Po prohlídce Archeologického muzea na Naxu bychom mohli zamířit do archeologických sbírek na jiných místech ostrova, například do muzea v Gyroulas u Sangri, kde bychom krom jiného viděli věci z tamního mysterijního chrámu v naxijském stylu, nebo do kolekce u prastaré Dionýsovy svatyně v Ýrii, nebo do muzea v Apeiranthu. Jinou možností by bylo zůstat v Chóře a sestoupit do podzemního areálu na Grottě, kde bychom viděli památky od nejstarších dob po konec antiky, případně se projít po molu k obřím vratům Apollónova archaického chrámu na přilehlém ostrůvku Palatia. Nebo postoupit v čase do středověku a navštívit v Chóře Byzantské muzeum Naxu v dolní pevnosti Kastra.

 

V letním čase je snad příležitost i k méně obvyklé, ba až poněkud bizarní volbě. Spojnicí s Archeologickým muzeem na Naxu je osoba jeho zakladatele, navštívíme vlastně jeho rodný dům. Uděláme jen malý krok stranou od archeologického muzea na akropoli, totiž k domu Della Rocca–Barozzi. Onen dům je ovšem dost velký hrad, který byl počátkem 13. století postavený z žulových a mramorových kvádrů, pocházejících buď přímo z rozvalin antických archaických staveb, nebo z jejich pozdně antických a byzantských přestaveb. V 17. století byl křižácký hrad přestavěný na palác a v této podobě jej jeho majitelé nabízejí k prohlídce. Je součástí rozsáhlého komplexu naxijského Kastra, čehosi jako Hradčan. Upoutávka u brány zvala: „Prohlédněte si jedinečné šlechtické sídlo (mansion) tohoto hradu a poznejte benátské dějiny Naxu.“

Nebudeme se teď pouštět do dějin západní kultury na Naxu v 13. až 21. století, pouze si ukážeme, jak se dají dějiny vyprávět různě. Ve zmatcích 4. křížové výpravy Marco Sanudo roku 1203 osvobodil Naxos od pirátů z Janova a založil Arcivévodství Naxijské, spisovněji Vévodství Archipelagu, jehož slavná moc trvala až do osmanského záboru. To je samozřejmě jedna z katolických verzí příběhu, jinak by vypadal z janovské strany, a ještě jinak by jej vyprávěli pravoslavní. Spíše to bylo tak, že v nastalém zmatku hledali něco pěkného, co by se tak dalo dobýt a kde by se mohli uchytit. Přesto byly následky kupodivu aspoň trochu šťastné, nedopadlo to jako totální poplenění Konstantinopole křižáky roku 1204. Část nové západní šlechty se zde dokonce helenizovala. Zůstali katolíky, avšak mluvili a psali také řecky, dokonce pořečtili i svá jména a stali se naxijskými vlastenci. Přinejmenším část obyvatel ostrova, tedy pravoslavných, je začala považovat za „naši naxijskou šlechtu“, když je ubránili před arabskými piráty a splnili jejich dávný sen o dominanci nad celými Kykladami a nezávislosti na Athénách. Dokázali leccos uchovat dokonce i později, za osmanské nadvlády (1565 až 1821). Spojenectví s Francií mělo určitou váhu.

Gotická brána Trani Porta. Uvnitř vpravo je vchod do Benátského muzea. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Pohled zevnitř na dávné zajištění vrat gotické brány na Kastru Naxijské Chóry. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Rodina Della Rocca, původně Della Roche, případně de la Rochelle, byla francouzská šlechta, i když zrovna ve službách Benátské republiky. Na Naxu se začali psát Dellaroka a dodnes jsou bilingvní, francouzsky a řecky. Druhá větev rodu (Barozzi) zase patřila k významným rodinám Benátské republiky. Vznikl zde zvláštní francouzsko-benátsko-řecký konglomerát, který se vyvíjel specificky kykladskou cestou. V nové době se z této rodiny rekrutuje významná část naxijských archivářů, lékárníků, archeologů, starožitníků a grafiků.

Ve způsobu, jakým byl hrad vydán v plen návštěvníkům, se snoubila důstojnost, ledabylost a smysl pro humor. Mohli jsme si prohlížet svéráznou stavbu, památky šlechtického rodu z dávné i nedávné doby, pokojíčky zařízené v raném 19. století, diplomy církevní i od řeckých králů, roztomilou změť antiky a veteše, noblesy i moderny, k tomu výhledy na přístav. Kromě toho, co tak většinou vídáme na zámcích, se tu nabízela i směs vetešnictví a bývalé pracovny archeologa.

Muzeum najdeme na Kastru Chóry Naxijských, což je rozsáhlý systém pevností a kostelů. Sídlí samozřejmě v ulici Ioannou Dellaroka. Když touto ulicí stoupáme k bývalé akropoli, potkáme gotickou bránu s masivními dřevěnými vraty, a hned za ní byl vchod.

Benátské muzeum na Naxu. Pohled z ulice na závěr zdejší expozice. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Cedulka na normálních dveřích kus dál. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Něco bylo občas vidět i zvenku.

Kdybychom ulicí pokračovali dál a výš, došli bychom časem k Archeologickému muzeu na Naxu. U dveří jednoho z domů v podloubí kousek pod ním, tedy výrazně výše než Benátské muzeum, je dodnes pietně ponechaná cedulka na dveřích se jménem zakladatele archeologického muzea: „Ióan. N. Dellarokas, farmaceut“. To byla jeho hlavní profese, druhou profesí byl archivář, zatímco zakládání dost velkého archeologického muzea se v 60. a 70. letech věnoval jaksi mimo úvazek a dokonce bez grantů.

Postel pro větší dítě s příslušenstvím. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Partička domina. Benátské muzeum na Naxu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Tak konečně vstoupíme do Benátského muzea! Napřed vidíme expozici, která připomíná zámecké interiéry. Měli tam toho víc, avšak podobné věci známe z lecjakých zámků, takže se posuneme dál.

Ioannes Dellarokas. Fotografie z lékárny vystavovaná v Benátském muzeu na Naxu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0

Zátiší archeologa, střepy před rozličnými substancemi. Benátské muzeum na Naxu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Najdeme zde upomínky na zakladatele archeologického muzea. Kromě jeho fotky samozřejmě také kvanta antických keramických střepů, svérázný to pohled do zákulisí.

K farmaceutické praxi a možná i k archeologii potřeboval řadu rozličných substancí, avšak přinejmenším dvě lahve vlevo vzadu jsou dozajista jiné povahy. Kvalitní stolní víno značky Eidólon (Idol, míněno starokykladský) je vlastně také pracovní pomůckou i základní životní potřebou, navíc svědčí o tom, že slovutný muž měl dobrý vkus, ale neplýtval penězi na zvláštní vysoká vína, jejichž nabídka byla a je na Naxu bohatá, byť dnes v nevelké kvantitě.

Inskripce z helénistické doby, 3. st. před n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Popis inskripce od kyria Ióanna Dellaroky. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Potkáme zde také mramorovou destičku s inskripcí z helénistické doby a vedle ní popis rukou zakladatele Archeologického muzea na Naxu.

Výhled z okna Benátského muzea na Naxu na ostrůvek Panagia Myrtidiotissa a přístav. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Zátiší archeologa u východu z Benátského muzea. Stavební články a přepravní amfora. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Okna zámeckých pokojů nabízejí impozantní výhledy. Tak aspoň jeden, a to na ostrůvek s kaplí ve vnitřní části přístavu. Je to vlastně svérázné poutní místo, ale popis této akce by vydal na samostatné vyprávění. Kaplička má zasvěcení Panagia Myrtidiotissa (Myrtová) a jde o jednu z verzí Panagia Limenaki (Přístavní). Poloha takové kaple těsně u hladiny moře má podle kykladských vtipálků dva důvody: První je, aby to Panenka Maria neměla do práce daleko, když má chránit město před vzdutím moře. Druhým je, aby měla sama největší zájem na tom, aby se jí moře nedostalo do baráku.

V závěru expozice vidíme další archeologické zátiší. Tentokrát mramorové stavební články a přepravní amforu, vesměs z pozdější antiky.

 

 

Celkovou orientaci si doplníme pohledem z horní terasy Byzantského muzea na Naxu na část ulice Ioannou Dellaroka s vchodem do dvora Benátského muzea. Tam se každoročně od začátku května do konce října pořádaly koncerty všech žánrů a úrovní, viz www.naxosfestival.com. Pak se podobné akce přesunuly blíže k plážím, do Ag. Prokopios.

V červnu 2017 jsem Benátské muzeum našel zavřené, navíc s pietním věncem ve vchodu a oznámením o smutném konci. Proslýchá se, že druhá větev rodiny nesouhlasila s nedostatečně vážným duchem podniku, ale především, že se rodina Dellaroka už v minulé a předminulé generaci finančně vyčerpala nejen zakládáním Archeologického muzea na Naxu, ale také rekonstrukcemi dalších objektů, včetně Benátského muzea, zatímco jiné padají. Příjmy z lékárny, dalších malých provozů, plus vstupné do muzea, to nepokrývají. Škoda. Nejspíš se však změnila doba, zájem návštěvníků i mocných lidí rozhodujících o dění se obrátil k jiným zábavám.

Naštěstí lze dodat něco optimistického, snad trochu světla na konci tunelu. Navzdory obecným trendům probíhá velká rekonstrukce Archeologického muzea na Naxu docela nadějně, včetně snahy vytvořit na Kastru jakousi muzejní oblast, asi i se začleněním některých dellarokovských objektů. Zatím to vypadá, že zde budou opravdu muzea s exponáty.

Opravený interiér z raného 13. století, část zdí je z 10. století. Antico Venetiano. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Dětský kočár naxijské aristokracie. Antico Veneziano v Naxijské Chóře. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

K rodinným podnikům patří také starožitnictví Antico Veneziano, situované v domě po cestě mezi benátským a archeologickým muzeem. Jeho unikátní interiér se stropem neseným mohutnými antickými sloupy z archaické doby jsem už ukazoval v článku Antické opory evropské kultury, opět názorně; odkaz je níže v Souvisejících článcích. Dům byl postaven v raném 13. století s použitím zdí z 10. století a staršího materiálu, dokonce až z 6. století před n. l. Teď si ukazujeme jiné věci, jako ze zámeckých interiérů.

##seznam_reklama##

Je to opravdu starožitnictví, v němž rodina postupně rozprodává svůj mobiliář, ale taky rozšiřuje sortiment o současné umění a šperky. Do roku 2023 tam prodávala kyria Eleni Dellaroka, snacha zakladatele muzea. Dojem noblesy a exotiky kazí zkušenost s tím, jak v průběhu let těch věcí ubývá. Navíc rodina prodává i menší obytný hrad na venkově, propadl se mu strop. Na fotkách zůstávají vzpomínky na lepší časy.

 

Na úbytě dnes ovšem mohou uhynout i leckteré velmi cenné sbírky ve vlastnictví vrcholných státních institucí. A nemusí k tomu dojít jen odklonem financí. Etablované muzeum může skončit i tak, že noví lidé dosazení do jeho vedení nekompetentními úředníky nebo politiky začnou „muzeovat jinak“, tedy bez zatěžování návštěvníků množstvím exponátů. Výsledek je stejný jako při tvrdé ideologické cenzuře, třeba antického dědictví, což takto výslovně snad nikoho nenapadlo, ale v reálu se to děje. Jednou asi budeme prstíčkem šťourat.

 

Místo literatury

Fotoalbum na Levantine Heritage Foundation

Popis hradu (anglicky) na Naxos.Guide

giannis dellarokas (@anticoveneziano_naxos) na Instagramu