Čínští vědci jim přisoudili vědecké jméno Homo longi, což lze přeložit jako „dračí lidé“. Inspirovala je k tomu lebka nalezená za poněkud nejasných okolností u čínské Dračí řeky. Svět jim ale stále říká denisované, protože jsme se o jejich existenci dozvěděli krajně nepravděpodobným způsobem – analýzou DNA z úlomku kosti článku malíčku ruky nalezeného v Denisově jeskyni na sibiřském Altaji.
Tým vedený švédským paleogenetikem Svantem Pääbem byl přesvědčen, že z úlomku kosti z Denisovy jeskyně získá DNA neandrtálce. Jenže sekvenace genomu odhalila genetické rysy, které se od neandrtálců dramaticky lišily, a ještě větší rozdíly ji dělily od DNA pravěkých Homo sapiens. Paleogenetici tak objevili nový druh pravěkého člověka, o němž věda do té doby neměla nejmenší tušení.
Z úlomku kosti malíčku ruky se nedá o tělesné stavbě říci skoro nic. Denisované tak dlouho zůstávali záhadou. Nálezů, jež se jim daly na základě analýz DNA přičíst, bylo pomálu a v odhalování tajemství halících existenci záhadných denisovanů moc nepomohly.
V Tibetu se našla denisovanská čelist, Denisova jeskyně vydala pár masivních denisovanských zubů, ze dna Tchajwanského průlivu (dříve Formoský průliv) vytáhli rybáři ve vlečné síti jinou čelist, a nakonec přišli čínští vědci s lebkou dračího člověka Homo longi. Genetici mezitím zjistili, že se denisované křížili úspěšně s neandrtálci i pravěkými Homo sapiens. Některým asijským etnikům od těch dob koluje žilami až 5 % denisovanské krve.
Jak vypadali denisované od krku dolů? Jaké vyráběli nástroje? Jak žili? Na tyhle otázky věda stále neznala odpověď. To se teď od základu mění díky nálezům čínských vědců. Ze dna Tchjwanského průlivu vytáhli rybáři kost denisovanské nohy a z jeskyně v jižní Číně kromě jiného i kost denisovanské ruky.
Nález při rekultivaci lomu
K zásadnímu nálezu odhalujícímu život denisovanů došlo v roce 2019 při rekultivačních pracích v lomu v jihočínské provincii Jün-nan. Dělníci tu v jeskyni Bianfu narazili na kosti a kamenné nástroje. Naleziště vydalo tisíce nejrůznějších předmětů a mezi nimi i kosti náležející denisovanům. Jejich identifikaci umožnil pokrok v paleoproteomice – tedy ve vědách studujících fragmenty proteinů izolovaných z fosilií.
Bílkoviny jsou podstatně trvanlivější než DNA a v tkáních včetně kostí a zubů se jich vyskytuje poměrně hodně. Existuje proto šance, že se proteiny dochovají i ve fosiliích, z nichž DNA dávno a nenávratně zmizela. A protože se proteiny syntetizují v buňkách podle instrukcí genů zapsaných v DNA, lze tak nepřímo identifikovat pravěké lidi. Jeskyně Bianfu vydala zatím z ostatků denisovanů dva úlomky lebky, část kosti z předloktí a dva zuby. Pocházejí ze dvou různých vrstev jeskynních usazenin starých 167 000 až 134 000 let.
Geneticky měli denisované blíže k neandrtálcům než k pravěkým Homo sapiens. Anatomicky tomu tak ale být zřejmě nemuselo. Tloušťka úlomků denisovanské lebeční klenby se blíží lebkám Homo heidelbergensis, tedy předka denisovanů a neandrtálců. Stavba kostí ruky, konkrétně části kosti vřetenní, však přinesla překvapení. Její masivní kloub se v řadě ohledů podobá stavbě paže neandrtálce a prozrazuje velkou sílu. Na druhé straně se ale tělo kosti stavbou blíží vřetenní kosti Homo sapiens a prozrazuje dispozice k dokonale koordinovaným, rychlým pohybům. Stejně tak se blíží anatomii Homo sapiens i stehenní kost denisovana nalezená v Tchajwanském průlivu. Kdyby vědci neměli v rukou důkazy o denisovanském původu získané analýzou proteinů, připsali by stehenní kost pravěkému Homo sapiens. Společně nalezená stehenní a holenní kost dokazují, že denisované byli na svou dobu poměrně vysocí. Přinejmenším někteří dorůstali výšky ke 190 centimetrům a vážili kolem 80–90 kilogramů.
Zdatní lovci
Zajímavé jsou nástroje nalezené společně s ostatky denisovanů. Jsou vyrobeny jak z kamene, tak i z kostí. Šlo o jednoduché nástroje určené k porcování kořisti. Kamenné nástroje si denisované vyrobili na místě pár údery do kamenné suroviny a následně je zanechali na místě. Nemuseli se s nimi nikam vláčet, protože v případě potřeby si mohli snadno vyrobit nové. Zatím není jasné, zda si denisované vyráběli i dokonalejší nástroje. Možná vystačili s těmi jednoduchými. Pokud jim dobře sloužily, nic složitějšího ani vynalézat nepotřebovali. Nástroje pocházejí z vrstev datovaných do období před 190 000 až 70 000 lety.
Zvířecí ostatky svědčí o tom, že denisované byli velmi zdatní lovci a běžně lovili i velké druhy savců. Vybírali si zjevně ty nejzdatnější jedince, protože z těch získali nejvíc masa o nejvyšší výživné hodnotě. Zjevně věděli, co je pro ně nejlepší. O tom, že ostatky zvěře patří denisovanským úlovkům svědčí stopy po řezech kamennými nástroji vzniklé během porcování zvířecích těl. Dlouhé kosti byly zcela cíleně rozbíjeny kvůli morku.
Čínští vědci provádějí pro jistotu ještě analýzy DNA z usazenin na dně jeskyně Pien-fu. Ty by měly ukázat, zda jeskyni skutečně obývali pouze denisované, nebo zda se tam občas usídlili i pravěcí lidé náležející k jiným druhům. Pokud by měli denisované na jeskyni „monopol“, mohli by vědci přiřknout všechny nástroje, úlovky a další nálezy s klidným svědomím jen a pouze denisovanům.
##seznam_reklama##
Význam nálezů z jeskyně Bianfu vidí vědci i v tom, že se naleziště nachází poměrně blízko oblastem, kde mohlo docházet ke vzájemnému křížení denisovanů a moderních lidí. Mezi současné populace, které mají ve svém genomu nejvyšší podíl denisovanské DNA totiž patří původní obyvatelé Papuy-Nové Guineje a Filipín.
Prameny:
-
Ruan, Q. et al. Denisovans from southwestern China and their subsistence strategies. https://www.nature.com/articles/s41586-026-10997-4, Nature (2026).
-
Rao, H. et al. Ancient proteins identify various Denisovan remains from Southwest China. Nature https://www.nature.com/articles/s41586-026-10976-9 (2026).
-
Kaifu, Y. et al. Denisovan leg bones from Taiwan reveal large body size. Preprint at bioRxiv https://doi.org/10.64898/2026.08.07.743438
Redakce si dovolila připojit autorův nejnovější pokec pro National Geographic o stárnutí a nejen o něm: