Často si představujeme, že Sluneční soustava je jako mechanický stroj, v němž se kolem Slunce otáčejí planety. Někdy dokonce stavíme takové mechanické strojky se Sluneční soustavou. Tuhle představu podporovaly moderní matematické modely podle nichž, by planety jako Uran mohly alespoň teoreticky zůstat oběžné dráze po dobu jednoho trilionu let, více než 70 milionkrát déle, než činí současné stáří vesmíru.
Dokonce i s přihlédnutím k vývoji Slunce, které projde fází červeného obra a stane se bílým trpaslíkem, a také cizím hvězdám, které by mohly proletět Sluneční soustavou, se podle dosavadních představ mohly vnější planety udržet ve svých drahách ještě 100 miliard let, což je stále dost nepředstavitelná doba.
c z institutu Caltech v Pasadeně a jeho spolupracovníci teď ale tvrdí, že by konec vnější části Sluneční soustavy mohl přijít nesrovnatelně dříve. Důvodem je, že Slunce zřejmě nesplaskne klidně, ale bude při tom pořádně kopat kolem sebe. Jde o to, že podle Batygina a spol. nebude Slunce přicházet o svou hmotu plynule. Místo toho ji bude chaoticky odvrhovat v tisících jednotlivých epizod, takových hvězdných kopanců. Pro dobře namazaný stroj Sluneční soustavy to bude zřejmě mít fatální důsledky.
Každé takové vyplivnutí hmoty nepatrně změní polohu Slunce, a tím i jeho gravitační působení na jednotlivé planety. Kdyby Slunce odvrhovalo hmotu symetricky, mohly by se účinky jednotlivých „plivanců“ navzájem vyrušit. Jenže jejich náhodný charakter může způsobit drobné změny, které se postupně nasčítají, a nakonec vyvolají zásadní „otřesy“ v odlehlých končinách naší planetární soustavy.
Vědci to neuvařili jen tak z vody. Ve skutečnosti našli známky podobných „kopanců“ v datech evropské vesmírné observatoře Gaia. Observatoř sledovala mimo jiné dvojhvězdné systémy s bílými trpaslíky. Batygin s kolegy simulovali různé scénáře, jak by Slunce mohlo ztrácet hmotu. Dospěli k tomu, že by při každém jednotlivém výronu mohlo Slunce odhodit asi desetitisícinu své hmotnosti, což odpovídá asi 33 Zemím.
K takovým událostem by podle výsledků simulací docházelo nepravidelně, celkem by mělo být asi 4 600 výronů. Každý z nich by změnil rychlost Slunce přibližně o sedm metrů za sekundu. Je to podobné, jako když astronaut kýchne nebo prudce vydechne a v důsledku zpětného rázu se pohne opačným směrem. Z téměř 700 provedených simulací se vědci zaměřili především na 48 scénářů, které zahrnovaly nejrealističtější průběh ztráty hmotnosti během závěrečných fází života Slunce.
V téměř 80 procentech těchto případů, konkrétně ve 37 ze 48 simulací, začaly vnější planety překvapivě brzy křížit dráhy jedna druhé. A to ještě předtím, než Slunce dokončilo odvrhování svých vnějších vrstev. V některých případech se dráhy vnějších planet začaly proplétat už ve chvíli, kdy Slunce ztratilo pouhých deset procent své hmotnosti.
V době, kdy se naše Slunce skutečně promění v bílého trpaslíka, bude podle 40 procent scénářů vnější část Sluneční soustavy v naprostém chaosu. Například, Uran s Neptunem si mohou vyměnit místa, a dokonce se dostat dovnitř dráhy Jupiteru. Nebohý Saturn by zase mohl být ze Sluneční soustavy vymrštěn pryč a zbytek věčnosti by strávil osamělou poutí vesmírem. Výsledkem toho všeho by mohlo být pořádné planetární demoliční derby.
##seznam_reklama##
Celkově se podle 90 procent scénářů Sluneční soustava rozpadne do tří miliard let od doby, co se ze Slunce stane bílý trpaslík. Jinými slovy, k jejímu zániku by tak mohlo dojít ode dneška za méně než deset miliard let. Stále je to sice velmi dlouhá doba, ale odhad životnosti Sluneční soustavy, minimálně vnějších planet, se tím dramaticky zkrátil.
Video: In The Green Room: Caltech Planetary Science Professor Konstantin Batygin
Video: How Rocky Planets Form – Konstantin Batygin
Literatura