, pak často nezbývá, než hledat útěchu v zásvětí, nebo tradiční náboženství opouštět. Boží mlýny melou pomalu, navíc nespolehlivě, a občas sešrotují i leckoho spravedlivého.

 

Mnohem akutnější je tento problém v monoteistických náboženstvích. Bůh by přece měl být všemohoucí, tak jak je možné, co všechno dopouští? Racionalizace konceptu všemohoucnosti vedla až ke komickým problémům, například zda může stvořit kulatý čtverec nebo tak těžký balvan, že jej neunese. V kombinaci s morálním aspektem je to ovšem spíše tragické. Výsledkem jsou pokusy o ospravedlňování Boha. Prý to s námi a se světem myslí dobře, dokonce i dobře činí, jenže to často špatně dopadne. Faktická i intelektuální všemohoucnost, představa morálních kritérií spravedlnosti a faktický stav věcí jsou tři hlediska, která nejdou dohromady. Leckdo si vybere, v čem z toho sleví. Zvláště vykutálený teolog nesleví nikde a zkusí Boha ospravedlnit složitě argumentovanou řečí. Z ospravedlňování Boha se stala disciplína, v novověku nazvaná theodicea. Ateisté jí oponují, zbytkům zbožných přijde být divná. Jak může člověk obhajovat Boha? Touto zpupnou pseudo-racionální disciplínou opovrhoval nejen Nietzsche, ale taky leckterý křesťanský mystik.

Specifické problémy přinesly události v průběhu 20. století. Nejen postupující ateizaci společnosti, ale taky obě světové války. Ta první utnula „krásnou epochu“ naivního optimismu. Kromě nesčetných hrůz otřásla i sebevědomím evropské kultury. Leckterý intelektuál s úděsem popisoval, jak jsme tu pečlivě vychovanou a vzdělanou mládež poslali do zákopů, kde část z ní přišla o život, zbytek o iluze. Pak se to opakovalo v ještě větším měřítku. A přidalo se vyhlazování Židů. Tím byl obecný problém válečných hrůz rozšířen o specificky náboženské hledisko. Židé i křesťané se pak ptají, jaká víra může po tomhle všem přetrvat. To patří k otázkám poválečné teologie. I ostatní jsou opět v šoku z toho, co všechno se stalo, že nás před tím naše kultura neochránila. Nejspíš jsme přecenili její význam. Objevuje se také otázka, jaká filosofie má po tom všem ještě oprávnění své existence.

 

Je ovšem na místě připomenout, že k oné civilizaci založené na údajně pravé víře a údajně správné racionalitě patřila hrůznost už dříve, stačí vzpomenout na část barokních misií a na čarodějnické procesy; z jiného soudku lze připomenout násilná prosazování „osvěty“ a různých revolučních iluzí, nebo obrozeneckou tvorbu násilnických národních „hrdinů“. Cílem takových úvah nemá být destrukce zbytků naší kultury, nýbrž přiznání si jejích odvrácených stran, v nichž se naplňují hrůzy chybných iluzí, intelektuálních, morálních a pokryteckých. Paul Ricoeur (1913-2005) zkouší odpověď, že nyní připadá v úvahu už jen „víra Jobova“.

 

(V našem století potkáváme místo hlubokých úvah spíše návrat zjednodušených až primitivních podob náboženství do politiky, a to nejen monoteistických náboženství. Dokonce i návrat černobílé moralizace dobra a zla. Nejspíš si na všech stranách koledujeme o něco hodně ošklivého.)

 

Povedení přátelé a jejich rady Jobovi

V nouzi poznáš přítele. Někteří přátelé ale ne vždy to potěší a prospějí. K Jobovi v jeho bídě a ostudě opravdu přicházejí přátelé, hnedle tři. Možná reprezentují dobové židovské výkladové školy. Mají dobrou vůli, chtějí Jobovi pomoci, ale drží se svých představ, takže je Jób postupně odmítne a zpochybní je i závěrečná boží řeč. Nabízejí pomoc, o jakou není co stát.

 

Nejprve jenom dlouho tiše seděli pospolu. Potom Jób zlořečil svému životu (3,11): „Proč jsem nezemřel hned v lůně?“

 

Slova se ujímá Elifaz Témanský (kap. 4). Snaží se Joba konejšit, připomíná nespravedlnosti v běhu světa, které Bůh dopouští. Jób ale útěchu odmítá a touží zemřít.

Pak promlouvá Bildad Šúchský (kap. 8). Bůh prý posuzuje spravedlivě, Jobovi synové se asi něčím provinili, Jób má prosit Boha o milost. „Naděje rouhače přijde vniveč, (…) bezúhonného Bůh nezavrhne.“ Na to Jób říká, že před Bohem nemůže být žádný člověk spravedlivý, a že svou bezúhonnost těžko obhájí ve při s tím, kdo stvořil souhvězdí a velí i moři. S bohem není člověk souměřitelný (9,33): „Není mezi námi rozhodčího, jenž by vložil ruku na nás oba.“

 

Jako další mluví Sófar Naamatský (kap. 11). Připomíná nezměrnost boží, ale pak Joba nabádá, aby se odvrátil od podlosti a vztáhnul své ruce k Bohu. Na to Jób ironicky zvolá (12,2): „Vy jste vskutku ten pravý lid, s vámi vymře moudrost! (…) Jsem k posměchu i svému příteli.“ Začíná se na své přátele zlobit (kap. 13): „Jste šiřitelé klamu, lékaři k ničemu. Kéž byste konečně zmlkli, bylo by to od vás moudré! (…) Chcete se zastávat Boha nebo vést spor místo něho? Což vás neochromí jeho vznešenost? Tvrdě vás potrestá! Vaše nápady jsou pořekadla z popela.“ Jób chce mluvit přímo s Bohem, i když si je vědom své omezenosti.

 

Dál se mluvčí střídají a spor přitvrzuje. Elifaz vyčítá Jobovi (kap. 15): „Tvá ústa jsou zajedno s tvou nepravostí, jazyk chytrácký jsi zvolil.“ Na to Jób odpovídá, že kdyby postiženými byli oni, tak by projevil soustrast a pokoušel se jim dodat odvahu. Cítí se ponížený nejen tím, co všechno jej postihlo, ale ještě svými přáteli (kap. 16). „Dokořán na mě otevírají ústa, postupně mě políčkují.“ Situaci dál vyhrocuje Bildad, Jobovou odpovědí se Sófar cítí uražen, Elifaz Joba vyzývá, aby vyznal své hříchy. Podrobný výklad jednotlivých řečí by mohl ukázat různé přístupy Jobových přátel, ale teď nebudeme do takových detailů zacházet.

 

Vyhrocené dialogy jsou přerušeny tzv. Písní o moudrosti (kap. 28), v kontextu Jobovy řeči. Vypovídá o tom, co všechno člověk dokáže, jenom ne to nejdůležitější. Dokáže kutat rudy a tavit z nich kovy, dokáže najít drahokamy; dokáže odvodnit důl a vynést ze štol poklady. „Ale moudrost, kde se najde? Člověk nezná její cenu.“ Není ani v hlubinách, nelze ji získat za zlato, nevyváží se stříbrem. Do vzrušené debaty se zapojil ještě mladý Elihú (kap. 32). Bůh se však vzdálil a mlčí, zatímco lidé se hádají.

 

Jobova pře s Bohem

Po řadě peripetií Bůh konečně promluví. Sepsuje všechny, počínaje Jobem. Promlouvá k Jobovi ze smrště a vyjevuje nesouměřitelnost lidského a božského úradku (38,4): „Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi? Pověz, víš-li o tom něco rozumného!“ (38,12) „Zdali jsi někdy za svých dnů dal příkaz jitru a vykázal Jitřence její místo?“ (38,16) „Přišel jsi až je zřídlu moře, procházel ses po dně propastné tůně? Byly ti odkryty brány smrti, brány šeré smrti jsi spatřil? Postřehls celu šíři země? Pověz, znáš-li to všechno.“ (38,21) „Tušil jsi, že se jednou narodíš a jak velký bude počet tvých dnů?“ (38,21) „Dovedeš spoutat mihotavý třpyt Plejád nebo rozvázat pás Orióna? Vyvedeš hvězdy zodiaku v pravý čas?“ (39,10) „Připoutáš jednorožce provazem k brázdě?“ (40,2): „Smí se člověk přít se všemocným?“

 

Na to se samozřejmě nedá nic říct. Jób odpovídá jen (40,3): „Co ti odpovím, když jsem tak bezvýznamný? Kladu si ruku na ústa.“ Činí tak ne jenom pro svůj zbědovaný stav, ale s vědomím, že takhle je na tom každý člověk.

 

Bůh pokračuje v ukazování své převahy (42,15) poukazem na dvě mytické obludy: „Pohleď jen na behemota, i jeho jsem učinil jako tebe.“ Behemót je vylíčen jako gigantický suchozemský býložravec, jehož síle se na pevnině nic nevyrovná, „důvěřuje si“. Vrcholným predátorem je leviatan, v originále livjátan, „nad všemi šelmami je králem“.

 

V porovnání s livjátanem je člověk nicotný (40,27): „Bude se tě doprošovat o smilování a pokorně s tebou mluvit? Uzavře s tebou smlouvu? Můžeš si s ním pohrávat? Uvážeš ho dětem na hraní? (…) Rozkouskují si ho kupčíci?“ Strašlivý potvor, se kterým se člověk nemůže měřit, je ovšem líčen také poeticky (41,10): „Jeho kýcháním se rozžehává světlo, jeho oči jsou jako řasy jitřenky.“

 

Na to Jób uznává, že žádný boží záměr není neproveditelný. Přiznává (42,3): „Hlásal jsem, čemu jsem nerozuměl. (…) Proto odvolávám a lituji všeho v prachu a popelu.“

Bůh si to už vyřídil s Jobem a teď přijde na řadu Eliz Temanský a jeho dva průvodci (42,7): „Můj hněv plane proti tobě a oběma tvým přátelům, protože jste o mně nemluvili náležitě jako můj služebník Jób.“ Jób se přesto za své podivné přátele modlí.

 

Nakonec je uzdraven, opět má sedm synů a tři dcery a všeho dobytka více, než míval: čtrnáct tisíc ovcí a koz, šest tisíc velbloudů, tisíc spřežení skotu a tisíc oslic. Po celé zemi se nenašly tak krásné ženy, jako jeho dcery, dal jim dědictví jako jejich bratrům. Žil ještě dlouho, až „zemřel stár a sytý dnů“.

 

Co vlastně ti Jobovi přátelé provedli?

Nic až tak nečekaného. Někteří hledali Jobovu skrytou vinu, někteří nabádali k pokání, všichni velebili Boha jako spravedlivého. Jen si přitom mysleli, že do toho všeho aspoň trochu vidí, že chápou boží úradky. Dokonce chtěli Boha ospravedlňovat. Oproti tomu Jób měl odvahu se zkusit s Bohem přít. V porovnání s chodem kosmu a s příklady dvou oblud nakonec pochopil, že člověk je nicotný. Proto nemá soudit, dokonce ani ty namyšlené přátele.

 

Našinci to celé připomene řadu míst antických tragédií o nicotnosti člověka, přestože člověk dokáže řadu důmyslných věcí. Jak říkal už Hérakleitos (B 78): „Lidská povaha nemá důvtip, pouze božská má.“ Člověk je prostě částečnou bytostí, neumí chápat celek, a když, tak pouze z částečných hledisek. V řecké intelektuální tradici se to pokusila překonat řada myslitelů, především Sókratés, Platón a Aristotelés. Ovšem za cenu deklarovaného globálního účelu všeho a za cenu náhrady tradičního náboženství racionálním konstruktem s použitím zvláštního pojmosloví.

 

Pro kontext knihy Jób v jejím domácím kulturním prostředí je asi důležitější, jak se porovná s představou, že člověk byl stvořen k obrazu božímu (Genesis 1,26): „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.“ Je v tom přece paradox, vždyť hebrejský Bůh není zpodobnitelný. Tou podobou s Bohem nemůže být míněno, jak který člověk vypadá. Možná jde právě o tu paradoxnost. Hebrejský Stvořitel není antropomorfní. V průběhu řady staletí byl ovšem pochopen jako vrchní intelektuál, takže i ta podobnost člověka s ním se svedla na intelekt. Divná věc. Býval spíše milující, ale taky žárlivý až násilnický. Přitom je dávná hebrejská představa stvoření mnohem více antropocentrická než myšlení starší řecké antiky. Všechno ve světě se tvoří hlavně pro člověka, přinejmenším měl být člověk na světě něčím jako zahradníkem. Řečtí filosofové tu centraci na člověka dohánějí až v klasické době. V setkání obou těchto tradic se plně rozvine nápad, jak lidskými intelektem ospravedlňovat božské působení. Kniha Jób je toho opomíjený korektiv.

##seznam_reklama##

Pro člověka jsou druzí lidé samozřejmě zajímaví přinejmenším jako bytosti téhož druhu. Navíc jsou někteří lidé příjemní a šikovní, také umí docela důmyslné a pěkné věci. Ale v rámci naší planety je člověk významný až moc. Ty korektivy, řecké i hebrejské, připomínající lidskou nicotnost, nemají v úmyslu zpochybňovat lidské dovednosti a příjemnosti, nýbrž poukazují na rubovou stránku našeho údajného významu, zvláště společenského. Dnes bychom mohli říct, že z hlediska skupiny galaxií jsme naprosto nicotní, a že toto vědomí nám může pomoci uchovat vztahy mezi námi lidmi, abychom je nekazili pocitem své vlastní důležitosti.

 

Literatura

Jób. Starý zákon. Překlad s výkladem, 8. (Ekumenický překlad.) Praha: Kalich 1981.

Job v překladu Bible 21, online