Namalujte nebo napište něco na skálu a pak to ponechte po dvě tisíciletí na pospas živlům. Co asi z těch malůvek zbyde? V údolí jihočínské řeky Cuo-ťiang (česky Levá řeka) v Čuangské autonomní oblasti Kuang-si se na 260 kilometrech vápencových skal takové malby vyskytují na 80 místech. Tyto Chuašanské skalní malby byly vyhlášeny za součást světového dědictví UNESCO a navzdory svému stáří se rýsují na kameni stále zcela zřetelně. Vznikaly v období mezi 5 stol. př. n. l. a 2 stol. n.l. a od té doby jsou vystaveny pravidelným monzunovým dešťům a dalším povětrnostním vlivům. Přesto se nacházejí v lepším stavu než malby na jiných místech staré jen pár staletí. Tam, kde se barva přeci jen ztratila, došlo k odpadnutí kousků vápence z útesu i s barvou. Samotná barva se prakticky neloupe.

 

S recepturou dávné nátěrové hmoty si vědci lámali hlavy dlouhá desetiletí. Teď je snad díky čínským výzkumníkům konečně jasno. Řešení letitého hlavolamu zveřejnili ve vědeckém časopise Journal of Archaeological Science. Zevrubně prozkoumali složení barvy skalních maleb právě na kouscích vápence odpadlých ze skalních stěn a zjistili, že za červenou barvu vděčí nanočásticím hematitu pocházejícím z rudého jílu. To není nic překvapivého, protože rudou hlinkou se malovalo od paleolitu.

 

Pozoruhodnější výsledky přinesly analýzy tenké vrstvičky „malty“, která drží nanočástice z jílu na povrchu skal. Tu vyráběli dávní malíři z páleného vápence a zvířecích kostí rozemletých na prach. K prášku přidali vodu a krev a vznikla jemná kašovitá směs hašeného vápna, fosforečnanu vápenatého a krevních bílkovin. Ta pak fungovala jako perfektní pojidlo pro červený jílový pigment. Vlastní malování probíhalo ve dvou etapách. Malíři nejprve nanesli na skálu vrstvičku pojidla a počkali, až trochu zaschne. Pak na ni nanesli pigment a namalovali obrazce. Hašené vápno reagovalo se vzdušným oxidem uhličitým a krevní bílkoviny navodili biomineralizaci vzniklého uhličitanu vápenatého. Tím malba prakticky srostla s vápencem skály.

 

Kde se brala lidská krev

Opravdový šok zažili vědci při analýzách bílkovin, protože ty pocházely jak ze zvířecí, tak i z lidské krve. Na některých místech lidská krev dokonce dominovala, jinde byla míchána půl na půl s hovězí krví nebo s krví volně žijících zvířat. Vědci se pro jistotu přesvědčili, že si nespletli lidské proteiny s bílkovinami krve volně žijících primátů, např. gibbona bělolícího. Ale není pochyb, krev je skutečně lidská. Kde ji malíři brali? Pouštěli si snad při malování žilou? Pocházela snad z lidských obětí?

 

Vysvětlení je naštěstí méně hororové. Mezi krevními bílkovinami vědci identifikovali prolaktinem indukovatelný protein a také laktotransferin. Oba proteiny jsou vylučovány s mlékem, ale pokud by z něj pocházely, musely by se v pojidle nacházet i mléčné bílkoviny kaseiny. A ty zcela chyběly. Jediné životní období, kdy se oba proteiny nacházejí ve vyšších koncentracích v krvi, je období kolem porodu. To naznačuje, že krev pocházela od rodiček a získávala se při porodu.

 

Společnost, která po sobě zanechala malby v údolí řeky Cuo-ťiang, byla organizována matriarchálně a ženy v ní hrály významnou roli. Kresby krví rodících žen zřejmě sloužily k náboženským obřadům a znázorněné motivy (souložící dvojice, těhotné a rodící ženy, mužské genitálie apod.) napovídají, že tamější rituály souvisely s kultem plodnosti.

 

Každý objev má své kritiky a studie čínských vědců není výjimkou. Britskému expertovi na paleoproteomiku Matthewovi Collinsovi z University of Cambridge se teorie o malbě krví nepozdává. Podle něj jsou koncentrace krevních bílkovin v analyzovaném pojidle velmi nízké a jejich molekuly také nejsou na Collinsovo gusto dostatečně zvětralé. Britský expert se v rozhovoru pro časopis Science vytasil s podezřením, že krevní bílkoviny pocházejí z laboratorní kontaminace. K tomu lze namítnout, že ženy během porodu v laboratoři obvykle nepracují. Ale kdo jsme my laici, abychom si troufali opravovat profesionála?

„Možná mají pravdu, ale také mohli svá data špatně interpretovat,“ tvrdí Collins na adresu čínských vědců.

##seznam_reklama##

O tom, zda se malovalo na skály u řeky Cuo-ťiang lidskou krví a k čemu pak malůvky sloužily, bychom se s definitivní jistotou dozvěděli jen při cestě strojem času do dávné minulosti. Jisti si však můžeme být tím, že před dvěma tisíciletími lidé jen tak nematlali jíl po skále, ale vyvinuli docela složitý technologický postup, kterým zajistili svým výtvorům dlouhý život. A mimo jakoukoli pochybnost uspěli. Vědci se o Chuašanských skalních malbách dohadují, i když jejich tvůrci už tu dávno nejsou. Koho tak asi budou za 2000 let zajímat dnešní vědecké studie nebo dokonce jejich kritici?

 

Video: Starověké čínské mistrovské dílo

 

Pramen:

Wu, M., Hu, P., Zhai, K., Weng, X., Wang, Y., Chen, H., ... & Wang, Q. (2026). Blood-induced biomineralized calcium carbonate used for binding in the Huashan rock art of Guangxi, Southern China. Journal of Archaeological Science, 193, 106650.