Britský nezávislý badatel Gabriel Harry si střihl pozoruhodnou letní vizi, která souvisí s protažením obyvatelnosti naší planety po zániku naše Slunce jako hvězdy hlavní posloupnosti. Je to samozřejmě science-fiction, vzhledem k úrovni dnešních technologií, ale opírá se o reálné základy.
Za zhruba miliardu let začne Slunci docházet palivo a postupně se změní v červeného obra. Oceány i atmosféra Země se vypaří a zbytek planety bude viset na vlásku. Pak z bývalého Slunce zůstane jen žhnoucí pecka v podobě bílého trpaslíka. Podle Harryho ale existuje způsob, jak by pozemský život mohl tomuto osudu uniknout. A co je ještě pozoruhodnější, ani bychom prý kvůli tomu nemuseli opustit Zemi. Stačilo by vybudovat několik (nesmírně ambiciózních) ochranných systémů.
Prvním problémem je Slunce. Jeho žár by bylo možné odstínit gigantický slunečním štítem. Do Lagrangeova bodu L1 bychom umístili těžké závaží, k nimž by byl na dlouhé kabelu umístěný štít, těsně za oběžnou dráhou Měsíce. K výrobě dvoumilionového kilometrového uhlíkového lana o délce 2 miliony kilometrů by podle Harryho stačilo vytěžit asi 40 % trpasličí planety Ceres, zatímco hliníkový štít o poloměru 350 000 kilometrů by si vyžádal pouhých 0,01 % hmotnosti Měsíce.
Odstíněné sluneční záření bychom museli nějak nahradit. Plynní obři Sluneční soustavy jsou vlastně planetárními nádržemi plnými paliva pro jadernou fúzi. Obsahují dostatek vodíku a helia na to, aby Zemi zásobovali energií po dobu přibližně 9,1 biliardy let. Fúzní reaktory vznášející se asi 6 500 kilometrů pod horní hranicí atmosféry Jupiteru by mohly nasávat vodík a helium-4 přímo z okolního prostředí a vyrábět energii, kterou by megalaser o průměru přibližně 15 kilometrů posílal přes soustavu přenosových stanic až na zemský povrch.
Ani zastínění Slunce by ale nestačilo. Museli bychom posunout Zemi na vzdálenější oběžnou dráhu. Jednou z možností by podle Harryho bylo těžit kyslík z Jupiteru a vysílat kolem Země úzký proud částic. Celková hmotnost tohoto proudu by odpovídala přibližně polovině množství vody, které každou sekundu odtéká z Amazonky. Gravitační efekt takového proudu by odsouval Zemi na vzdálenější orbitu a samotný proud by byl bezpečný, i kdyby třeba omylem zasáhl Zemi.
V průběhu miliard let také začne slábnout geologická aktivita Země. Ustane desková tektonika, přestanou vznikat pohoří a zastaví se recyklace živin, která je zásadní pro dlouhodobé fungování biosféry. Pro udržení přívětivé Země by bylo nutné deskovou tektoniku udržet při životě. Harry doporučuje vyrábět antihmotu a posílat ji vrtem do zemského jádra. Podle jeho výpočtů by stačily 2 kilogramy antihmoty denně.
##seznam_reklama##
Harry je galaktický izolacionista a navrhuje, že bychom raději měli zůstat a zvelebovat Zemi se Sluneční soustavou než se toulat po Mléčné dráze. Tvrdí, že je to ekonomicky výhodnější a že je to bezpečnější, protože nově kolonizované světy by si mohly vyvinout své kultury, národy a státy, které by nemusely být přátelské vůči Zemi. Hrozby vymření se očividně neobává. Co myslíte vy?
Video: Artist’s animation of the Sun becoming a red giant
Literatura