Na jihovýchodním konci Kyklad, za Naxem, najdeme Malé Kyklady a v jejich závěru Keros, dál už je jenom drsně půvabný Amorgos. Pro velké lodě je tato mimořádně členitá oblast trochu hůř prostupná, ale drobné loďky si tu užívají plavby zatulenými úžinami v blízkosti členitých pobřeží. Cesta po moři se zde navigačně příliš neliší od výletu údolími vysočiny nebo podhůří.

 

Keros není nikterak přehlédnutelný, vždyť má plochu 15 km² a svou výškou 432 m je nejvyšším ostrovem Malých Kyklad. V řecké státní správě spadá pod „obec“ Pano Koufonisi, ale majetkově je pastvinou kláštera Panagia Chozoviotissa na ostrově Amorgu. Žádné pastviny v evropském smyslu slova tam ovšem nejsou, spíš svažité skály a sem tam keřík. Přesto igoumenos (představený) tohoto kláštera přesně definuje rentu za jejich pronájem, a to jednoho beránka k velikonoční hostině, každoročně. Nájem není drahý. Beránka z dávných pohanských míst ovšem k pravoslavné hostině jen tak někde nemají. O počtu obyvatel najdeme rozporné údaje: Buď je naprosto neobydlený, nebo na něm žije „jednotlivý pasák koz“. Obojí lze potkat jak v oficiálních dokumentech, tak v lidovém ústním podání na okolních ostrovech. Většinou jsou to jenom drby, protože je hodně těžké najít člověka, který na Keru opravdu byl. Pokud byste chtěli na Keros poslat dopis nebo balík, pak snadno najdete řecký poštovní kód 84300, který ovšem míří na jedinou poštu na ostrově Pano Koufonisi, kde by si to adresát musel vyzvednout. Po této informační a psychologické přípravě můžeme přistoupit k rozumnějším věcem.

Při prohlídce řady slovutných muzeí v Řecku i leckde po světě si lze povšimnout, jak často se v nich objevují nálezy z Keru, jak jsou zvláštní, a jak jim bývá vyhrazeno čestné místo. Všechny ty věci pocházejí z rané doby bronzové, z její vrstvy EC II, tedy přibližně z let 2800 až 2300 před n. l. A co víc, v rámci této vrstvy je to kultura Keros-Syros, takže jde přímo o eponymickou lokalitu, podle níž se nazývá ta nejvýznamnější z kultur tehdejších Kyklad. Za úvahu stojí zvláštní zpětná vazba co do slávy figur z Keru. Věci z Keru se líbí, což svádí k lecčemu, občas i k připsání falešné lokalizace. Díky množství nálezů, včetně spolehlivých, naštěstí promlouvá statistika. Ta ukazuje, že naše estetická intuice je „kerocentrická“. Právě díky dokonalosti těchto figur jsou falza snadno rozpoznatelná, někdy i laickým pohledem na jejich fotku, což ovšem některé miliardáře od „investice do duchovna“ neodrazuje.

Keros se dobře vyjímá nejen z naxijské hory Zás, ale taky z jihovýchodního pobřeží Naxu. Z pahorků tamních starokykladských sídel se promítá přímo za úžinu mezi Pano a Kato Koufonisi, přitom je mnohem větší a vyšší než tyto dodnes obydlené ostrovy. Tudy proplouvaly potě na Keros, nicméně ta úžina měla také nějaký sakrálně geografický význam. Památky z okolí této úžiny jsme si ukazovali v minulém článku Malé Kyklady.

Průhled na Keros úžinou mezi Pano a Kato Koufonisi. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Noční Keros z přístaviště Taverna na Kato Koufonisi. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Na fotce vlevo je průhled úžinou mezi Pano a Kato Koufonisi směrem na Keros, z okolí starokykladského sídla Korfari tón amygdalón (Mandlové návrší) na jihovýchodním pobřeží Naxu, nedaleko něj je i eponymický Spedos.

Fotka vycházejícího úplňku nad Kerem je pořízená z pravého okolí úžiny. Lidová moudrost obyvatel Koufonisií praví, že Keros má siluetu ležící ženy, a že o letním slunovratu vychází měsíční úplněk z jejího lůna. Bylo ovšem v září (2006), takže Měsíc vycházel víc vlevo, nad ňadry pomyslné ženy. Snadno lze domyslet, že o zimním slunovratu vychází z jejího lůna Slunce. Možná to bylo pro dávnou civilizaci důležité, každopádně z toho dnes cestovky dělají reklamu na proud pozitivní energie, jemuž se na Koufonisiích lze vystavit.

Postava ženy, varieta Spedos, asi z Keru, 2800-2300 před n. l. Goulandrisovo Muzeum kyk. umění v Athénách, NG 724. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Tatáž figura z profilu. Bohyně, kněžka, znak ženství? Goulandrisovo Muzeum kykladského umění v Athénách, NG 724. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Velký „kykladský idol“, tedy mramorovou sochu ženy vysokou 140 cm, jsem už ukazoval. Teď si můžeme prohlédnut polodetail a profil. Goulandrisovic nadace tvrdí, že je to kultovní socha z neznámé svatyně na Keru. Prý je málo pravděpodobné, že by to byl pohřební dar.

Hráč na diaulos (dvojitou flétnu), 2600 až 2500 před n. l. Parský mramor, výška 20,5 cm. Národní archeologické muzeum v Athénách, 3910. Kredit: ArchaiOptix, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Hráč na harfu. Parský mramor, výška 22,5 cm. Kykladská raná doba bronzová, 2600-2500 před n. l. Národní archeologické museum v Athénách, 3908. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Další specialitou jsou postavy hudebníků, opět podezřele soustředěné na Keros. Obě tyto figurky byly vyrobeny z parského mramoru a na Keru se našly ve stejném hrobě (hrob A), spolu s obvyklejší figurkou ženy nebo bohyně, kterou vystavuje Britské muzeum, foto a popis viz tady. Velice podobného harfeníka vystavuje Metropolitní muzeum v New Yorku (MET 47.100.1) a také Getty villa v Los Angeles (85.AA.103). Ten nástroj je ovšem spíš cosi mezi lyrou a harfou.

Ty „athénské“ figurky jsou opravdu z Keru. Nicméně je problém, že lokalizace většiny starších nálezů nebývá dvakrát spolehlivá. Týká se to i slavných kousků v řadě slovutných institucí. Pomoci nám teď mohou méně nápadné nálezy, které vystavuje Archeologické muzeum na Naxu. U nich je původ z Keru zaručený.

Kykladský idol, mramor, výška 50 cm. Zachráněný nález z ostrova Keros. Archeologické muzeum na Naxu, skříň K. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Torzo menší postavy, bílý mramor s růžovo-oranžovým povrchem. Keros. Archeologické muzeum na Naxu, skříň 11. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Největší celý idol, který určitě pochází z Keru, má samostatnou vitrínu. Na výšku však měří „jen“ 50 cm. Omluvám se, že fotka nevystihuje dojem. Ta postava je skoro bílá, málem svítí, jenže fotka je ve vynuceném protisvětle.

Vpravo vidíme menší torzo, které je zvláštní tím, že má barevný povrch. Nejspíš je to opravdu dávná barva, ale nemůžu vyloučit, že jde jen o následek dlouhého pobytu v zemi.

Tzv. Váza s holuby. Goulandrisovo Muzeum k. umění v Athénách, 329. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Nálezy z Keru v Archeologickém muzeu na Naxu, celá skříň 11. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Zvláštním typem předmětu z Keru, který bývá popisován jako unikátní, je takzvaná Váza s holuby. Tedy větší mramorová plochá mísa s figurkami ptáků, z jednoho kusu mramoru, asi k rituálním účelům. Průměr 39 cm. Asi z Keru, možná z Kavos-Daskalio, 2800-2300 před n. l. Unikátnost bývá relativní. Na Naxu vystavují fragmenty velice podobné mramorové nádoby z Keru. Nejspíš to byly tamní rituální speciality, jako jinde na Kykladách tzv. „pánvičky“.

Některé fragmenty figurek z Keru vystavované na Naxu ukazují ještě jednu zvláštnost, totiž pozici nártů nohou. Drtivá většina idolů, zvláště postav žen, má nárty až nepřirozeně natažené. Stát mohou leda díky opoře. Kdyby to byla živá žena, muselo by jít o špičkovou baletku. Spíš se to vykládá jako znak transu, nebo jen stylizace. Nacházejí se v leže. Zmíněné fragmenty z Keru ovšem mají v dost velké části případů nárty provedené celkem anatomicky, občas dokonce i s malým podstavcem z jednoho kousku mramoru. Tedy stály.

Collin Refrew na Keru

Psal se rok 1963, když slibně začínající archeolog slavil na Koufonisiích své 26. narozeniny. Bádal o kykladských idolech a od řeckého kamaráda se dozvěděl, kam místní lid lokalizuje rabování ilegálních kopáčů. Odtud možná pochází řada nálezů, které se přes překupníky začaly dostávat do soukromých sbírek, ba i do sbírek vážených muzeí v Evropě a USA. Na Keru našel místo Daskalio-Kavos (tedy Sráz blízko ostrůvku Daskalio), kde povrchově ležely mnohé fragmenty. Spoušť po rabování byla patrná, ale jak se později ukázalo, tak ne za všechnu zkázu mohli lupiči. Něco si totiž potloukli už dávní Kyklaďané v rané době bronzové, nejspíš při nějakých rituálech. Jeden čas se dokonce myslelo, že k obřadům zde patřilo jakési obětování idolů jejich roztloukáním. Po dalších nálezech se badatelé přiklonili spíše k představě, že se sem jezdily pohřbívat části polámaných idolů. Mezi množstvím fragmentů se nenašly žádné dva, které by patřily k sobě. Zbylé buď zůstaly doma, nebo skončily v moři. Řecká památková správa hned zahájila práce v okolí. Christos Doumas (nar. 1933) na vrcholu ostrůvku Daskalio u Keru zjistil, že tamní pravoslavná kaplička z 13. století stojí přímo na místě něčeho z rané doby bronzové. Později (2008) se zjistilo, že stojí přímo na starokykladském posvátném místě. Byla tam budova pro pobyt poutníků. To je unikátní příklad křesťanského překrytí starokykladského náboženství bez zprostředkování minojci a řeckou antikou!

 

Prvními oficiálními výkopy na Keru začaly půl století trvající závody mezi archeology a lupiči. Sir Collin Renfrew pečlivě zmapoval ilegální nálezy i četná falza a získal náskok. Záhadné byly ty hromadné fragmentace, říkalo se jim „Poklad z Keru“ (Keros Hoard), dalšímu pak „Zvláštní depozit“ (Special Deposit). Prospektor Todd Whitelaw navrhl, aby se hledalo několik set metrů jižněji, což v letech 2006 až 2008 Colin Renfrew spolu s mezinárodním týmem třiceti specialistů uskutečnil. Slovutný profesor si už mohl leccos dovolit, včetně splnění dávného snu, kopat na Keru systematičtěji. Naštěstí to stihnul ještě při síle, zemřel až roku 2024.

 

K hlavním úspěchům patří odkrytí nevyloupených depozitů na Keru a identifikace vrcholové svatyně na Daskaliu jako poutní. V depozitech se našly i fragmenty idolů, které musely být vysoké přes metr. A ten poutní dům byl největším domem na Kykladách té doby, postavený z dovezeného naxijského mramoru na důmyslně zbudované terase. Mohl to prý být dům pro poutníky a příbytek kněze nebo kněžky. Našly se tam dovezené potraviny, stopy oliv a hroznů vína. Paleobotanická analýza ukázala totéž, co rozbor střepů keramiky, totiž že prostor byl trvale osídlený jenom minimálně, zato se zde často shromažďovali lidé z různých ostrovů. Mezi řadou nástrojů se našly i váhy a doklady o metrickém systému, který se v té době užíval. Další zvláštností je nález velkého počtu přírodních oblázků vejcovitého tvaru, asi 500 krásných kamenů z různých ostrovů. Celé to působí dojmem, že leckterý příchozí přivezl kromě střepu posvátné sošky nebo nádoby také oblázek, a několik dní pobyl nahoře na Daskaliu.

##seznam_reklama##

Předloha theórie

Keros byl v rané době bronzové zcela jednoznačně cílem poutí. V tomto punktu jej Renfrew přirovnává k ostrovu Délu, který byl cílem poutí Řeků od pozdní doby bronzové do konce antiky. Ty byly chápané jako slavnosti ke cti Apollónova narození (a také Artemidy), zatímco o onom mnohem starším kykladském náboženství nevíme prakticky nic.

Řecké poutě na Délos se díky platónským metaforám staly předlohou pro antický koncept theórie, tedy diváků, kteří pouze sledují posvátné děje a mohou o nich pak vyprávět. (Viz Diogenés Laertios VIII,8.) Naši předkové tuto oddanou pasivitu vtipně nazvali volnočasné civění, zatímco lidé kolem dějin vědy v ní spatřují začátek teorie v novodobém smyslu slova. (Dnes cestovky všude nabízejí „aktivity“, mě by zajímaly spíše pasivity, ale ne tuctové, žádné jen tak povalování bez výhledu na něco zásadního a bez cesty samotné, která je přece součástí akce, ne jenom nutným a nudným překonáním vzdálenosti.)

Je pravděpodobné, že Keros míval přinejmenším pro Kyklady podobnou roli, jako později Délos pro celé Řecko. Zvláště z vrcholku Daktylia se to muselo volnočasně civět přímo rozkošně. Nepředpokládáme však příčinou vazbu mezi poutěmi na Keros a na Délos. Časová propast je příliš velká a bylo to v rámci různých náboženství. Společným jmenovatelem je ovšem právě ten nápad, udělat pro jednou krok stanou od všedních starostí do něčeho svátečního, a přitom mírně požitkářsky asketického, prostě diváckého, a pak se vrátit domů ke své práci. Ona si tam ta krajina o to říká. Pro vědce by to mohlo znamenat, že placeni a titulováni sice mohou být jen za výsledky své práce, ale prostor a čas k volnočasnému civění by se jim neměl uzavírat, jinak by smysl té práce mohl vysychat.

Tak se tam zkusíme podívat, jen malinko

Jsem postižen vášní dávat dohromady fotky muzejních artefaktů a míst jejich nálezů. Naštěstí k tomu patří princip nic nevyhrabávat, neodnášet, raději ani nesahat. Taky chci na těch místech pobýt, nebo je aspoň odněkud vidět, co možná zblízka. Jeden kamarád to označil za svého druhu lovy beze zbraní. Vyhlídky na Malé Kyklady jsem mlsně obcházel už od konce 90. let a od začátku našeho století jsem se tam dostkrát vypravil a vzhlížel na Keros.

S pokusy o cestu na Keros jsem začal už na Naxu. Když je možné si tam koupit lístek na Délos, tak proč ne na Keros, který je mnohem blíž a je mnohem větší. V tamních velkých i maličkých lodních kancelářích se na mně ovšem koukali, jako kdybych spadnul z višně, a stejně tak rybáři. Ani na Malých Kykladách jsem v přístavech nepořídil. A když jsem se jindy velmi řečné paní bytné na Pano Koufonisi ptal, jak na Keros, tak zmlkla a odešla. Ptal jsem se rybáře, za kolik by mě vzal na Amorgos. Projevil zájem a řekl cenu. Nabídnul jsem skoro stejnou částku za cestu na Keros, který je pětkrát blíž. On si mě přestal všímat. Paní bytná to vysvětlila šeptem: „O Keru se nemluví.“ Tak jsem se zaparkoval v Taverně na Kato Koufonisi, odkud je skvostný výhled na úžinu ke Keru a odvedle i přímo na Daskalio. Odtud už to jsou jenom 3 km většinou klidného moře. Mezi štamgasty oné hospody bylo možné potkat i muže ve službách britských a řeckých archeologů, kteří odtud merčí provoz. Takovou službu bych si nechal líbit.

Keros a Daskalio (ostrůvek vpravo), pohled delším objektivem z pláže ostrova Kato Koufonisi (2008). Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Keros a Daskalio (Daktylion) z ferry plujícího z Pano Koufonisi do Katapoly na Amorgu, před ránem. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

V epické šíři jsem pokusy o cestu na Keros popsal v níže odkazované knize. Shrnu je tím, že na různých ostrovech se shodovali, že tam teda né. Důvody uváděli různé: nebezpečné proudy, jedovatí hadi, šílený pastýř a jeho divocí psi, občasná střelba, není tam bezpečno, o tom se nemluví. Až roku 2010 se objevila standardní jasná odpověď: „Archeologická zóna A“, tedy nejpřísnější, s naprostým zákazem vstupu. Já vůl jsem léta působil jako Motýlkář ve Vinnetouovi. Celé to působilo nanejvýš tajemně. Všude na moři hustý provoz lodí všech velikostí, ale blízkosti Keru se všechny vyhýbaly. Večer to vyniklo ještě víc. Světla lodí, domů a aut na ostrovech, zvláště pak četné majáčky varující před skalisky. Jen na Keru a v jeho okolí naprostá tma. Působilo to až mysticky. S kamarádem jsme dokonce vyvinuli hypotézu, že skutečným důvodem je přežívání starokykladských šamanů, které je nutno tajit před Athénami a Bruselem, to jsme ovšem nebyli úplně střízliví.

K vítězství vůle nad rozumem došlo koncem srpna 2008 na ostrově Irakleia. Bydleli jsme s ženou na samotě pod Kastrem a den po horské pouti do posvátné jeskyně odpočívali. Kvůli obnovení zásob jsem byl vyslán nakoupit. Zvolil jsem slovutné Kentro, bylo nejblíž. To je pozoruhodné velmi smíšené zboží (potraviny, lodní lístky, benzín, radiotelefonem se v době před mobilním signálem dalo dovolat až na Naxos) s maličkým kafeniem, to vše hned nad přístavem. Podniku pevně vládl kyrios Angelos, prostě významný muž, v jeskyni byl mezi zpěváky kolem oltáře. Při placení se významně usmál a začal: „Tys odtud chtěl loni na Keros, předloni zase z Koufonisií“ a doplnil přesnou mapu mého letitého pobývání na souostrovíčku. Trochu jsem znejistěl. On zavelel, že zítra v 10 máme čekat dole v přístavu na kapitána, a když teď jako režijní cenu dám 50 E, tak můžeme oba na Keros. Jinak je to za stovku na osobu. Prý je to legální podnik, koupačka na Keru pro přátele na konec prázdnin, a vykopávky uvidíme po cestě. Pozornost podniku i kapitána.

Po hodinovém přešlapování na molu pustého přístavu se přiřítila loďka Aiolia (Eolia), z ní vyskočil menší velmi snědý šlachovitý muž s obrovským nosem, představil se jako kapitán Manolis, rychle nás nabral a vyrazil na Schinoussu pro většinu výpravy a zásoby. Pak jsme už jeli na Keros, bylo nás asi 12, my byli jediní cizinci. Prý je vyjednaná zátoka na jižním pobřeží, několik kiláků od vykopávek. Aspoň si stoupneme na ostrov a cestou zpátky to vezme blíž k vykopávkám, abychom je z lodi viděli.

 

Při vylodění se ukázal problém. Manolis zakotvil kus od břehu, všichni ostatní naskákali do vody jako lachtani, ale my na to nebyli připravení. Oblečení by se rychle vyřešilo, jenže co s foťákem, igelit by ho neochránil dostatečně. Kapitán spustil malý gumák, zavelel, dva muži nás nasadili a doveslovali s námi ke břehu. Naštěstí se chechtali spíš té situaci než nám. Kapitán důrazně varoval před přílišným vzdalováním od zátoky, vesele do zdůvodňoval nedostatečnou výzbrojí lodě a malou délkou svých vousů.

 

Tak jsme se kousíček prošli a rozhlídli se. Moc pěkný ostrov! Kupodivu tam byla i sotva znatelná pěšinka. Podrobnější prospekcí bylo zjištěno také nepříliš staré oslí lejno, neklamný znak rurální civilizace. V moři jižně od zátoky jsme viděli oba díly ostrova Antikeros, tam taky bývala starokykladská sídla. Na dně zátoky bylo něco střepů, určitě ne novodobých.

Cestou zpátky jsme jeli kolem vykopávek. Vypadaly jako čerstvě zajištěné při opuštění. Dodatečně jsem se dozvěděl, že tam akce skončily jen před několika dny. Je to kousíček jižně od lokality Daskalio-Kavos. Ještě jsme obepluli homolku ostrůvku Daksalio, jenže na výkopy na jeho vrcholu nebylo zezdola vidět a rozsáhlé výkopy na svazích začaly až v pozdějších letech. Pak už kapitán zamířil na Kato Koufonisi, kde zavelel k obsazení hospody. Nakonec nás zavezl domů a po dojemném loučení už za tmy zamířil na Schinoussu.

Až po letech jsem se doma dozvěděl, co všechno se na Malých Kykladách dělo, hlavně však o díle sira Renfrewa, které jsem výše referoval. Taky jsem potkal českého archeologa, který na Keru pracoval.

 

Literatura

The Cambridge Keros Project. University of Cambridge, Division of Archaeology.

Broken idols of Keros: British archaeologists explain Greek mystery. The Guardian 10. 6. 2011.

Collin Renfrew: The Emergence of Civilisation. The Cyclades and the Aegean in the Third Milenium BC. Oxford: Oxbow Books, 2011.

Podkapitola Keros v mé volně přístupné online publikaci Pouť na Kyklady.