Smát se je jednoduché a příjemné. Zvládne to prakticky každý. Výjimkou jsou například lidé stižení neuropsychologickou poruchou známou jako afonogelie. Přesto představuje tenhle hlasový projev pro vědce záhadu. Smát se umí i zvířata a vědci předpokládají, že se smích zrodil při hrách. Dovádějící živočichové se radovali, upevňovali si vzájemné vztahy, ale také se namáhali a zadýchali se. Zvuky intenzivního dýchání si spojili s příjemnými pocity z hraní a začali jimi dávat najevo dobrou náladu všem kolem.

 

Za zvířecí smích můžeme považovat zvuky, jež zvířata vydávají při hrách nebo při lechtání. Vědci je zaznamenali u více než 60 živočišných druhů. Ozývají se tak třeba opice Nového i Starého světa, lidoopi, psi, delfíni, sloni, domácí skot nebo mangusty jižní. Mezi ptáky patří k smíškům třeba pěvci flétňáci australští nebo papoušci nestorové kea.

 

Smích předcházel řeči a lidé ho zdědili od zvířecích předků. To je důvod, proč mu rozumíme bez ohledu na jazyk, národnost či kulturu. S Evropanem se zasmějí i kočovní pastevci Himbové z Namibie. Je to jeden z prostředků komunikace. Proto se ve společnosti smějeme 30krát častěji než o samotě a lidi, kteří se smějí sami pro sebe, máme za padouchy nebo šílence. Hodně se smějeme při seznamování. Muži se snaží být před ženami vtipní a ženy odpovídají na jejich žertování smíchem, jehož intenzita roste se zájmem o žertujícího nápadníka. Jakmile se začnou muž a žena smát společně, jsou na nejlepší cestě navázat bližší vztah. Ve smíchu se odráží i kvalita vztahu. Svazek partnerů, kteří se smějí stejným věcem, bývá pevnější.

 

Smích nám otevřel cestu k řeči

Evoluční historie smíchu zaujala tým vedený Chiarou De Gregoriovou z university v anglickém Warwicku. Výsledky jejich výzkumu přináší vědecký časopis Communications Biology. Výzkumníci z Warwicku analyzovali nahrávky smíchu čtyř orangutanů, dvou goril, tří bonobů, čtyř šimpanzů a čtyř lidí. U celkového počtu 140 sekvencí smíchu zjistili stejný vzorec: všichni zkoumaní živočichové se smáli tak, že zvuky smíchu vydávali v rovnoměrně rozložených rytmických intervalech. De Gregoriová a spol. z toho vyvozují, že tuto základní rytmickou strukturu vykazoval už smích společného předka člověka a lidoopů a ten žil zhruba před 15 miliony roků.

 

Všichni lidoopi si udrželi tento základní vzorec smíchu. Lidský smích se zrychlil a je proměnlivější v závislosti na situaci. Jinak zní nekontrolovatelný smích při lechtání, rezervovaný smích na oficiálních akcích, nervózní smích po chybě nebo nakažlivý smích, který se šíří skupinou přátel. Základní rytmus smíchu vědomě formujeme a kontrolujeme a sdělujeme tak různé emoce a záměry. Jak naši předkové získávali stále větší kontrolu nad svými hlasovými projevy včetně smíchu, otevírala se jim cesta k vytvoření složité řeči.

 

Nakažlivý smích

Smích patří mezi nakažlivá chování, podobně jako třeba zívání nebo pocit, že nás něco svědí a musíme se poškrabat. Nakažlivost smíchu názorně demonstrovala jedna z nejkurióznějších epidemií 20. století. Propukla na severozápadě Tanzanie 30. ledna 1962 v misijní internátní škole pro dívky ve věku od 12 do 18 let. Ten den se tam začala nekontrolovaně smát tři děvčata. O sedm týdnů později už trpělo záchvaty smíchu 95 z celkového počtu 159 studentek. Škola zrušila výuku a obnovila ji až 21. května. Jenže během měsíce postihly záchvaty smíchu 57 žákyň, a tak se škola uzavřela podruhé. Většina záchvatů smíchu trvala od několika minut po několik hodin. Některé dívky je ale dostávaly opakovaně až 16 dní. Vše se obešlo bez následků, ale studentky byly během záchvatů neschopné jakýchkoli aktivit a z vyčerpávajícího smíchu se zotavovaly několik týdnů.

 

Epidemie odezněla po dvou a půl letech a za tu dobu postihla tisíce lidí. K jejímu rozšíření přispěla uzavírka 14 škol, protože děvčata odjela domů a zavlekla záchvaty smíchu na venkov, kde se pak šířily hlavně mezi ženami. Představa, že se něco podobného může stát jen nevzdělaným venkovanům v exotické zemi, je mylná. Nekontrolované nakažlivé záchvaty smíchu postihnou i profesionály, jako jsou divadelní herci nebo televizní komentátoři. Snahy smích potlačit se obvykle míjejí účinkem. Naopak, záchvaty často ještě zesílí. Zvířata se sice umějí smát, ale smíchem se nenakazí dokonce ani šimpanzi, a tak se zdá, že tohle je ryze lidská schopnost.

 

Smích a lechtání

Potkani při hravém dovádění vyluzují pro člověka neslyšné ultrazvukové pištění. Podobně vysokými zvuky reagují tito hlodavci na šimrání na bříšku. Smích lechtaných a hrajících si potkanů se ale akustickými charakteristikami jasně liší. I v tom se zvířata podobají člověku.

 

Lechtání čili gargalesis sdílíme se zvířaty a patří k nejzáhadnějším spouštěčům smíchu. Lámali si s ním hlavy Sokrates, Galileo nebo Darwin a na nic nepřišli. Ani dnes nevíme, proč nás některé dotyky lechtají a jiné nikoli, proč jsme lechtiví na cizí šimrání ale ne na své vlastní nebo proč jsme na některých částech těla lechtiví více a na jiných vůbec.

##seznam_reklama##

 

Zdá se, že lechtání a jím vzbuzený smích hrají důležitou roli při upevňování vztahů. Reakce na příjemné dotyky lidské ruky tak mohly sehrát důležitou úlohu při domestikaci zvířat. Domácí zvířecí mazlíčci reagují na hlazení a další typy tělesného kontaktu veskrze pozitivně. Jasně najevo nám to dávají třeba psi nebo kočky.

 

---

 

Video: Dojemné shledání šimpanzice Mamy a profesora Jana van Hooffa

Mama byla stará, umírající alfa samice ze zoologické zahrady v nizozemském Arnhemu. Odmítala jíst a byla apatická. Když ji ale přišel navštívit profesor Jan van Hooff, kterého znala od roku 1972, její reakce byla neuvěřitelná. Nejprve ho nepoznávala, ale jakmile si uvědomila, o koho jde, její tvář se rozzářila, radostí začala křičet a hladit ho po hlavě.

 

Video: Ultrazvukové chichotání potkana

 

Prameny:

Bryant, G. A., & Bainbridge, C. M. (2022). Laughter and culture. Philosophical Transactions of the Royal Society B, 377(1863), 20210179.

 

De Gregorio, C., et al. (2026) Rhythm and timing in laughter reveal that human vocal plasticity falls on a hominid continuum. Communications Biology 9, 824

 

Dossey, L. (2010). Strange contagions: of laughter, jumps, jerks, and mirror neurons. Explore, 6(3), 119-128.

 

Hempelmann, C. F. (2007). The laughter of the 1962 Tanganyika ‘laughter epidemic’. Humor, 20(1), 49–71.

 

Kurtz, L. E., & Algoe, S. B. (2015). Putting laughter in context: Shared laughter as behavioral indicator of relationship well‐being. Personal Relationships, 22(4), 573-590.

 

Masataka, N., & Kohda, M. (1988). Primate play vocalizations and their functional significance. Folia Primatologica, 50(1-2), 152-156.

 

Ross, M. D., Owren, M. J., & Zimmermann, E. (2009). Reconstructing the evolution of laughter in great apes and humans. Current Biology, 19(13), 1106-1111.

 

Vettin, J., & Todt, D. (2005). Human laughter, social play, and play vocalizations of non-human primates: an evolutionary approach. Behaviour, 217-240.

 

Winkler, S. L., & Bryant, G. A. (2021). Play vocalisations and human laughter: a comparative review. Bioacoustics, 30(5), 499-526.