Už dlouho jsem si myslel, že nějaký pokrok v pochopení Hérakleita není na obzoru. Že by k tomu bylo potřeba spolehlivěji přečíst fragmenty z Papyru Derveni, nebo šťastnou náhodou někde najít nějaké další. Navíc předsokratikům doba nepřeje, zvláště ne Hérakleitovi, spíše se do škol vracejí staré aristotelské a obecně scholastické výklady, vedle nich hegelovské; k tomu se uplatňuje princip zkrať to, zjednoduš to, a prosadíš se; a vše je zamlženo inflací článků psaných z potřeby získat body za publikaci. Naději v drobná polepšení mi dávají nové matematické modely relací klíčových slov, ale to by bylo na jiné povídání.
Z mírně letargické skepse mě příjemně vytrhly následky jedné předsokratovské konference v Madridu. Konala se letos v červnu a účastnili se jí i dva mladší kolegové z Čech. Jeden z nich psal, že v Madridu je místo vzduchu horko, a to jde o člověka notně prověřeného mediteránem. Druhý konstatoval, že různé scholasticky limitované výklady se tam prezentovaly už jenom málo, spíše se hledala až excesivní výkladová hlediska, třeba freudovský výklad výrazu apeiron. Skoro jako když se po vyčerpání zdánlivě osvědčených metod z bezradnosti a pro zajímavost zkouší střílet nazdařbůh, co to udělá. Obrovský přínos autorů z 60. až 80. let byl málem zapomenut (zvláště Charlese H. Kahna), asi žijeme v jejich stínu. Jeden z českých účastníků pak s sebou přivezl dva polské. Chtěli navštívit Prahu a naši katedru, cynicky to komentovali tím, že horko se mezitím přesunulo právě sem. Z jejich návštěvy se vyvinula velice užitečná forma post-konferenčního parazitismu, oproštěného od společenských a institučních tanečků.
Wojciech Wrotkowski napsal tlustou knihu pojednávající o božích jménech u Hérakleita. Věnoval mi ji při setkání v Praze, ale už předtím jsem se připravil prostudováním online verze, abstraktů a odborných recenzí. V dnešní době je to dílo neobyčejné, a to nejen svým rozsahem. Velice důsledně pracuje přímo s řeckým textem, poněkud po svém, nicméně velice kriticky a filologicky přesně. Názory dosavadních filosofických interpretů diskutuje v poznámkách, mnohdy až nadbytečně, leč to se v akademickém prostřední nosí. Většinou z nich nevychází, ale diskutuje s nimi, někdy až agresivně. V Praze však byl velice milý.
Pro pochopení Hérakleita je klíčové porozumět jeho pokusu o náboženskou reformu. Běžné řecké náboženství zná řadu bohů, bohyň a dalších bytostí. Pořádají svět k obrazu svému, žádný z nich však svět nestvořil ani nevyrobil. Potud je Hérakleitos se zděděným náboženstvím celkem konformní. Viz zlomek B 30: „Svět (…) neutvořil žádný z bohů ani z lidí…“
Představu, že by některý z bohů utvořil svět, přirovnává k tomu, že by tak učinil někdo z lidí. Novinkou je pokračování zlomku: „ale byl vždy a je a bude – vždyživý oheň“, který rytmicky pohasíná a opět se rozněcuje. Hérakleitovo pojetí kosmu a ohně necháme na jindy, abychom se zbytečně nezapletli do anachronických omylů pozdějších živlových výkladů, a mohli brzy přejít ke slíbeným božím jménům.
Začneme krátkým zlomkem B 32:
„To jedno moudré samotné nechce i chce být zváno jménem Zéna.“
Zeus, kterého Hérakleitos nazývá dialektově Zén, sice může být reprezentantem božství, ne však jediným. Dialektový tvar jeho jména má názvuk na život. Přitom Hérakleitos nehledá boha náboženského vyžití, tomu se vysmívá. A už vůbec nemá na mysli nějaké centrální řízení světa. Viz zlomek B 41: „To jedno moudré: vědět, že důmysl (...) řídí všechno skrze vše.“ Osudové určení se děje skrze náhody (B 124): „Jako hromada ledabyle nasypaných věcí je nejkrásnější svět.“ K jednotě míří pohled napříč na všechny změny a skrze ně, nikoli zobecnění nebo dokonce hledání nějaké první příčiny. Hérakleitos představuje zvláštní pochopení náboženství, které v obvyklém pozdějším pojmosloví učebnic těžko charakterizovat jinak než jako vyvážení mezi polyteismem, monoteismem, panteismem a málem ateismem. Po této úvodní expozici můžeme přistoupit k tomu, co přináší Wojciech Wrotkowski a diskuze s ním.
Wrotkowski si šťastně všimli jednoho výkladového problému ve zlomku B 67. V mém základním překladu vypadá takhle: „Bůh: den noc, zima léto; zápas mír, nasycení hlad. (…) Proměňuje se právě tak, jako když se smísí s kadidly, nazývá se podle vůně každého z nich.“
Hérakleitos nám málem slíbí div ne definici boha, jenže místo definice nabídne příklady různých rozpětí astronomických a sociálních cyklů. Bůh se ukazuje v jejich proměnách. Analogicky tomu následuje příklad s přidáváním různých kadidel do obětního ohně. Už podle jejich vůně totiž můžeme poznat, kterému božstvu se zrovna oběť přináší. V zachování tohoto textu je však problém, a v pochopení taky. Uprostřed je vsuvka, kterou pro pochopení, samozřejmě pro své pochopení, vložil Hippolytos, který zlomek citoval a tím také uchoval. Pro nás je to spíše výkladová komplikace. Vsuvka zní: „Veškeré protiklady: tato mysl.“
Mysl by tedy mohla být podmětem druhé věty fragmentu. Většina novodobých interpretů však předpokládá, že Hippolytos sem vsunul svůj vlastní výklad nebo zde text nějak pomršil, a jsou toho mínění, že podmětem druhé věty je oheň. Někteří doplňují oheň přímo do textu jako opravu. Proto jsem nabízel také alternativní verzi překladu druhé věty zlomku, zohledňující jak Hyppolytovo pochopení, tak návrh novodobých editorů: „Mysl (oheň?) se proměňuje právě tak, jako je bůh, když se smísí s kadidly, nazýván podle vůně každého z nich.“
Wrotkowski ovšem navrhuje, že nejasnou Hippolytovu vsuvku máme pominout a jako podmět druhé věty dosadit ze začátku zlomku slovo bůh, jako její zamlčený podmět:
„Bůh se proměňuje právě tak, jako je, když se smísí s kadidly, nazýván podle chuti každého z nich.“
Zásadní je, že tak či onak se dostáváme k problému chuti jako k možnému jménu božímu. Já jsem překládal „podle vůně“, Wrotkowski „podle chuti“, což je vlastně doslovnější. V originálu je hédoné. Toto slovo má velice široké významové pole, značí leccos lákavého, lecjakou příjemnost. Vůni může znamenat taky, zvláště v kontextu s kadidly. Wrotkowski však upozorňuje na řadu Hérakleitových zlomků o vypařování, hlavně v souvislosti se zrozením a životem duše, života, proto zde lpí na doslovnosti, na chuti. Jde spíše jen o akcent významu, nicméně následky jeho upozornění na toto místo textu jsou velice zajímavé. Každopádně jde o nějakou libost a podstatné je, že taková příjemnost, ať už vůně nebo chuť, je přímo jedním ze jmen božích, ne pouze vlastností kadidel.
Zdánlivě trochu násilnou tahanici o slovíčko si uvedeme do kontextu dalších zpráv o Hérakleitově celkovém konceptu. Když se o skoro sedm století později pokoušel Kléméns z Alexandrie charakterizovat, co je podle Hérakleita cílem života, napsal, že je to zalíbení, resp. příjemnost (euarestésis). Problém hledání cíle života je typický až pro helénistickou dobu, pak zvláště pro římskou dobu. Stanovil si jej Kléméns a reinterpretuje dávné filosofy tak, aby z nich dostal odpověď na tuto pozdější otázku, trochu podobně jako z nich už dřív Aristotelés ždímal odpovědi na otázku po „počátku“ nebo na ten či onen živel. Kléméns (Stromata II,130) píše: „Anaxagorás z Klazomen říká, že cílem života je nazření (theória) a z něho plynoucí svoboda; Hérakleitos z Efesu zase, že zalíbení (euarestésis, příjemnost).“ Zalíbení nebo příjemnost prý Hérakleitos ctil tak, jako Anaxagorás teorii!
Proč Kléméns nepřisoudil Hérakleitovi příjemnost vyjádřenou slovem hédoné? Patrně z prostého důvodu, totiž že výraz hédoné měl jednoznačně spojený s Epikúrem, kterým opovrhoval. Proto našel jemnější synonymum, zřídka se vyskytující slovo euarestésis. Epikúros byl první, kdo spojil povahu života s příjemností. Části filosofů i prostých lidí se to nelíbilo do té míry, že o Epikúrovi a jeho zahradní škole vymysleli spoustu pomluv. V Klémentově době kolovalo slovní spojení „prasata ze zahrad Epikúrových“.
Tuto pomluvu přejímali také křesťané. Přitom Epikúrova hédoné je slast ve velice obecném smyslu slova, prostě přitažlivost příjemnosti, včetně intelektuální. Paradoxem je, že Epikúros byl spíše askéta, a také to, že novodobá biologie na jím odryté spojení života s touhou po slasti občas zapomíná.
##seznam_reklama##
Kléméns Hérakleita obdivoval, proto jeho „cíl života“ referoval jemnějším slovem, aby to někdo nepochopil špatně. Zato zásvětnický novoplatonik Porfyrios (a už jeho předchůdce Númenios v Klémentově době) při referování Hérakleita naopak přitvrdil a podstrojil mu výraz terpsis, rozkoš (viz B 77). Rozkoš prý láká duše, přestože je pro ně nebezpečná; láká do blízkosti vlhkých věcí a mokrých proudů. V Hérakleitově spisu se duše opravdu má obrátit k jasu ohně, stát se suchou září, ne však vyhýbáním se vlhkostem, z nichž má původ a výživu, nýbrž metabolismem, tedy strávením všeho vlhkého. Něco jako samovznícení hromady hnoje, které zvláště zpočátku zrovna nevoní. Bez zdrojů ve vlhkosti by život uschnul. V opačném případě by však skončil jako ten opilec ve zlomku B 117: „Když se muž opije, je veden nedospělým chlapcem, vrávorá, nevnímá, kam kráčí, když má vlhkou duši.“
Ještě hůř jsou na tom ti, kdo si nadšeně užívají náboženských vytržení, viz zlomek B 15. Chápu to tak, že jejich vytržení je drsnější než běžná opilost. Opačnou krajnost volí ctitelé ryze myšleného pojmoslovného boha důkazů, upínají se mimo život a svět.
Hérakleitos užívá pro boží projevy výraz hédoné, tedy „chuť, příjemnost, vůně, slast“, prostě to, co přitahuje, láká. To, co dává chuť žít, i když někdy taky chuť k lecčemu, co život ohrožuje, neboť život je vstup do rizika. Někdy je tím rizikem příliš prvoplánová příjemnost, jindy naopak přehnané pokusy o pojištění se proti všem rizikům. Příjemnost je pro Hérakleita nejspíš jedno z četných zástupných jmen božích v naší řeči; v tom smyslu, v jakém jím je Jedno, Moudré, Zén, Vždyživý oheň…
Wojciech Wrotkowski přišel s nápadem, já jsem přihodil souvislosti, ale v jednom punktu jsme se zatím neshodli. Wojciech totiž považuje za jedno ze jmen božích u Hérakleita také Logos. Já tvrdím, že logos je dokonce řeč boží, vzdálená našim lidským řečem, způsob odvíjení osudu. Souvisí to s tím, že Wrotkowski pracuje s obecně stále přijímaným starším čtením zlomku B 1, který považuji za zastaralý a chybný. (Viz B 1 v mém překladu novějšího čtení.) To by bylo na další téma, něco jsem už zmínil v níže odkazovaných souvisejících článcích.
Literatura
Fragmenty Hérakleita v překladu Z. Kratochvíl a kol. on line.
Wojciech Wrotkowski: The One of Many Names. The God of Heraclitus of Ephesus. Madrid: SCHEDAS, S.L. 2024. On line https://philarchive.org/rec/WROTOO.
Wojciech Wrotkowski: New Research on Fragment B67 of Heraclitus of Ephesus. Warszawa: PAN 2023.
V. Hladký, Z. Kratochvíl: Deontos: Reconstruction and Reading of Heraclitus’ B1 and B2. Ancient Philosophy 37 (2017). Pittsburgh: Mathesis Publications.
Zdeněk Kratochvíl: Délský Potápěč k Hérakleitově řeči. Praha: Herrmann a synové 2006.
Charles H. Kahn: The art and thought of Heraclitus. Cambridge University Press 1979.