Když v přírodě zemře nějaké zvíře, jeho tělo se stává lákavým zdrojem, který je vlastně neustále k dispozici. Právě na mršinách si udělali živnost mrchožrouti, kteří se na tento typ potravy specializují nebo mu alespoň dávají přednost. Jenomže taková hostina má i svou stinnou stránku. Mršiny jsou plné mikrobů, mezi nimiž mohou být i velmi ošklivé věci. Jak to tedy mrchožrouti dělají?
Odborníci je už delší dobu podezřívají, že jejich trik je nejíst příbuzné. Blízce příbuzná zvířata totiž mívají podobnou fyziologii a často sdílejí stejné patogeny. Sežrání mršiny takovém případě představuje větší zdravotní riziko. Nemluvě o mršinách stejného druhu jako mrchožrout. Nějaké hmatatelné důkazy ale až doposud scházely.
Tatiana Pessano-Serratová a její kolegové ze španělské Universidad Miguel Hernández uspořádali fascinující experiment v přírodním parku El Hondo u Alicante na jihovýchodě Španělska. Od února 2020 do května 2021 tam rozmístili téměř 200 mršin ryb, ptáků a drobných savců. Šlo například o kapry, křepelky, kachny, různé hlodavce a králíky. Ke každému takovému místu umístili dvě fotopasti, které zaznamenávaly návštěvníky a jejich hodování.
Badatelé pak porovnali příbuznost mršiny s jednotlivými mrchožrouty. Pomohl jim k tomu fylogenetický strom s dotyčnými taxony, z něhož bylo možné zhruba odhadnout, kolik milionů let evoluce dělí jednotlivé skupiny organismů. Nakonec to bylo překvapivě jednoznačné. Mrchožrouti snědí více mršin druhů, které byly od nich evolučně vzdálenější, než by odpovídalo náhodnému výběru. Jinak řečeno, příbuznějším mršinám se vyhýbají.
To samozřejmě neznamená, že by mezi mrchožrouty nebyly rozdíly. Ve skupině mrchožroutů, kteří zřetelně dávali přednost fylogeneticky vzdálenějším mršinám, byli nejpilnější kupodivu potkani (Rattus norvegicus), kteří spořádali 38 mršin, převážně ryb, pak také slípky zelenonohé (Gallinula chloropus) a racci středomořští (Larus michahellis).
Mezi mrchožrouty, kteří naopak riskují příbuznější mršiny, byli třeba ťuhýci iberští (Lanius meridionalis) nebo motáci pochopi (Circus aeruginosus). Mrchožrouti jako prasata (Sus scrofa), straky (Pica pica) nebo lišky (Vulpes vulpes) si s fylogenetickou příbuzností moc nedělali hlavu.
##seznam_reklama##
Pessano-Serratová s kolegy připouštějí, že jejich výzkum měl svá omezení. Například mezi sledovanými mrchožrouty chyběly ryby a u některých druhů mají jen málo dat. Bude to chtít rozsáhlejší studii. Zajímavé bude také zjistit, zda výběr mršiny ovlivňuje zdravotní stav mrchožrouta, jeho věk či životní fáze, sociální chování nebo množství dostupné potravy. Budeme se těšit!
Video: These Death-Eating Scavengers Are Real Life-Savers | IN OUR NATURE
Literatura