O.S.E.L. - Idyla v Koronos

V naxijských horách se dá potkat leccos, od památek a přírodních pozoruhodností všeho druhu po lidsky zajímavé situace. Na rozloučení s prázdninami chci teď ukázat kousek vnitrozemí severního Naxu, totiž vesnici Koronos a její okolí. Zčásti přitom okomentuju výlet z roku 2011.

Je to požehnaný i drsný horský kraj, jemuž dominuje stejnojmenné pohoří s vrcholem výšky 989 m, druhé nejvyšší na ostrově. V jeho strmém svahu je jeskyně Kako Spilaio (Zlá jeskyně), spojená s kultem Dionýsa. Aby to nebylo málo, tak pod vesnicí je další pohoří, zvané Ammomaxis.

K jeskyni teď nepůjdeme. Její nevábné jméno může souviset s obtížností cesty, s jejím nízkým vchodem, nebo s koloniemi netopýrů. Moje pokusy o výpravu k ní skončily bezcestím v obtížném terénu. Kdo chce, může se podívat na fotky i popisy od horochodců a jeskyňářů na The Cave Kako Spilaio near Koronos. Našly se tam terakotové figurky Pana a nymf. Pohoří se jmenuje podle jedné naxijské nymfy, která prý v té jeskyni o Dionýsa pečovala, asi podobně jako když koza nebo nymfa Amaltheia pečovala o malého Dia v jeskyni Ída (nebo Psychro) na Krétě, v jedné verzi ho tam dokonce kojila. Pohoří Koronos je jen nepatrně nižší než pohoří Zás, v němž je Diova jeskyně s kultem od neolitu. Nikdo neříká, že jde o jeskyni Diova narození, možná Dionýsova, nebo spíše vztahu Dia a Země, v návazností na dávno předřecké ostrovní náboženství. Další komplikací je, že známe i několik jiných kandidátů na místo Dionýsova narození, třeba Kóryckou jeskyni nad Delfami (viz článek Kórycká jeskyně nad Delfami). Bohové se mohou klidně narodit na vícero místech, ale někteří lidé v tom chtějí mít pořádek. Například na Krétě byla za jeskyni Diova narození prohlášena jeskyně Psychro, zatímco jeskyně Ída za místo jeho vychování. A naxijská Zlá (nebo „Špatná“) jeskyně za místo Dionýsova vychování. Východní svahy pohoří Koronos opravdu rodí ta nejlepší vína, jak se na Dionýsa sluší. Svůj nejstarší chrám má ovšem Dionýsos na opačné straně Naxu, dole v Ýria (viz článek Dionýsova svatyně v Ýria na Naxu), tam byl ctěn přinejmenším od střední doby bronzové, a samozřejmě taky v Thébách na pevnině. Teď obrátíme pozornost k obci Koronos.

Autobus linky z Chóry napříč vnitrozemím ostrova až do Apollonas nejprve během hodinky vystoupá kolem pohoří Zás k městečku Apeiranthu a pak si ještě dost dlouho udržuje výšku kolem 600 m průjezdy horských sedel. Komu se ta výška zdá být málo horská, ten si má uvědomit, že jsme na ostrově, a přímo z klikaté silnice občas vidíme moře, někdy i na obou stranách, a nad sebou máme vrcholky vysoké 800 až 1000 metrů. Jedna z nejvýše položených zastávek je hned nad obcí Koronos, o které je v průvodcích jen letmá zmínka, zato Naxijští o ní vyprávějí dost často a velmi přívětivě. Je známá svými hudebníky, skoro jako Apeiranthos. Tak jsme tam jednoho zářiového dopoledne vystoupili.

U autobusové zastávky nad vesnicí má pomník Nikoforos Mandiláras, protože se v Koronos narodil. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Od parkoviště pod hlavní silnicí se dá v Koronos cestovat pouze pěšky. Kolem je opravdu hodně schodů. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Od zastávky je obří výhled až na Blažené ostrovy a stojí tu také památník místního hrdiny. Aspoň hned víme, jak to tady občas chodí, i když zrovna tento hrdina nakonec padl jinde. Nikoforos Mandiláras byl zdejší rodák, literát a právník, který obhajoval demokraty, a roku 1967 byl za nástupu vojenské junty zavražděn při útěku na Kypr. Dějiny vsi jsou značně pohnuté. Prý se ubránila při obléhání wehrmachtem, ale počet obyvatel se z původních dvou tisíc výrazně zmenšil, několik set lidí padlo a podobný počet jich zemřel hladem. Přesto se ves zase zvetila a dnes má asi 400 obyvatel. K rozličným povstáním tu nebývalo daleko ani ve starších dobách.

Je dost obvyklé, že venkovská zastávka je na okraji vsi, do které autobus nezajíždí. Tady je to však zvláštní případ. On by totiž do vsi ani zajet nemohl, a už vůbec ne jí projíždět. Z hlavní silnice zde sice odbočuje prudce vpravo dolů silnička, ale ta velice brzy končí na parkovišti na horním okraji dost velké vesnice. Dál a níž do vsi a skrze ni je to už moc úzké, a především je to tam samé schodiště. Dá se tudy jít jenom po svých, větší náklad dopravují rozliční soumaři.

U parkoviště po příkladu místních míjíme jakousi novou hospodu, parkuje před ní několik aut z půjčoven, a sestupujeme do centra vesnice.

Kostel Agia Marina v Koronos má střechu celou z plochých kamenů. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Místo k odpočinku před kostelem Ag. Marina v Koronos. Vévodí mu obří platan. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Potkáváme kostel Agia Marina z 13. století, tehdy se tahle ves jmenovala Trikokkies. Kostel je postavený celý z kamene, jak bývá na Naxu zvykem, zvláště v horách. I střecha je pokryta dlaždicemi amfibolitické břidlice. Mramorové nebo břidlicové střechy jsou na Naxu velmi oblíbené už od archaické doby. Vedle je areál k odpočinku pocestných, prý se tam občas konají i nějaké kulturní akce.

Ulice v Koronos na Naxu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

V Koronos na Naxu je všechno úzké a strmé, proto samé schody a opěrné oblouky.

Kromě vína, ovoce a kozích sýrů byl základem zdejšího hospodářství smirek. Po mnoho let byl prý Naxos jeho jediným producentem v Evropě a ten zdejší je nejkvalitnější. Koronos leží uprostřed pásu havířských a lomařských vsí, který se táhne od Apeiranthu na sever. Tím je svéráz vesnice a jejích obyvatel umocněn.

Práce a úvahy v kafeniu Tou Ippoti v Koronos. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Pohled z kafenia Tou Ippoti v Koronos na Naxu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Dál a níž jsou schodiště ještě spletitější. Odněkud nad námi se ozvalo přívětivé volání, abychom vstoupili. Bylo to z kafenia Tou ippóti (U rytíře?). Pozvání od místních se nesluší odporovat. V pokročilém dopoledni všedního dne tam sedělo jen několik čiperných dědů a jeden obecní pomatenec, a bylo tam dobře. Dali jsme si obligátní kafe a sledovali práci zadumaného staříka, asi to byl pan majitel. Seděl na terásce nad schody vedle mohutného vinného kmene a velice pečlivě naťukával syrové zelené olivy půlkilovým závažím, vždy na jednom konci plodu, kus po kuse, přesně a stejnoměrně. Činil tak na pěkné mramorové desce, podložené papundeklem, aby nedělala hluk a netloukla se o obyčejnější větší mramor pod deskou. Pracoval s velkým zaujetím, ale nějak přitom sledoval potřeby hostů ve svém podniku a v případě potřeby bryskně obsluhoval. Náš zájem o jeho práci vedl k tomu, že jsme dostali ochutnat z minulé várky. Byly to skvělé horské olivy neopakovatelné chuti a vůně. Jeden z hostů nám k tomu objednal výtečné místní víno a pan kafenista přidal chleba a nakrájené rajče. Platit jsme ale směli jenom kafe, jinak bychom urazili.

To nejlepší může člověk dostat jenom zadarmo. Kdyby se ta vskutku odborná práce měla adekvátně platit, pak je otázka, které luxusní lahůdkářství by našlo tomuto produktu odbyt. Nemluvě o pěstování, sklizni, dopravě a nakládání, to vše bylo určitě prováděné neméně pečlivě. Obchodník, který hodlá vždy jen maximálně profitovat ze stavu trhu, by se takovému produktu zdaleka vyhnul, pokud by se o něm nedopatřením dozvěděl, neboť nicotné množství se z tak odlehlé díry nevyplatí vozit do „řetězců“, přestože by se dalo nabízet jako bio, tradiční, ba opravdu domácí. Pokud by ovšem potkal zbohatlíka, který by po takové specialitě zatoužil, pak by se kafenio Tou ippóti stalo terčem tržního útoku. Když by si tam objednal olivy, tak by nějaké dostal, a to za rozumnou cenu, leč výsledek našeho pokusu o zaplacení ukazuje, že žádný velký kšeft by se nejspíš nekonal. Pan domácí je totiž sice spíše praktik než teoretik, leč i bez škol hluboce vnímá původní smysl theórie, neřídí jej hamižnost.

Hovor se nějak stočil k tomu, že někde daleko na pevnině a o 600 metrů níž je prý zase krize. Takových už bylo! Tady se naštěstí nijak neprojevuje. Jo za války a pak za junty, to bylo opravdu zlé. (Už před cestou nám naše naxijská paní bytná volala do Prahy, jestli máme co jíst, že by třeba poslala, že dcera říkala, že podle zpráv je na pevnině krize a v Athénách je to zlý. Měla představu, že čím dál od Naxu, tím je všechno horší, a na pevnině zvlášť.)

Tolik o kafeniu Tou ippóti, místo úvah o efektivitě práce, pokročilých technologiích a ekonomických limitacích.

Výtečná taverna Matina a Stavros (I Plátsa) v Koronos. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Zvětšit obrázek

Tradiční sušení hroznů na střeše v dolní části obce. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Hned vedle kafenia Tou ippóti, tedy něco přes deset metrů výšky pod ním, se nachází nejlepší taverna v Koronos, I Plátsa. Zabírá celé zvláštní náměstíčko kryté obřím vinným kmenem a lemované řadou podloubí, projít se dá jenom mezi stoly. Její majitelku jsme dopoledne zastihli, jak v prázdné hospodě šikovně přebírá a okrouhává fazolkové lusky. Zjevně očekává hosty. Pozdravila nás a my ji ubezpečili, že se ještě dnes odpoledne do jejího podniku vrátíme. Dala nám vizitku: „Kyria Matina, která se svým mužem (Stavros Koumertas) vede tavernu I Plátsa.“ K tomu telefon a mobil. Z vizitky psané řecky a anglicky je patrné, že se jedná o podnik s většími ambicemi, připravený pohostit také vybranější zahraniční klientelu. Přesto zůstává nanejvýše milý a svérázný, jak jsme ostatně brzo shledali. Prostor náměstíčka krytého zelení je vyzdobený kytkami a kameny smirku, který se v okolních horách už dlouho těží, kolem je mramorová nádhera.

Dál a níž jsme viděli, jak se na střechách suší hrozny.

Zahrady pod Koronos a hory Ammomaxis, Naxos. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Rokle pod horami Ammomaxis a cesta k Lionas. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Šli jsme na krátký výlet, aspoň nahlédnout do hor Ammomaxis, což je odtud kupodivu dolů, směrem k moři, k Lionas. Je to celé poněkud na ruby. Z výšky 600 m jdeme do hor dolů a máme přímo vysokohorský pocit. Vystavěný chodníček sestupuje do obřího údolí, které svou šířkou a prudkými stěnami působí přímo alpskou iluzi, i když samozřejmě v menším měřítku, ale ani to člověku nepřipadne. Jelikož nejsme úplní masochisté, tak nejdeme až k moři, a v půlce cesty to otáčíme zase nahoru. V horách z běloučkého mramoru a s krystaly kalcitu jsme potkali jenom pastýře, sedícího mlčky u ohrady. Na pozdrav odpověděl pokývnutím rukou.

Ulice v Koronos. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Vracíme se do Koronos a vítají nás opět nespočetné schody a podloubí. Množství schodů na Kykladách bývá, je to tu strmé a schody odjakživa patří ke zdejší architektuře. Přesto však Koronos nepůsobí jako úplně typická kykladská ves, připomíná spíše odlehlé horské vesnice ve vnitrozemí řecké pevniny. (Tam ovšem mívají červené střechy, jejichž tašky bývají zatížené velkými kameny, aby ve větru nelétaly.)

Popis: Jezdec v taverně Matina a Stavros (I Plátsa) v Koronos na Naxu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Přírodní smirek z nedalekých dolů v taverně Matina a Stavros. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Uprostřed odpoledne jsme se díky předchozí domluvě odvážili porušit siestu a usedli v I Plátsa, abychom se najedli. Došlo i na ty fazolky, krom dalšího, a taky na domácí víno. Jídlo a pití výtečné, obsluha moc příjemná, cena menší než mírná. Orosený džbán vody přinesla paní hospodská rovnou z mobutného zdroje v chladném podloubí. Horská voda, lepší než všechny „dobré“. Navrch jsme pak dostali docela velkou a výtečnou sladkost.

V hospodě teď sedělo několik hostů, někteří z nich sem přešli z Tou ippóti, protože tam se siesta drží pevněji, takže na celé odpoledne zavřeli. Hostinští připravovali tři větší stoly pro nějakou očekávanou společnost a jejich syn jim pomáhal, právě se vrátil, nejspíš z nějaké střední školy za horami. Místní lidi prý přicházejí ve větším počtu až večer. Zatím jenom procházejí. Občas někdo prošel mezi stoly, třeba s pytlem cementu na zádech nebo vedl osla s nákladem, leckdy se zastavil na kus řeči. Jednu chvíli málem hrozila hádka, protože obecní pomatenec chtěl s někým vést jakýsi spor. Mně dal pokoj hned poté, co jsme si znovu potřásli rukou a představili se jako staří známí z Tou ippóti.

Větší problém, a to doslova větší, ovšem povstal z příjezdu rozverného muže v sedle statného koně (popravdě nevím, jestli to nebyla mula, která vypadala úplně jako kůň). Zastavil zvíře uprostřed mezi stoly a ze sedla přátelsky rozprávěl s panem vrchním i s některými hosty. Tato scenerie ovšem dost znejistila přicházející skupinku cizinců, právě těch očekávaných. Mezitím na něj jeden venkovan volal cosi ve smyslu: „Tamtudy nahoru, kůň do taverny nepatří!“ Chvíli trvalo, než jezdec dokončil svůj hovor, další chvíli, než se mu podařilo přimět zvíře k tomu, aby opustilo stín a vydalo se po schodech prudce vzhůru směrem Tou ippóti, a cizinci mohli směle usednout.

Také my jsme opustili hospodu a stoupali k autobusové zastávce u pomníku hrdiny, vyhlížet příjezd jediného autobusu zpátky přes hory do Chóry Naxijských. Na horním konci vesnice nás se svým šíleným vozidlem divoce předjel nějaký pastýř koz a přátelsky nám mával. Inu pastýři, to je zvláštní sorta.

Teď je tady idyla, umocněná výhledem na Blažené ostrovy. Otázka je, jak dlouho.

Další fotky z obce Koronos a z hor Ammomaxis jsou v oddílech alba.